Loni v říjnu jste napsal text Migrace v roce nula. V něm mimo jiné uvádíte, že Řecko spolu s Itálií se významně podílely na tunelování evropských peněz v migrační oblasti a že tragédie na moři v okolí ostrova Lampedusa jasně dokreslují neschopnost Itálie přinejmenším si připustit, že se jedná o zneužívání lidského neštěstí organizovaným zločinem... Co má Itálie, na kterou se valí vlna uprchlíků, podle vás dělat při řešení tohoto obrovského problému?
Je to několik otázek najednou. V říjnu jsem napsal v záhlaví textu, že migrace, a měl jsem na mysli migraci do Evropy, a především tu její nelegální část, je v bodě nula. Tím jednoduchým důvodem pro toto tvrzení bylo, že Evropa stála před výzvou, řekněme obrovskou výzvou, jak reagovat na to, co se děje v jejím okolí. Už v říjnu bylo jasné, že vedle syrské uprchlické megakrize se v posledním roce vyrýsovala srovnatelná hrozba Evropě, způsobená ruskou agresí na východní Ukrajině, a začalo být také jasné, že obklíčení Evropy začíná být dokonáváno na severním pobřeží Afriky.
První informace o IS či ISIL v libyjské Derně už tehdy potvrzovaly islamistické výkřiky o útoku na Evropu z jihu. Už tehdy v souvislosti s tzv. uprchlickou migrací přes moře na Lampedusu či na Sicílií a do Kalábrie, která v loňském roce překonala nejen kvantitativně, ale také v počtu obětí, celé předchozí období, bylo možné mluvit o migračním džihádu, tedy válce, ve které zbraněmi i nástroji na prosazení vlastních cílů jsou obchodované lidské bytosti, které si svou cestu za svým snem navíc ještě zaplatily. V říjnu jsme byli jako Evropa v bodě nula. A kde jsme dnes? Na nulu se díky neschopnosti odpovědných díváme z hlubokých minusových hodnot a ti, kteří by měli reagovat, se schovávají za svou obvyklou rutinu. Ti na druhém břehu to myslí opravdu vážně: jasně to ukázali teď v Tunisku. Ti na našem břehu strkají hlavu do písku, protože opravdu nevědí, co by měli udělat. Snad logicky jen jedno. Přiznat, že to neumějí, a nejlépe odejít.
Otázka tunelování evropských a jiných peněz a energie je záležitost, která provází celé období přípravy obou zemí – Řecka a Itálie – na vstup do jednotné Evropy a celou dobu jejich participace na evropských výhodách. Pokud bychom přirovnali vstup České republiky do EU a později do Schengenu, a je to moje osobní zkušenost, pak jsme nejdříve museli vybudovat všechno, co v oblasti migrace, azylu a zejména ochrany hranic po nás požadovala (a jednotlivě do detailu zkontrolovala) EU, navíc rozhodnou měrou z našeho vlastního státního rozpočtu. Teprve potom nás připustili čerpat také výhody, které z členství plynou. V případě Řecka a později také Itálie k podobnému logickému postupu nedošlo, v řeckých poměrech navíc – podobně jako v měnové oblasti – byly falšovány statistiky, povinné zprávy o plnění evropských závazků i výsledky vlastních úkolů, které Řecko prostě a jednoduše sice vykazovalo, ale nikdy nesplnilo. Stejně tak se dneska mnozí ptají, co mají chudáci Řekové dělat, když mají tak velké dluhy, veřejné výdaje a nikdo u nich daně neplatí. V této souvislosti je potřeba uvést, že stejnou měrou za současný stav v Řecku či Itálii jsou odpovědny evropské instituce, které měly auditovat každé vložené euro a zjevně to řadu let nedělaly. Na rozdíl od Česka a jiných slušných a zodpovědných zemí, které auditovaly, ale také trestaly za každé, i minimální pochybení.
Naprostým plivancem do tváře nás všech jsou nedávná prohlášení řeckých „vnitráků“, že nedostanou-li další peníze, pošlou do Evropy statisíce nelegálů, kteří žijí třeba i po desítky let v Řecku. To už je silnější káva, než jen infantilní a trapné chození v riflích a kožených bundách na jednání, kam se sto let chodí v obleku s kravatou. Před nimi takto vyhrožovali Lukašenko s Kaddáfím. Desítky let bylo nezpochybnitelnou národní odpovědností Řecka i Itálie vymyslet a realizovat ochranu vnější evropské hranice na mořské hladině, stejně tak jako ji museli na pevnině vymyslet, postavit a chránit všechny nové členské státy na hranicích s Ruskem, Běloruskem, Ukrajinou či Moldavskem. Stejně, jako byla chráněna mořská hranice Španělska nejen v okolí Gibraltaru, ale zejména na Kanárských ostrovech. Řecko neudělalo nic: nechránilo pozemní hranici s Tureckem, nechránilo ani námořní hranici ve východním Středomoří. Itálie navíc desítky let – překvapivě – neučinila nic proto, aby její jižní provincie i ostrovní výspy jako Lampedusa byly připraveny na nájezdy tzv. uprchlíků, řešení jejich humanitární situace a jednoznačné řešení formou návratů zpět na druhý břeh. Bylo krátké období, kdy to šlo.
Proti bylo spojení italských mafií i organizovaný zločin na africkém břehu, rezignace či kooperace v Římě i Bruselu. Zhruba deset let trvají nájezdy na Itálii, zhruba deset let měla Itálie na vybudování neprostupného systému, zhruba deset let se nic nedělo. A výsledek je stejně jasný, jako hrůzný. A výhled ještě horší. Přitom v západním Středomoří Španělsko jasně ukázalo, že je v podobné situaci možné vykonat téměř zázraky. Požadavky na evropské prostředky do společné agentury Frontex, to není cesta k řešení. Chybí koncepční národní řešení, chybí chuť je hledat a připravit. Hlavně však chybí pocit odpovědnosti za vlastní, ale i společnou evropskou hranici a dnes už i bezpečnost. Svou vlastní nečinností, pod dozorem Bruselu, otevřeli Evropu nejen nájezdům ekonomických migrantů z Afriky i Asie, ale zejména umožnili expanzi organizovaného zločinu do naprosto obludných rozměrů, dnes zčásti, zítra zcela, pod kontrolou džihádistů, ne-li přímo ISILu. Už nám to před pár lety ukázal Kaddáfí, když se na potlačení migrace z Libye do Evropy dohodl (včetně placení) s Berlusconim. To, co nás čeká letos (a hezký pohled to nebude), teprve uvidíme. Italové v této souvislosti mluví až o milionu migrantů připravených na cestu přes moře.
A k poslední z otázek, tedy co má Itálie v této souvislosti dělat. Je to jednoduché i složité zároveň. Ta jednoduchost spočívá v tom, že by měla dělat to, co se po ní dlouhá léta z hlediska principu odpovědnosti za ochranu vlastní části vnější hranice chce. Je to její hranice a odpovědnost z ní nikdo nemůže sejmout. A ač to nyní složité bude, musí se začít. Druhým logickým krokem je nastavení systému přijímání tak, aby Itálie plnila závazky ze všech migračních a azylových komunitárních instrumentů a aby nezaskakovala zbytek Evropy některými rozhodnutími, které její vlastní kritickou situaci řeší – bez dohody s ostatními – na úkor zbytku Evropy. Třicet tisíc Tunisanů v roce 2011 vybavených dokumenty k cestě do Francie vyvolalo dosud největší krizi v rámci Schengenu, více než padesát tisíc blíže neidentifikovaných migrantů v roce 2014 je bezpečnostní hrozbou pro celou Evropu, zejména pro největší příjemce, jakými je Německo či Švédsko. Při absenci vnitřních hranic je ta hrozba reálná pro každý z členských států, včetně Česka.
Psali jsme:
Kritizujete nápad na zavedení evropské pohraniční policie. Proč? Není potřeba v současnosti posílit počty policistů střežících hranice EU?
Ano, kritizuji a o oprávněnosti této kritiky jsem hluboce přesvědčen. Jednoduše hned zpočátku odpovězme na požadavek posílit počty policistů střežících hranice EU. Ano, posílit všude tam, kde je to potřeba. Aktuálně pokud budeme mluvit o pozemní hranici je v této situaci Maďarsko, zejména na maďarsko-srbské hranici. To je odpovědnost národního státu nejen za ochranu své vlastní hranice, která se shodou okolností stala vnější hranicí EU.
Evropská pohraniční policie je v současnosti hrozbou pro uchování zbytků národní svrchovanosti a zároveň po špatných zkušenostech s jinými společnými evropskými institucemi (ESVA, Europol, EASO či Frontex) hrozbou pro bezpečnost Evropy. Další nepřipravená a ukvapená snaha o federalizaci je sice pro eurooptimisty lákavá, ale smrtelně nebezpečná, zejména v momentě, kdy by měla zakrýt nedostatky v existujícím stavu ochrany hranic. Prvořadým je naplnit princip odpovědnosti za zajištění ochrany vnější hranice, včetně podpory ze společných zdrojů (finance z EU zdrojů, v praktické rovině asistence Frontexu), a teprve pak je možné zahájit diskusi o efektivitě přechodu na společné střežení vnějších hranic. A mluvím-li o efektivitě, pak je především nutné hovořit o účinnosti a účelnosti v praxi každého dne a ne o pofidérních ideologických teoriích ultralevých evropských úředníků či europoslanců.
Jak se může Evropa bránit infiltraci radikálů z řad takzvaného Islámského státu? Je to vůbec možné, pokud nechceme úplně zavřít hranice, což asi nechceme?
Dnes těžko, ale musí. Obecně řečeno je současná situace blízká kritické a v nejbližším období není naděje na nějaký zvrat této tendence. Jednoduše řečeno bude ještě hůř a skoro kritická situace se stane naprosto kritickou. Přitom v samém základu schengenského systému je poměrně jednoznačná odpověď na to, jak účinně postupovat. Schengen je nejen o volném pohybu, ale také o zajištění bezpečnosti i pocitu bezpečí občanů formou kompenzačních opatření. Skoro pochopitelně jsme si zvykli na výhody a zanedbali, a to evropsky obecně, povinnosti. Nyní však nastal čas tuto pohodlnost nahradit účinnou a účelnou nápravou. Je věcí bezpečnostní komunity nefňukat a začít systematicky napravovat důsledky pohodlnosti v minulých letech. Bude to nákladné, nejen finančně, ale je to možné. Chce to jen odvahu a přesvědčení, že to zvládneme. A nepřátel bude mnoho. Bohužel jsme se dostali na křižovatku, na které se budeme muset rozloučit s některými postoji, které zásadně zpochybňují odpovědnost státu za bezpečnost a životy vlastních občanů na úkor mnohdy pofiderních interpretací individuálních práv opřených o pocit bezpečí a prosperity minulých desetiletí. Ale to přináší válka, ve které bezpochyby už nějaký čas jsme.
Jak si vede v oblasti imigrační politiky Česká republika?
Zatím dobře. Ale je otázkou, co bude dál. Existují dvě zásadní hrozby. Tou první je situace na východní Ukrajině a vlastně na Ukrajině celé v důsledku ruské agrese. Posune-li se dál frontová linie (dnes linie příměří), bude-li eskalován konflikt, pak hrozba příchodu tisíců či desetitisíců těch přímo zasažených nebo již nyní vnitřně vysídlených ( těch je nyní více než 1,5 milionu) je velmi blízká realitě. Podobně sociální kolaps či přímo imploze Ukrajiny, ať už v souvislosti s pokračující ruskou agresí či v souvislosti s vnitřním vývojem na Ukrajině, může být více než potenciální hrozbou. A Česko je potenciálně prioritním cílem.
Tou druhou, stejně nebezpečnou hrozbou, je hrozba, kterou nad Česko a jeho stabilizovaný imigrační a azylový systém pověsily úvahy a diskuse evropských dispečerů našeho života o povinných, údajně „solidárních“ kvótách pro jednotlivé členské státy. Je to hrozba velice vážná, která místo řešení nabízí rozšíření a další potencování problému i tam, kde zatím neexistuje. Stanovisko vlády i Sněmovny je zatím odvážné a sebevědomé. A proto doufám, že tento boj o ochranu nejen národních zájmů, ale o celé budoucnosti systému společné evropské imigrační a azylové politiky, včetně ochrany společných evropských hranic, naše politická reprezentace vybojuje a vyhraje.
Psali jsme:
autor: Oldřich Szaban
