Na blogu jste psala o situaci ČSSD, se kterou máte vlastní zkušenosti. Doporučovala jste, aby mezi sebe vzali „mladou krev“. Jak se v tomto kontextu díváte na nominaci Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury? Premiér je spokojen, prezident je spokojen, ale je to dobrý nápad?

Jméno ministra kultury nebylo v této tragikomické hře vůbec důležité, a kultura už vůbec ne. Šlo o otestování toho, co si kdo může dovolit, jak kdo je silný a jak kdo je slabý. Sama jsem na svém FB profilu napsala, že „jeden nechce ustoupit od toho, koho nominoval, druhý ho nechce jmenovat, třetí s ním nechce být ve vládě, a čtvrtý se nechce vzdát své nominace, a deseti milionům je to jedno. A ať to někdo těm čtyřem už řekne.“ Trojice Zeman, Babiš a Hamáček, prostě zkoušeli, co který ustojí, a lidi si ťukali na čelo. Ve své podstatě obdivuju pana Zaorálka, že to křeslo po tom všem vzal. Já bych to z úcty k sobě samé neudělala.

A kdo z těch tří ten souboj vyhrál? Jednoznačně prezident – zjistil, že premiér se mu nikdy nepostaví, protože k tomu má své důvody, a pan Hamáček vždy ustoupí, protože k tomu má taky své důvody. Druhou věcí je, že této zemi podobné hry škodí, protože odvádějí pozornost od skutečně důležitých témat. Tedy boj o ministra kultury považuji za nedůstojný obraz stavu dnešní politické scény.