Americký paleokonzevativní autor Patrick Buchanan napsal knihu Smrt Západu o tom, jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožuje naši zemi a civilizaci. Opravdu nám hrozí smrt? Myslíte si, že má Západ ještě naději na přežití, nebo zanikne? Co má dělat, aby přežil?

Je to skvělá kniha. Nebezpečí, kterými se zabývá, jsou stále aktuálnější. Nejvíce mě na ní upoutal rozbor 60. let jako doby, v níž došlo ke katastrofálnímu zlomu v osudech našeho civilizačního útvaru. I u nás požívá toto období nezaslouženého obdivu. Zlatá šedesátá… To je ale jiná otázka. Pokud jde o smrt, můžeme mluvit o dvojí smrti. Fyzická smrt jednotlivců i jednotlivých společenství nemusí být nevyhnutelná. Zato smrt civilizačního útvaru, v jehož rámci žijeme, považuji za téměř neodvratnou. Naše civilizace, kterou nazývám atlantickou (nikoliv evropskou!), od zmíněných šedesátých let nezadržitelně degeneruje. Čeká ji zánik povlovný (jako Římskou říši) nebo náhlý (jako Perskou říši), jestliže ji sami nerozboříme zevnitř a nenahradíme něčím lepším. Francouzská a americká revoluce zničily civilizační útvar křesťanské Evropy a nová civilizace byla postavena na základech velkých humanistických zásad. Nadchází čas tyto základy důkladně zrevidovat.

Nezdá se vám trošku paradoxní, že neomarxistická levice ovládající EU na jedné straně podporuje homosexuály a feministky a na druhé straně podporuje imigranty a muslimy, kteří když převezmou moc, nebudou se ženami a homosexuály nakládat v rukavičkách?

Za prvé si nemyslím, že EU ovládá neomarxistická levice. Tento termín používají politici takzvané pravice. Ve skutečnosti protiklad levice a pravice patří ke končící éře atlantické civilizace. Dnes, na jejím konci, stojí proti sobě etablované strany pravice i levice jakožto vykonavatelé vůle skutečně vládnoucí globální plutokracie na straně jedné a zatím těžko čitelná směs antimainstreamových politických hnutí, která jsou systematicky a „humanisticky“ potlačována, na straně druhé.

Za druhé k vaší vlastní otázce. Na první pohled je to paradox. Patří ale k vnitřní struktuře postmoderní humanistické ideologie. Ona totiž systémově není konzistentní, nýbrž má jakýsi difúzní charakter. Na každém rohu na vás vykoukne v jiné podobě, většinou extravagantní. Jak říkáte, tu je to podoba homosexualismu, tu zase feminismu. Vždyť i takový ekologismus má různé formy, které jsou dokonce někdy vzájemně těžko slučitelné. Patří sem také podpora různých extrémních gastronomických praktik, umělé rozdmýchávání generačních sporů a tak dále. Důležitou roli hraje pacifismus a antimilitarismus. Vše se vejde pod jednu střechu.