Jak jste vnímal vlnu nevole, kterou vzbudilo vaše video z maďarsko-srbské hranice, na kterém uprchlíci vyhazovali jídlo, zatápěli stany a karimatkami?

O podobné věci se zajímám pětadvacet let. Bral jsem to jako nezkušenost kritiků. Jen jsem ukázal, že vše kolem uprchlíků není tak růžové a bezproblémové. Proti lidem, co uprchlíkům pomíhají, nic nemám. Naopak, jsou mi sympatičtí. Nicméně jsem trochu vystřízlivěl, protože mě zarazily agresivní způsob kritiky a nenávist. Negativních ohlasů bylo ale jen několik desítek a proti tomu přišly tisíce pozitivních reakcí. Když jsem se to snažil vysvětlit, měl jsem na Facebooku sedm tisíc lajků, což se mi nikdy nestalo. Nicméně je pravda, že se s tím svezli i xenofobové. Proti takovým lidem jsem naježenej. Podle mě nic nechápou a zapomněli na dobu, kdy se pomáhalo nám. Události kolem uprchlické krize se vyvíjí a dnes už video upadlo do bezvýznamnosti. Ostatně bylo bezvýznamné už v době svého vzniku. Fakt, že tak rezonovalo, a že to média pořád rozviřovala, spíše ukazuje na způsob práce médií.

Nechci se na věci dívat černobíle. Byl to pro mě poddotek. Zásadní jsou fotografie a video je nový způsob, jak oslovit další lidi. Kdybych trval na fotkách, tak už bych to dlouho dělat nemohl. Fotožurnalismus je, co se týče tištěných médií, totiž v těžké krizi. A já to dělat chci. Proto se musím poohlížet i po nových způsobech. Nyní třeba dělám videa z fotek. Vyberu dvacet fotek, třeba i z archivu, uspořádám je do videa a namluvím k tomu komentář.

To ale dělají západní média, třeba New York Times, už dávno...

Přesně tak. A je to velmi populární. Mají třeba chlapíka, co fotí módu. Moc neumí fotit, ale přesto je jeho video-foto blok hodně sledovaný.