Jak vypadalo vaše první setkání s Václavem Havlem?
Poprvé jsem ho naživo uviděl na folkové Lipnici v létě 1988. Jel jsem tam tehdy stopem, což jsem s oblibou provozoval velmi často, a to nejen po Československu. Zůstalo mi to i několik let po převratu, když jsem jel takhle třeba až do Švédska a spal, kde se dalo, tehdy někde v křoví, a snad chvíli i na pódiu. Folková Lipnice byla koncem osmdesátých let naprostý pojem. Jezdilo se tam jako kdyby měl být konec světa. Hodně tam jezdily hlavně máničky všeho druhu, neboť všichni, kteří tam tehdy vystupovali, připomínali spíše proroky než zpěváky. Tedy Vladimír Merta, Jaromír Nohavica... Tito dva zejména, ale i Oldřich Janota, Paleček a Janík, a vlastně i tak trochu třeba i Jan Burian, Jiří Dědeček či Petr Skoumal, kteří měli mnohem více sklonu ke kabaretu v duchu Jiřího Suchého.
Ale tehdy, tehdy to bylo něco jako časovaná bomba, která vybuchla a rozlila se mezi ty lidi, kteří jen nekonečně skandovali: Havel! Havel! křičeli všichni jako pominutí. Ten potlesk trval strašně dlouho. Vyprávěl jsem to poté, po svém návratu, v redakci Svobodného slova, kam jsem psal své první divadelní recenze, a Irena Gerová, redaktorka kulturní rubriky, mne poslouchala s tím svým zvláštním úsměvem. Tušil jsem, že ho patrně zná osobně, stejně jako mnozí jiní, co tehdy do Svobodného slova psali nebo se pravidelně scházeli v baru U Blanky v pasáží Rokoko.
Byli tam tehdy převážně zasloužilí, ale tehdy vlastně ještě dosti mladí lidé, jako Jan Lukeš, Jan Rejžek, Jaroslav Kořán, Mirka Spáčilová, Martin Hrabák. Já tam tehdy občas potkával z mé generace Kateřinu Čejkovou nebo Tomáše Marka.
Osobně, jakkoliv to bylo setkávání spíše profesionální, jsem Havla vídával, až když byl již prezidentem na Hradě. Měl jsem ho jaksi v „popisu práce“, protože jsem v letech 1997 až 1999 dělal v Lidových novinách, kde jsem se na Havla ve výkonu funkce a potom také na zamini specializoval. Bylo to v období Havlova odcházení, začal být nemocný a do „popisu práce“ mi spadla i jeho druhá žena, Dagmar Veškrnová. Tehdy mi prožitek z osobnosti dramatika a politika trochu kazil jen jeho mluvčí Ladislav Špaček.
V klíčových dnech listopadu 1989, když se s ním seznámil konečně celý národ, jsem nebyl v Československu, nýbrž ve sladké Francii jako uprchlík, prosím.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
Pokorná Jermanová (ANO): Emisní povolenky schválila Fialova vláda a teď proti tomu falešně bojuje
A kdo schválil a podepsal Green Deal? A co jste udělali pro jeho zrušení, jak jste slibovali? Podle mě jste jak jeden za 18 a druhý bez dvou za 20
Další články z rubriky
11:42 Foldyna si četl Koudelkovu zprávu: Groteska, slátanina
Úřad vedený magorem ale, vcelku logicky, může generovat pouze magorské výstupy, řekl pro Parlamentní…
- 0:01 Důchody podle Ústavního soudu: Plán SPD, jak vrátit spravedlnost
- 0:00 Vyoral k výpadku proudu: Tak mají další pádný důvod zdražovat
- 9:02 Stranický týdeník, dříve „orgán“. Předvolební Šafr do schránky
- 4:43 Trump hraje poker, Putin šachy. Kvůli degradaci elit Západu je jaderná válka reálná
- 4:44 Negramotnost, armáda a prezident Pavel. Historik Fidler kárá i vládu