Jak vypadalo vaše první setkání s Václavem Havlem? Které z menších stran byste hodili svůj hlas?
Poprvé jsem ho naživo uviděl na folkové Lipnici v létě 1988. Jel jsem tam tehdy stopem, což jsem s oblibou provozoval velmi často, a to nejen po Československu. Zůstalo mi to i několik let po převratu, když jsem jel takhle třeba až do Švédska a spal, kde se dalo, tehdy někde v křoví, a snad chvíli i na pódiu. Folková Lipnice byla koncem osmdesátých let naprostý pojem. Jezdilo se tam jako kdyby měl být konec světa. Hodně tam jezdily hlavně máničky všeho druhu, neboť všichni, kteří tam tehdy vystupovali, připomínali spíše proroky než zpěváky. Tedy Vladimír Merta, Jaromír Nohavica... Tito dva zejména, ale i Oldřich Janota, Paleček a Janík, a vlastně i tak trochu třeba i Jan Burian, Jiří Dědeček či Petr Skoumal, kteří měli mnohem více sklonu ke kabaretu v duchu Jiřího Suchého.
Anketa
Ale tehdy, tehdy to bylo něco jako časovaná bomba, která vybuchla a rozlila se mezi ty lidi, kteří jen nekonečně skandovali: Havel! Havel! křičeli všichni jako pominutí. Ten potlesk trval strašně dlouho. Vyprávěl jsem to poté, po svém návratu, v redakci Svobodného slova, kam jsem psal své první divadelní recenze, a Irena Gerová, redaktorka kulturní rubriky, mne poslouchala s tím svým zvláštním úsměvem. Tušil jsem, že ho patrně zná osobně, stejně jako mnozí jiní, co tehdy do Svobodného slova psali nebo se pravidelně scházeli v baru U Blanky v pasáží Rokoko.
Byli tam tehdy převážně zasloužilí, ale tehdy vlastně ještě dosti mladí lidé, jako Jan Lukeš, Jan Rejžek, Jaroslav Kořán, Mirka Spáčilová, Martin Hrabák. Já tam tehdy občas potkával z mé generace Kateřinu Čejkovou nebo Tomáše Marka.
Osobně, jakkoliv to bylo setkávání spíše profesionální, jsem Havla vídával, až když byl již prezidentem na Hradě. Měl jsem ho jaksi v „popisu práce“, protože jsem v letech 1997 až 1999 dělal v Lidových novinách, kde jsem se na Havla ve výkonu funkce a potom také na zamini specializoval. Bylo to v období Havlova odcházení, začal být nemocný a do „popisu práce“ mi spadla i jeho druhá žena, Dagmar Veškrnová. Tehdy mi prožitek z osobnosti dramatika a politika trochu kazil jen jeho mluvčí Ladislav Špaček.
V klíčových dnech listopadu 1989, když se s ním seznámil konečně celý národ, jsem nebyl v Československu, nýbrž ve sladké Francii jako uprchlík, prosím.
Psali jsme:
Neměl jste moc dobré zkušenosti s činností prezidentova tiskového mluvčího Špačka. Proč? Do jakého filmu byste nejraději zařadili postavu Václava Havla?
On pan Špaček, známý dnes jako Mr. Etiketa, byl původní profesí učitel. A vše, co ve své funkci – navzdory tomu, že přišel na Hrad z České televize, ale to se nevylučuje – mělo takové školské pojetí. On se velmi pečlivě připravoval, pečlivě dával znamení, a pečlivě také vybíral, kdo bude klást otázky. A já jsem zase měl představu, že mluvčí má být nikoliv učitel, který své žáky kárá a známkuje, ale naopak ten, kdo umožňuje přístup k prezidentovi.
Hned několik příběhů mi vytane, když si vzpomínám na naše vzájemné střety. Dával například exkluzivní vstupy pro Českou tiskovou kancelář (ČTK) tam, kam se ostatní nedostali. Možná, že měl i své oblíbence, které vyvolával, aby položili ty správné otázky… Já jsem k nim ovšem nikdy nepatřil. Světlým zjevením vedle něho byl asistent Martin Krafl, který občas nedbal na to, co mu jeho šéf říká, a vyvolával i ty, kteří byli nepřijatelní. Tak se i stalo, že jsem mohl využít tohoto okamžiku k položení nějaké té dobré otázky, nebo třeba i provokativní, neboť Špaček veškerou kreativitu ubíjel již v zárodku. Káravě se na mne díval nebo zase se tvářil, že mne nevidí.
Anketa
Havel se na mne pobaveně zadíval a mně to bylo jasné. Kouřil! Všichni zadržovali smích – ministr obrany Michal Lobkowicz se jako jeden z mála vyloženě neudržel a zasmál se. Jenže Havel, ten politik „pravdy a lásky“, zalhal: řekl, že nikdy nekouřil, nebral žádné látky. V domovské redakci Lidových novin na mne koukali jako na pitomce: jak můžeš čekat, že se k tomu přizná. A nic o tom ani nevyšlo. Zato v deníku Právo si Havla trochu vychutnali, když o tom – z té mé otázky, sakra! – udělali dvoják. Přišlo mi to jako popření nejen etiky novinářské práce, ale vlastně mnohem více. Jako příznak toho, že tohle nedopadne dobře.
Byl prezident Havel k novinářům vstřícný?
Jak ke komu. Jeho oblíbenou novinářkou byla Jitka Götzová z Práva, která dokázala i hodiny čekat ve voze někde na rohu Hradu, aby se na Havla obrátila s nějakou otázkou. Dostávala pravidelně exkluzivní rozhovory, snad že to byla i dost hezká ženská, a Havlovi se při jeho sukničkářství snad i líbila, o čemž nám se mohlo tak akorát zdát. Navíc byly Lidové noviny vnímány dlouho jako „Havlovy noviny“, vždyť je přece znovuzakládal v disentu. Jenže v jejich čele tehdy stál Pavel Šafr, který mu to „intelektuální vlastnictví“ jaksi loupežnicky převzal.
Přesto ještě dlouho Havel vždy kulil oči, když se člověk zeptal na něco, co mu nebylo právě po srsti. Na otázku, zda se rozpadne tehdejší koalice, například, kterou jsem mu jednou položil, dokonce nevěřícně kroutil hlavou, když viděl můj diktafon s nápisem Lidové noviny. Některé otázky se zkrátka nekladly a některé situace byly vyloženě tabu.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Ovšem. Vše pro „pravdu a lásku“, že? Když už byl Havel hodně nemocný, odhodlal se, že poletí na summit do Lucemburska, aby tam dal najevo, jak moc nám záleží na vstupu do Evropské unie (EU). Bylo to na sklonku roku 1997, Václav Klaus to odmítl s odkazem, že má spoustu práce doma, ale Havel tam jel. A po obědě se kamsi vytratil a nemohl ho najít ani Špaček, ani Krafl. Potom najednou vidíme na monitoru, že Havel přichází. Měl notné zpoždění, ale všichni tleskali – Havel byl všude po Evropě velmi populární – a on se jenom trochu cudně usmíval, trochu pokyvoval hlavou a omluvně koukal z jednoho státníka na druhého. „Kde sakra byl?“ koukali jsme tehdy jeden na druhého. Nikdo z nás to nevěděl až do chvíle, kdy jsme nastoupili na zpáteční cestu do letadla.
Najednou se mezi námi Havel vynoří, je evidentně pod parou a zase nasazuje ten úsměv neviňátka. Za ním mluvčí Špaček s bledou tváří a s výrazem krajského školního inspektora. „Chtěl jsem vám říct,“ obrací se omluvně na Špačka, „abyste věděli, co se stalo.“ V tu chvíli vyskočí Jitka Götzová: „Slíbíme tu panu prezidentovi, že o tom, co se stalo, nebudeme psát.“ Nebudeme psát? Přišlo mi to divné, podezřelé, vlastně opět jako z nějakého absurdního dramatu. Havel ale nečekal, než mu budeme skládat slib do rukou a povídá s takovým škubnutím v oku: „Jsem se v té Evropské unii zviditelnil… na hajzlu!“ Všichni na sebe koukáme, Götzová kontroluje.
Prezident Václav Havel zkrátka vypil více, než pro něj při jeho zdravotním stavu bylo zdrávo, a prostě utíkal na záchod a tam sebou někde údajně seknul. To není až tak divné, ale divné bylo, že ani Špaček, ani jeho asistent o něm vůbec nic nevěděli. Neměli snad vysílačky? Neměl prezident své bodyguardy? Kdo ho ze záchodu vytáhl, mi není známo, ale musel si s ním užít. Tak nějak tuším, že to byl Martin Krafl, který předvedl vysokou míru odvahy a odhodlání. Ale na to se ho musíte zeptat osobně.
Tohle potom už nikdo nikdy pořádně nezkoumal, pokud vím, a text, v němž jsem to chtěl uvést, mi editoři v novinách dali až někam na třináctou stranu. Dnes by to možná byl otvírák, i když určitá míra autocenzury panovala v novinách vždycky.
Psali jsme:
Proč jste vlastně v roce 1989 emigroval do Francie?
Proč Francie, a proč ne jinam? Inu, Francie se mi zdála být zemí krásných žen, vína a šansonu! V Rakousku jsem nechtěl být v Traiskirchenu, proslulém to táboře pro uprchlíky. Německo se mi zdálo být Rakouskem na druhou, a do Anglie to bylo přes kanál. Ale kdyby mne v létě 1989 nevyhodili ze školy – studoval jsem tehdy ML estetiku s vědou o divadelním, filmovém a televizním umění, jak zněl oficiální název; to ML bylo, pro dnešní děti, marxisticko-leninská, přestože taková estetika nikdy neexistovala – asi bych to nikdy neudělal.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jsem tehdy vedl časopis Situace, který vycházel pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM), což mělo hned několik výhod, neboť jsme byli krytí. Dlouho si nikdo nedovolil argumentovat, že jsme agenti Západu nebo pohůnci Charty 77. Zároveň se v rámci politické perestrojky dlouho nevědělo, kde jsou hranice svobody slova, která se tehdy v rámci sovětské glasnosti opět lovila. Ale nakonec se děkanovi Antonínu Vaňkovi podařilo zrealizovat to, o čem se tehdy jenom šuškalo, že má totiž na pokyn StB soupisy „pravicových studentů“, které dodává do Bartolomějské.
Při prvním studentském fóru na vysokých školách v lednu 1989, který rozpumpovala katedra marxisticko-leninské filozofie na čele se studentem Jiřím Adamíkem, si tajní policisté v klidu natáčeli a nahrávali, a to včetně nástěnky, kterou jsme měli ve vestibulu. Děkan to věděl, kryl to, a dokonce se k tomu hlásil, když si mne předvolal do své kanceláře. David Zelinger, jeden z fakultních rebelů, utekl po Palachově týdnu do Vídně a já zveřejnil na nástěnce jeho dopis na rozloučenou. Nebyli jsme ani chartisté, ale disidenti ve významu toho slova patrně ano. Oni to vycítili. David mi potom, když jsem odjížděl – „jenom tam,“ řekl jsem na Hlavním nádraží –, poslal do Vídně pozvání. Devizový příslib již nebyl potřeba a dokonce pozvání od uprchlého studenta nikomu nevadilo. A tak jsem dne 25. září 1989 odjel z dějin i ze země. Vlakem, hned po Vokalíze v Lucerně. Na nádraží nás nebylo hodně, aby to nebylo nápadné. Mám z toho večera i fotku.
A to jste jel potom z Vídně do Paříže stopem?
Ne, to opravdu ne. I když, možná by to šlo. Ale s Davidem jsme jeli tehdy na setkání do Frankenu, na pravidelný to dýchánek exulantů z celé západní Evropy. Tam jsem se potkal s Andreou Sedláčkovou, tehdejší studentkou FAMU, která odjela do Francie již během léta. Měl jsem tím pádem spojence. Andrea byla kamarádka Moniky Pajerové, která mi dala na cestu velkou francouzskou povoskovanou tašku, kterou obvykle ve Francii nosili uprchlíci z Afriky, a tak se mi zdálo, že tomu tak má být.
Monika ráda někde opakuje, že mě přemlouvala, abych zůstal. Vždy mi při takových výrocích zní v hlavě její věta: „Pepo, myslím, že bys měl odjet!“ Je nakonec vůbec zajímavé, jak hodně lidí, kteří se tak rádi zaklínají „pravdou a láskou“, ve skutečnosti nejenže nemluví pravdu, ale i lásku vnímají způsoby, nad nimiž by se dalo povytáhnout klausovské obočí. Ale nehodlám tu vést válku pamětí, já si prostě jen některé věci pamatuju trochu jinak, než jak se tu prezentují. Zejména, když dojde na nějaké to výročí. Své by o tom jistě mohl vyprávět i Martin Mejstřík.
Nicméně, do Paříže to opravdu nebyl stop, i když vlastně… ano. Ve Frankenu jsem zašel za Pavlem Tigridem, vyhlášeným šéfredaktorem Svědectví, který se mi z těch všech exilových osobností, co tam byly, líbil nejvíce, a zeptal jsem se ho: „Neměl byste, pane Tigride, volné místo do Paříže?“ A on se na mne podíval a řekl: „A ty jako chceš zdrhnout?“ Neudivilo mě to jeho tykání, ale ta otázka ano. „No, ano,“ řekl jsem mu. „My se tady už chystáme zpátky do Prahy, a ty...“ mávl rukou, „jdi za Otcem Kolářem“. Ale Otec Kolář, jezuita, jinak také ve Francii „rudý kněz“ pro své neortodoxní názory, místo neměl. Měl ale nápad, kam mne poslat: „Zeptej se Pelce!“ A Jan Pelc, vyhlášená mánička a hlavně autor slavné knihy „...a bude hůř“, to místo měl. S Pelcem a s Markem Skolilem, pozdějším diplomatem v Praze, jsme skutečně do Paříže dorazili.
Měl jsem tehdy jen pár telefonních čísel, a už v autě jsem cítil, že ta otázka musí přijít. Zastavili jsme na bulváru Voltaire, který byl navzdory jménu osvícence plný arabských přistěhovalců, a Skolil mi položil otázku, kterou si také dobře pamatuju: „A máš kde spát?“ Neměl jsem, ale řekl jsem, že ano. Přece se nebudu stěhovat ke Skolilovi, že? To by mě hrdost fackovala. Hrdost mě ale už nefackovala později, protože „mít kde spát“ se opravdu ukázalo být problém.
Neuměl jsem francouzsky příliš, tak do třetí lekce samouka, ale to telefonní číslo fungovalo, a navzdory nepřívětivému personálu v arabské kavárně, jsem se dotelefonoval a tam se ozvalo česky: „Tak přijeďte!“
Fotogalerie: - Den nezávislosti
Jak to vypadalo dál?
Musel jsme se nejdřív s někým dorozumět a myslel si, že umí alespoň jako já anglicky. Ale asi pět lidí kolem mě přešlo s typickou francouzskou nevšímavostí, než mi jeden pán vysvětlil, jak se dostanu na Châtelet, centrální přestupní stanici, a odtud do místa, kde na mě již čekala paní Elisabeth Farochon alias Eliška Martínková za svobodna. Ta skvělá paní, která byla v Československu naposledy, když utíkala jako holčička před Hitlerem, si ještě pamatovala jiné věci. Odtud i její první uvítací věta: „Jééé, vy máte boty od Bati!“ To mě dojalo a naplnilo nadšením zároveň. Ty boty samozřejmě nebyly od Bati, ale byly to takové ty kotníkové vázací modré boty, které jsem za pár týdnů, co jsem chodil pěšky po Paříži, rychle prošlapal.
V Paříži jsem se cítil podruhé, a absolutně nejvíce i ve srovnání s odchodem z vojny, naprosto svobodně. Vím, že to někomu může dnes připadat šílené – neuměl jsem jazyk, nikoho moc neznal a nevěděl vlastně, ani co sám se sebou –, ale patrně i to vše k tomu pocitu přispělo. Byl krásný podzim, po Latinské čtvrti se procházely neuvěřitelně krásné a navíc i elegantně oblečené ženy a dívky, co mluvily tím pro mne neznámým jazykem – oui, non, excusez-moi, jenž mi zněl jako hudba ráje. Elegance a zdvořilost. První clochardi – tak se říká bezdomovcům –, s nimiž jsem se setkal, měli tu eleganci a zdvořilost také. Žádné hulvátství jako v Praze. Jeden z nich, který ležel na větráku u Panthéonu, měl před sebou postavenou skleničku s červeným vínem, již mu patrně někdo nalil, a říkal: „Excusez-moi – promiňte, neměli byste camembert?“ To snad ani nebylo žebrání, ten člověk jen potřeboval ke svému životu sýr, který byl zvyklý přikusovat k vínu.
Neměl jsem ale nic. Snad jenom víru, že to dobře dopadne. Ale nebýt paní Farochon, na niž mi dala kontakt Elena Strešková, kamarádka z fakulty žurnalistiky – a to jen pár dní před odjezdem –, patrně to mohlo dopadnout mnohem hůř. Jan Pelc má pravdu, když píše, že „...bude hůř“. Člověk si to prostě v začátku nepřipouští, že to jednou přijde. Mnoho kontrastů francouzské společnosti jsem ze začátku neviděl nebo nechtěl ani vidět. Metro mě fascinovalo i tím, jak strašlivě páchlo. Ty melodické konverzace, které se v kavárnách vedly, se mi zdály jako symfonie, a procházka po „hlavním evropském městě“ byla návštěvou v živém muzeu. Na rohu křižovatky Odéon stál člověk a říkal: „Nechcete si přečíst mé básně?“ S Jeanem-Marie Le Penem, pro mnohé kontroverzním a xenofobním politikem, jsem se seznámil až o mnoho let později.
Jak jste vnímal tu trochu pokřivenou povahu Francouzů, tedy že většinou nic neříkají napřímo?
Nechci se tu vydávat za experta, ale není náhodou i pozdravení „dobrý den!“ vlastně trochu lež? Přejete opravdu každému člověku dobrý den? Francouzi k tomu rádi přidávali i přání, které jen zdánlivě zní stejně: „Bonne journée!“ Ve francouzštině se uchovalo mnohem více zdvořilých konvenčních obratů, stejně jako se nezměnila literární francouzština, kde se i budoucnost vyjadřuje minulostí. Není proto divu, že i způsob vedení té konverzace má svá pravidla, stejně jako formální text nezačíná koncem, ale má svůj vývoj a není jenom úvodem, statí a závěrem.
Obecně bych ale řekl, že ta „nepřímost“ nebo „neupřímnost“ je dána rozdíly mezi konvencemi. Spisovatel Milan Kundera přece rád opakoval, jak byl překvapen, že mu sekretářka z nakladatelství Gallimard píše milostné dopisy, aniž by se s ním někdy setkala. „Avec mes sentiments distingués“... dnes česky nikdo nenapíše „S mými vybranými pocity“, neboť „sentiments – pocity“ se prostě česky nebo francouzsky vyjadřují jinak. Rád ale někdy píšu závěr dopisu „V úctě dokonalé znamenám“, což se té francouzštině blíží, ale v češtině se tak psalo naposledy ve dvacátých letech dvacátého století. Kdo zná Alfreda Jarryho, ví, že Král Ubu nezačíná jako „Hovnajs“, ale prostě tím nejkrásnějším francouzským sprostým slovem „Merde“ – Hovno. A můžete si k tomu přidat i: „Putain, merde – Kurva, hovno!“ A začít tím dnes i vybranou konverzaci.
Francouzi nejsou pokřivenější více než Angličani nebo třeba Němci. Jen je na tom každý národ jinak. Mnoho Čechů nenávidí Rusy, a přitom právě Rusové jsou upřímní až až.
Co vás přivedlo k návratu, a proč se o vás často mluví jako o jednom ze studentských vůdců sametové revoluce?
Za to může Pavel Žáček. Tento, nynější poslanec za ODS, měl při 20. výročí Listopadu dojem, že mě musí zařadit do delegace, která se hrnula do studia České televize. Takže vedle Šimona Pánka, Moniky Pajerové, Václava Bartušky, Jana Bubeníka a sebe sama pozval také mě. Nebýt ale Jakuba Železného, který moderoval celý ten blok, nikdo by k tomu nic neřekl. „Vy jste tady vlastně byl, nebo nebyl?“ zeptal se.
Ne, nebyl jsem tu, díval jsem se na „sametovou revoluci“ ve francouzské televizi. A když arabští studenti z Alžírska, Maroka a Tuniska spolu s černochy ze Západní Afriky chtěli sledovat Jeana-Marie Le Pena, požádal jsem je, aby přepnuli na „československou revoluci“. Slovo revoluce se jim líbilo, ale dávali mu asi jiný význam. V Československu se ve skutečnosti odehrála kontrarevoluce. Ale asi potrvá ještě jednu generaci, než se to takto začne nazývat.
Když jsem odjížděl z Československa, neměl tu téměř – říkám téměř – nikdo představu, co se stane za tři měsíce. Dneska se mi všichni smějou. Tigrid padal ve Frankenu do mdlob. Ale to se stalo před... Budiž, Tigridovi bych snad jedinému věřil, že něco tušil. Pracoval na tom celý život, aby to těm komunistům nandal. Ale když dnes všichni tvrdí, že věděli, co bude, podezřívám je z velké dávky pokrytectví. Mnozí ještě dneska s komunisty bojujou, a postihlo to i velké prorocké duchy, jakým byl svého času i Martin Mejstřík.
Vrátil jsem se proto, že nejsem, a patrně ani nebudu, ve svém životě Francouzem. A potom jsem chtěl taky vědět, co se tu děje opravdu. Mnozí si o mně myslí, že nerozumím, co se v Česku děje, protože píšu hlavně o Francii. Mě zase udivuje, že nechtějí nic vědět o Francii – a to ani ti, a především ti –, co pracují v médiích. Víte, kdo je ve Francii nový ministr spravedlnosti? Ne, nikoho to nezajímá.
Francie není říše, jakou bývala, ale není ani zemičkou za poledníkem, kam nedohlédneme. O Francii bychom se měli zajímat, a mě těší, že je ve Francii novým českým velvyslancem Michel Fleischmann. Několikrát jsem měl tu čest s ním být na obědě, ještě za časů francouzského velvyslance Philippa Costa, a jeho průhledy a zkušenosti jsou mimořádné. Nepředpokládám, že by se změnily. Za tohle by měli Zemanovi mnozí opravdu poděkovat…
Pracoval jste s Martinem Mejstříkem v Českém deníku. Jak tu zkušenost hodnotíte?
Jednoznačně, skvělá chvíle. Martin byl v ten čas, na počátku devadesátých let, velmi tolerantní a vstřícný duch. Éra Českého deníku jistě zůstává jako jedno z témat, zejména kvůli svému zakladateli Josefu Kudláčkovi, jedním z velkých okamžiků české žurnalistiky. Pan Kudláček byl přímý a otevřený člověk, nebál se vlka nic, dokázal říct od plic vždy to, co si myslel. A řekl to i Pavlu Tigridovi, svým způsobem, a velmi drsně: „Vždy jsem si vás vážil, pane Tigride! Ale proč jste se k nim dal?“ To bylo ve chvíli, kdy celá kulturní obec plakala, že ministrem kultury Klausovy vlády se stal někdo takový, jakým byl ve vzpomínkách a v očekáváních právě Pavel Tigrid.
Neúčastnil jsem se snah o vytvoření nové konzervativní strany na čele s Alenou Hromádkovou, ale považuji tento okamžik za významný. Přišel možná příliš brzy, ale měl svůj význam. Stejně jako měli význam autoři, kteří u Kudláčka zdomácněli, jako Emanuel Mandler, Jan Beneš, Petruška Šustrová nebo z mladších Petr Placák.
S Martinem Mejstříkem jsem pracoval v příloze, a nebyli jsme tak na očích. Ale jednou, když Martin vymyslel, na odlehčení, že budeme psát něco o UFO, přiřítil se Josef Kudláček a povídá: „Co to je za UFO?!“ Dodnes tu větu rád opakuju, protože v novinářském slangu zdomácněla. UFO je prostě něco, co přiletí, ale časem zase odletí. A novinami dodnes takových neidentifikovatelných létajících objektů lítá stále dosti.
Jak došlo k sepsání knižního rozhovoru s Milošem Zemanem?
To ještě někoho kromě Parlamentních listů zajímá? Kniha vyšla v době, kdy byl Miloš Zeman předsedou Poslanecké sněmovny, v roce 1998, tedy ještě dávno před opoziční smlouvou s ODS. To je důležité pro pochopení té věci. Nakladatel Michal Rybka přišel s nápadem „udělat rozhovor s budoucím premiérem“, protože do té doby o něm nikdo vlastně moc nevěděl. Mě to zajímalo. A potom, byla to výzva.
Zeman byl názorovým mainstreamem viděn jako komunista a část nakladatelské obce se ofrňovala. Nebyl pro ně dost dobrý. Mluvil o „spálené zemi“, o tom, že bude „své stranické knížky vázat do kůže členů ODS“. A dělat rozhovor s ním? Snad jedině Renata Kalenská, která se svého času specializovala na ČSSD, by do toho taky šla. Taky mi to potom řekla: „Pepó, ty seš svině!“ Ale já přece nejsem nakladatel, abych nakladateli řekl – „hele, obrať se na Renatu!“
Michal Rybka dnes říká, že to jsme byli ještě mladí, když jsem mu poslal odkaz na váš článek o knize. Já dodávám, společně s klasikem Jiřím Suchým: „To jsme byli mladí, to jsme byli ještě mladší než jsme dnes!“ Nevím, kolik na knize prodělal, neboť v čase vydání byla knihkupci bojkotována. Ty další, co udělali mí následníci, se už prodávaly lépe. Nejlépe se ale asi prodávala jeho kniha vlastní. Tam už si mohl napsat jen to, co sám chtěl.
Zeman byl tehdy ve velké formě. Ty tři dny, kdy jsem s ním vedl rozhovor, patří pro mě k zážitkům srovnatelným snad jen s rozhovorem, který jsem dělal s Jean-Marie Le Penem. To neříkám, abych srovnával tyto dva lidi, každý je naprosto jiný, ale oba mají obrovské charisma. Když byl Zeman zvolen poprvé konečně prezidentem, někteří si na tu knihu vzpomněli a začali z ní citovat. Ale to už měl za sebou Zeman opoziční pakt s Klausem, prošel si obdobím „volebního půstu“, kdy byl deset let na Vysočině a nikdo už nevěřil, že by se vrátil. Někdo občas objeví, že v knize mluví o své ruské lásce, jiný zase po čase zachytí, že Vondráčková je podle něj póvl, dalšího zase překvapí tím, že on sám nosí trenýrky a neví, co je tex-mex.
Václav Havel dělal politiku jako velké morální gesto... Václav Klaus jako reformátor bez skrupulí... – pouze Miloš Zeman jako sociální buldozer. Při tom všem je to velmi citlivý, inteligentní člověk, někde v hloubi duše zraněný, který nikdy nikomu nic neodpustil. Takový je někdy úděl jedináčků, mnohdy osamocených lidí, kteří uzrají jako výjimečné víno – on to sám občas zvládá s humorem jemu vlastním. Ne každý si ale toto víno chce dávat, je někdy velmi, velmi trpké.
Tato kniha je i po letech knihou, kdy byl ještě Zeman, řekl bych „Zeman standard“ – jako vodka. Musíte se k ní trochu propít, metaforicky řečeno... Protože pouze on pochopil, že politika je řemeslo, ne jako každé jiné – ale řemeslo, kde neexistují hranice.
Nikdy jsem se tak nepobavil, jako kdysi s ním. Nikdy jsem tak netrnul, jako nyní, co se na Hradě děje.
Jste dost drzý novinář. To máte v genech?
Ne, nevnímám to tak. Ptám se jen na to, co mě zajímá. To snad není až tak drzé? Ale je pravda, že se ptám stále míň…
Fotogalerie: - Propůjčení a jmenování
Proč jste začal chodit na televizní či filmové komparsy?
Pro peníze? Ne, ale i kvůli penězům. Zadarmo je to živá oběť. Zajímalo mě nejdřív, jak se dělá to, co jsem studoval kdysi na fakultě. Ne odborně, ale nějak jinak – řemeslně, a prostě se vším všudy. Jak se udělá stavba. A kolikrát se točí jeden obraz. Kdysi jsem byl párkrát jako student ještě u filmů, které si nikdo nepamatuje. Třeba Zuřivý reportér z roku 1987 s Josefem Lauferem, co pro západní Německo točil režisér Martin Hollý mladší.
Zajímá mě hodně ten proces, jak se staví záběr, estetika obrazu, komunikace uvnitř. Nechci tu mluvit v odborných termínech, to se prostě musí zažít. Chtěl jsem taky vidět, jak točí Hořící keř Agnieszka Hollandová, stihl jsem poslední natáčecí den.
Není poslednějšího člověka ve filmu než komparsista. Pro toho, kdo na to není připraven, to může být živý očistec. V poslední době se k tomu přidaly skutečně velké štáby s historickými filmy, zejména Američané s Knightfall nebo Carnival Row, což opravdu není pro každého. Odcházíte po osmnácti až dvaceti hodinách úplně, ale úplně mrtvý: prší, sněží, někdo má na sobě brnění, jsou davové scény… prostě masakr. Ale někde mezi tím, najednou vysvitne slunce, a máte štěstí, že vás maskérka zrovna neudá produkci za údajné sexuální narážky, a vy vidíte, že vzniká něco mimořádného. Miluju lidi od filmu, kteří se usmívají, a přitom na ničem nejedou, protože oni jsou důležití. A pochopíte, že máte štěstí, že jste u toho.
V průběhu pár let jsem dostal pár menších rolí, říká se tomu role epizodní, které vám umožní vidět to malinko jinak. Občas musíte něco říct, a říkáte to třeba třikrát, ale i pětkrát, osmkrát i vícekrát. Pak už třeba nepočítáte, protože se nevidíte, a musíte věřit režisérovi, že on to vidí. Sledujete herce, ty velké herce, jak to zvládají, tu koncentraci a výraz, a ty lidi nemůžete neobdivovat. A vím, že i ta tolik pohrdaná reality-show na TV Barrandov je prostě dřina. Talent je ale tím, co ty lidi spojuje; zaujetí a okamžik na špičce nože, kdy v tom jste jenom sami. A každý chce být perfektní: kostýmér, maskérka, osvětlovač, rekvizitář. Než to ostřič vidí, co se děje, na kameře...
Tyhle zážitky mi umožnily získat několik smluv, hodně překvapení a silných konfrontací, ale i úlevu z výsledku, kterou nepochopí nikdo, kdo to jen jednou jakoby naoko vidí. Dnes už sleduji film jinak, než tomu bylo dříve. Je to svět úplně jiný, než svět novin, psaní, překladů, té mravenčí práce za počítačem. Je to fyzické, hodně. Má to cosi i nevyřčeně metafyzického: je to svět za světem.
Jakou roli jste měl nejraději?
Na to se zeptejte herců... (úsměv) Ale pokud si všimnete nějakého toho estébáka na zahradě ve filmu „Havel“, třeba mi bude podobný. Poznávací znamení pro maskérky: velký knír. Nebo hladká tvář. Uhrál jsem tu ale překvapivě „návazné vousy“. I ve filmu Bez vědomí jeden takový s knírem pálí dokumenty někdy v listopadu 1989. A ve filmu Redl sedí v soudní síni. Ne, není to jeden člověk. Je to více postav. Je to, říkejme tomu, estébácké křoví.
A kruh se uzavírá. Od studentského vůdce k estébákům, byť filmovým?
Ano. Říkám tomu žert, satira, ironie… a hlubší význam. Za vším hledej ženu? Někdy ne. V tomto případě Christiana Dietricha Grabbeho.
autor: Jan Rychetský
