Hnusné Rusáky zničit, ale uprchlíky z Afriky vítat. Názory stejných lidí, zoufá předseda ze Svobodných

Řecko směřuje k vystoupení z eurozóny. Co to pro něj bude znamenat (pokud to tak dopadne)? Vymaže se tím z Evropy a posune se na východ, jak tvrdí ekonom David Marek?

V makroekonomii, ostatně ani v jiné ekonomii, se jistě nevyznám natolik jako pan Marek. Přesto bych si dovolil být velmi obezřetný v silných výrazech jako je vymazání z Evropy. Je Británie vymazaná z Evropy jen proto, že odmítá společnou měnu? V Rakousku i Německu také stále sílí hlasy o opuštění nejen eurozóny, ale i Evropské unie. Pojem Evropa v posledních letech získalo obsah jednolitého státu, kontrolovaného z Bruselu a kdo se této myšlence protiví, je velmi často označován, když ne rovnou za Putinova agenta,tak minimálně za zastánce rozpadu a chaosu.

Co je třeba si uvědomit – že to, co nazýváme Evropou, je velký soubor smluv, z nichž ta Lisabonská pomalu opravdu směřuje k oné jednolitosti a potřebě jednohlasnosti. Tím, že kterákoliv země opustí, nebo vypoví jednu z těchto smluv, se rozhodně nestává ostrůvkem obehnaným ostnatým drátem vydaným napospas komukoliv, kdo tam dojede tankem.

Pokud Řecko opustí eurozónu, nestane se nic jiného, než že zavede svoji měnu a povede to k podobným problémům, jako když některé země v poslední době do stejné eurozóny vstupovaly. Pro běžného občana to bude znamenat na chvíli zmatek v obchodě, možná rozčarování, nebo naopak jásot při nákupu cizí měny, ale po čase se situace stabilizuje. Co to bude znamenat pro celkovou řeckou ekonomiku nevím o nic lépe, než ti renomovaní ekonomové, kteří před 5 lety obhajovali nutnost záchrany Řecka pomocí „balíčků“ MMF.

Od té doby možná i díky této „pomoci“ se řecká ekonomika po vyjádření v dolarech propadla o 30 % mezi lety 2010 a 2014. To je porovnatelné s „velkou“ krizí v Německu nebo ve Spojených státech ve 30. letech. Spojené státy od snah řídit ekonomiku státem zachránil nález Nejvyššího soudu, co se dělo v Německu a jak svoji krizi řešilo, netřeba připomínat.

Osobně si myslím, že pokud Řecko vystoupí z eurozóny, začne používat svoji měnu, čímž se stane mnohem levnější destinací pro turisty, což je hlavní odvětví Řecka spolu se zemědělstvím, a tím se posílí jeho konkurenceschopnost na poli mezinárodního obchodu.

Pokud se však nadále budeme snažit hospodářství (a to nejen Řecka) řídit od zeleného stolu, byť erudovanými ekonomy, zaděláváme si na opravdu závažný celoevropský problém. Možná to zní necitelně, ale co není schopno fungovat, nechť zhyne (míněno ekonomicky) a na uvolněném místě jistě vznikne něco nového. Co to bude, nikdo neví, a proto by ani nikdo neměl centrálně plánovat a rozhodovat o tom, co má a co nemá budoucnost. Kdo by třeba před 10 lety plánoval rozmach mobilních aplikací? V centrálně plánované ekonomice nikdo, a proto by nevznikaly studijní obory, nezakládaly se firmy a málokdo by ve vládě našel odvahu do podobného bláznovství investovat víc než do tradičních oborů. Proto je dobře nechávat ekonomice volný průběh, i když plně uznávám, že to někdy některé lidi zabolí.

Pokud by vždy v historii někdo „moudrý“ rozhodoval o tom, které odvětví zaslouží podporu, možná bychom dodnes jezdili dostavníky a svítili loučemi, protože jak železnice, tak elektřina spoustu lidi o práci připravila. Je třeba vidět i to, co není vidět – nové věci, které mohou vzniknout a o kterých zatím nikdo ani netuší, že je potřebuje.

Jaká je budoucnost eurozóny? Je nějak ohrožena případným odchodem Řecka? A jak je to s Evropskou unií?

Eurozóna je politický projekt, který nemá s ekonomií jako takovou mnoho společného. Jak jsem napsal již výše, nejsem ekonom, ale z podmínek teorie optimální měnové oblasti toho eurozóna mnoho nesplňuje. Hned první požadavek je, pokud si dobře vzpomínám, požadavkem na volný pohyb osob. Ten sice po Evropě máme, ale přiznejme si, že třeba oproti USA, kde je asi opravdu jedno, jestli pracujete v Oregonu nebo Alabamě, je v Evropě stále dost překážek (minimálně jazykových), aby bylo jedno, jestli dělník je v Portugalsku nebo v Nizozemí. Ani měnová unie ve Spojených státech nebyla tak snadnou a samozřejmou, jak to teď po tolika letech vypadá.

Euro mělo být zavedeno, a pokud vůbec, jen ve velmi omezeném počtu zemí, které se pro to hodily. Můj osobní názor, který se však vůbec nemusí shodovat se studovanými ekonomy, je ten, že si dovedu představit euro v Německu, Británii, zemích Beneluxu a možná v Dánsku. Paradoxně si myslím, ač jsem velkým odpůrcem eura v současné podobě, že do eurozóny patří mnohem spíše ekonomika česká, než třeba španělská, řecká, nebo portugalská.

Po požadavku o mobilitě lidí je dalším kritériem pro měnovou oblast také velká rozmanitost a podobnost ekonomik majících používat společnou měnu. Jednooborová ekonomika, jakou je právě ta řecká, má velmi omezené možnosti, jak reagovat na změny ve světě. Tím, že jim vezmeme tu jednu silnou možnost – vlastní měnu – z nich děláme snadné oběti recese. To ostatně sledujeme dnes v přímém přenosu. Těch kritérií je mnoho a obávám se, že eurozóna nesplňuje téměř žádná z nich, a když tak pouze deklarativně na papíře.

K tématu uprchlíků jste mimo jiné napsal: „Jak by dopadl Rus, dejme tomu z Osetie, nebo z Ukrajiny, který by si řekl, že střelby, Putina, nebo Porošenka má už dost a bojí se o svůj život. Vzal by bárku a přes Černé moře se vylodil v Bulharsku a došel až k nám? Bez dokladů a bez prostředků. Asi jediná správná cesta by byla vrátit ho, ať si o azyl zažádá běžnou cestou. Nebo jaký je správný pohled?“ Takže takto se má postupovat v současné uprchlické krizi?

Ano, toto jsem napsal poté, co se zajímavě prolnuly názory některých lidí, kteří na jedné straně vidí „hnusné“ Rusáky, které je nejlépe vyhnat a zničit, a na druhé straně volají po bezbřehém a nekritickém entuziasmu z uprchlíků. Nadále si myslím, že pokud válka v některé zemi „vygeneruje“ uprchlíky, tito mají zamířit do první bezpečné země a tam zažádat o azyl. Tato země by jim ho měla poskytnout a ostatní země jí pak s tím údělem mohou pomáhat. V tom facebookovém postu zmiňuji Rusy. Pojďme tedy porovnat hlavní uprchlické vlny v současné době. Na jedné straně válka na Ukrajině, na druhé straně Sýrie a Afrika. Ukrajinská válka podle zprávy OSN z února letošního roku vygenerovala asi 2 miliony uprchlíků. Přibližně milion zůstává na Ukrajině mimo oblast bojů, ostatní vyhledávají ony první bezpečné země, a tak se jich 800 tisíc vydalo do Ruska, 100 tisíc do Běloruska a dalších sousedních zemí.

Humanitární organizace jak z Evropy, tak z Ruska do těchto zemí směřují svoji podporu, a pokud některý uprchlík zažádá o povolení vstupu k nám, jistě po zvážení jeho a našich požadavků bude tato žádost vyřízena; a je celkem jedno, zda kladně, nebo zamítavě. Takto si myslím, že by se mělo postupovat vždy. Není možné, aby se masa, ale i jen jeden, dejme tomu ten Rus, sebral a vnikl na naše území bez dokladů, přešel přes několik jiných, neválčících zemí a jen proto, že u nás, na rozdíl třeba od Moldávie, dostane lepší podmínky, se rozhodne zůstat zde. Je pak naší povinností ho přijmout? Podle mě ne.

A jelikož jsem zastáncem toho, že jedna pravidla mají platit pro všechny, nevidím rozdíl mezi Rusem, Syřanem, Keňanem nebo kýmkoliv jiným. Pomoci lidem postiženým válkou? Jistě! Ale podle pravidel, která již léta platí a platila, mimochodem, i na uprchlíky z ČSSR. Také nebylo možné si po překročení hranic s NSR koupit v Mnichově letenku do New Yorku a tam požádat o azyl. I když se člověk do té vysněné „Ameriky“ dostat mohl, musel se podrobit dané proceduře. Nic více, ale ani nic méně nechci ani po současných utečencích. A po našich lidech chci jen méně pokrytectví, to měl vyjádřit můj status na Facebooku

Obavy panují hlavně z příchodu islámských radikálů. Dá se mu zabránit?

Velmi těžko, zvláště při současném masovém přijímání kohokoliv, koho najdeme na moři. Výrazně omezit toto riziko by šlo dodržováním platných principů, jak jsem je popsal v předchozí odpovědi. Ale pokud někdo chce zázračný recept, jak zabránit islámským radikálům v příchodu, tak ho zklamu, ten neexistuje. Navíc, pro islamisty je snazší si radikály vychovat z těch, kteří zde již jsou, a zatím jsou mimo hledáček policie nebo tajných služeb.

Není v současnosti ohrožen Schengen neboli volný pohyb osob?

Zásadní rozpor vidím v kladení rovnítka mezi Schengen a volný pohyb osob. Ano, v prostoru definovaném v Schengenské smlouvě skončily kontroly dokladů přímo na hraničních přechodech, ale na druhou stranu získaly složky kontrolující osoby nové pravomoci dále do vnitrozemí, navíc je tato svoboda vykoupena mohutnou policejní databází všech Evropanů, takže vaše otisky a jiné biometrické údaje má dnes díky SIS každý policista v Evropě.

A jak dokáží nedemokratické vlády s podobnými seznamy nakládat, jsme již viděli a v odpovědi na první otázku jsem naznačil i riziko toho, že další vývoj v některých zemích až tak demokratický být nemusí, viz výsledky posledních voleb v Řecku, kde mě ani vládní Syriza ani Zlatý úsvit nadějemi nenaplňují. Ale ano, podle mne je volný pohyb osob po Evropě ohrožen, vystrašení lidé si sami vymohou přísnější kontroly, ale obávám se, že jako každé omezení svobody nakonec plnou vahou dopadne na ty „obyčejné“ lidi, kteří budou trávit opět fronty před pasovou kontrolou, zatímco ti, proti kterým to mělo být namířeno, najdou jiné cesty, jak se sem dostat. Slovy klasika, kdo vymění kus svobody za bezpečnost, nebude mít nakonec ani jedno. Ale Schengen jako primárně policejní databáze ohrožena není a nebude.

Po libereckých hospodách se kromě uprchlíků rozebírá i případ Nečesaný – jsou vlastně už dva – (sám jsem zažil na Starém městě). Jak vy je hodnotíte?

Jednou se třeba na Starém městě potkáme, což mě přivádí na myšlenku, že jsem tam už dlouho nebyl, a probereme i jiné otázky. Ale k případům rodiny Nečesaných. Zatímco případ syna je jasně kriminální případ, o kterém, jelikož jsem nečetl ani řádek z vyšetřovacího spisu, se nechci příliš rozepisovat. Co však z medií vím, vyšetřování a dokazování neprobíhalo asi úplně standardní cestou. Nebo hůře, jestli probíhalo, je na čase zhrozit se nad standardy v naší justici. Zatím však je třeba důvěřovat soudům a opravným prostředkům a doufat, že se podaří pravého viníka najít a potrestat. Rozhodně je mi však milejší současný stav, kdy je pachatel na 100 % na svobodě, než mít ve vězení možná nevinného, bez jasně uzavřeného kruhu nepřímých důkazů.

Z toho, co vím, se na základě předložených důkazů mohl čin stát jinak, než se snažila dokázat obžaloba, a to by mělo vést jednoznačně k propuštění obviněného. Ale jak říkám, spis jsem nečetl, ani případ nijak zvlášť nesledoval. Je mi pochopitelně sympatická snaha otce dostat syna z maléru a každý by to pro své dítě v rámci svých možností udělal. Co po hospodách slýchám já, je to, že tatík má prachy, tak může všechno, z čehož se mi ježí vlasy hrůzou. Jakmile lidé propadnou takovému pocitu, že spravedlnost je jen a pouze o penězích či vlivu, je to rychlá cesta k nesvobodě a nastolení nějakých „revolučních tribunálů“. Na druhou stranu naše justice některými svými kroky a výroky podobným pocitům dost napomáhá, tak se někdy těm lidem ani moc nedivím.

Případ jeho rodičů je mnohem hlubší a složitější, a opět nechci bez znalosti spisu vynášet soudy. Jde v něm ale o to, zda je správné, aby jedinec v součinnosti s politickou reprezentací měl vůbec možnost se takové činnosti s tak velkou škodou dopustit. Podniky, které patří kraji, městu nebo státu jsou velmi často předmětem politických obchodů a obsazování postů v takových firmách je často formou protislužby – něco za něco. Z nedávné minulosti si pamatujeme případ poslanců, kteří za nehlasování proti vládnímu návrhu získali lukrativní posty v takových firmách. S návrhem řešení počkám do odpovědi na další otázku.

V jednom ze svých textů jste kritizoval libereckou protikorupční strategii, kterou představilo vedení města. Proč? A jak vidíte takzvaný boj proti korupci obecně?

Má kritika mířila především na způsob výběru a financování tohoto projektu. A sice že vybereme „jedinou“ firmu, která se údajně podobnou činností zabývá, nespecifikujeme objem její práce ani kritéria úspěšnosti projektu. V oficiální odpovědi od města je dokonce věta „Lze se domnívat, že celková částka nepřesáhne 100 000 Kč“. Tomu říkám, pane, transparentnost a boj proti nejasnostem v hospodaření s penězi nás všech. Další velmi znepokojivou větou v odpovědi magistrátu je odpověď na dotaz ohledně kritérií. Cituji: „Hodnotitelná kritéria i průběžné hodnocení naplňování strategie bude součástí samotného textu, který není dosud hotov…, dokument by měl být schvalován na sklonku roku 2015.“

Takže dáme možná 100 tisíc, možná víc, možná méně, kdo ví, jedné vybrané skupině, kterou navíc část koalice sama založila, a o tom, jak bude projekt hodnocen, si tato skupina rozhodne sama a my to na konci roku pak protlačíme schválením. V čem se toto liší od praktik tolik kritizovaných předchozích městských rad? Kdy se podobně na spřátelené subjekty přehrávaly kšeftíky? Jen v částce? To pak je jen otázka času, kdy s jídlem naroste chuť, princip i rizika jsou tedy stejná. Tento projekt i jeho protagonisté v podstatě stejný, jako to, proti čemu má bojovat. Proč nepoptat i ostatní firmy, myslím, že i na Liberecku působí firmy, které mají projektové řízení v náplni činnosti a i soukromý sektor musí mít vypracované postupy při správě peněz majitelů firem. Jen v soukromé sféře se tomu neříká boj s korupcí, ale řízení rizik, a principy jsou velmi podobné.

Na druhou stranu je nutné se zamyslet, zda vůbec taková strategie má smysl. Opět bude řešit jen příznaky choroby jménem korupce. Tedy bereme si brufen na zlomený kotník, na chvíli možná pomůže, ale příčiny neodstraní. Hlavním zdrojem korupce je situace, kdy jednotlivec, nebo skupina lidí disponuje statkem, ze kterého nemá přímý zisk, ale může jej užívat tak, aby zisk nesl vybraným subjektům. Příjemci případných zisků se tedy na takového jedince snaží působit, aby onen statek využil způsobem, který bude vyhovovat jim. Mnozí si jistě pamatujeme dobu, kdy třeba řezníci ze svého obchodu neměli přímo zisk, ale byli zaměstnanci státního obchodu. Takový řezník dostal předem dané množství masa za předem danou cenu. To na straně zákazníků vyvolávalo potřebu nějak se řezníkovi zavděčit, aby ty nejlepší kousky masa připadly právě jim. To samé, jen ve větším měřítku, se stále děje u společností, kde nedošlo k nějaké formě odstátnění. Dnes již není třeba dávat tuzéry holičkám, řezníkům, automechanikům a podobným kdysi vyhlášeně korupčním profesím, ale stále zůstalo mnoho podniků, kde se podobným praktikám daří.

Zde se tedy dostáváme k předchozímu případu ředitele Nečesaného. Jelikož zisk nebo ztráta nemocnice nejsou primárně ziskem nebo ztrátou jejího vedení či dozorčí rady, jsou tito v pokušení čas od času uzavřít pro firmu nevýhodný obchod, který však přinese zisk lidem, kteří o takové zakázce rozhodují. Dodavatel, podobně jako kdysi zákazník u řezníka, rád připlatí za lepší kousek masa, tentokráte tak, že například nabídne přístrojové vybavení výrazně dráž, než by je nabízel zdravotnickému zařízení, které by bylo v soukromých rukou, a majiteli šlo výhradně o jeho zisky. O část takto navýšené ceny se podělí s lidmi, kteří o vybavení rozhodují, a kromě majitele, kterým jsme tak nějak my všichni, takže to jakoby nevadí, jsou spokojeni všichni. Důrazně říkám, že nevím, jestli to takhle v případě pana Nečesaného probíhalo, od toho tu jsou vyšetřovatelé a soudy, aby zjistili, jestli takový scénář proběhl. Pro mě je problémem už to, že proběhnout mohl.

Jak jsem již psal, takové posty, kde se rozhoduje o veřejných penězích, jsou předmětem jak politického, tak regulérního obchodu. A jednou cestou, jak tedy korupci bránit, je výrazné omezení takových příležitostí. Tedy aby bylo co nejméně, ideálně žádné státní, polostátní či městské firmy. Stejně jako v 90. letech, kdy byly velké obavy z privatizace například maloobchodu a výroby potravin, kdy se psaly černé scénáře, jak podnikatelé přestaví obchůdky a pekárny na herny či butiky a nastanou problémy v zásobování, se po privatizaci zásobování nejen nezhroutilo, ale naopak řádově zlepšilo a řada potravin je dnes po přepočtu dokonce levnější. Stejné obavy dnes provází myšlenky na privatizaci zdravotnictví. Pokud jsme podstoupili úspěšně riziko privatizace jedné, té nejzákladnější, lidské potřeby – tedy jídla, nebál bych se privatizace ani potřeby v pyramidě o stupínek výše.

Již dnes jsou nemocnice z velké části financovány ze zdravotního pojištění a drtivá většina pojišťoven je také soukromá. Pojišťovnám je jedno, jestli platí nemocnici státní, nebo soukromé. Stejně tak záchranné služby jsou z velké části poskytovány soukromými firmami. Poptávka po základním lékařském ošetření tu je a vždy bude, a tedy se rychle vytvoří i odpovídající nabídka v široké škále dostupnosti a komfortu. K tomu by bylo třeba ještě udělat ze zdravotního pojištění opravdu pojištění, a ne maskovanou daň z příjmu, ale to jsme již velmi daleko od původní otázky.

Tedy, proti korupci se nedá bojovat ani strategiemi, ani neustálým hledáním „Mirků Dušínů“ do postů, na kterých se rozhoduje o veřejných financích, ale tím, že tyto posty a rozhodovací procesy přesuneme pod toho, komu půjde o efektivitu a zisk – tedy soukromým majitelům. A v těch několika málo případech, kdy to nepůjde, mohou nastoupit kvalitně zpracované procesy s několikanásobnou kontrolou.