Tentokrát slavíme 17. listopadu třicáté výročí. Pokud jde o ideály listopadu 89, kde je naše země v porovnání s rokem 2009?

Na jednu stranu můžeme být hrdí na to, že žijeme v demokracii a svobodě, že se naší zemi daří ekonomicky, že máme, alespoň prozatím, dobré zdravotnictví a funkční sociální systém a v porovnání s jinými evropskými zeměmi i nízkou úroveň chudoby. Na druhou stranu má tento úspěch i druhou, méně pozitivní stranu. Svobodu, které jsme po roce 1989 dosáhli, začíná vláda stále více ohlodávat. Roste počet úředníků, zvyšují se daně, objevují se nové a nové regulace, které omezují svobodné podnikání a rozhodování lidí. Principům demokracie a svobody se ale zpronevěřují často i ti, kteří stojí na druhé straně, političtí aktivisté, kteří vládu nejen kritizují, ale verbálně ji chtějí i svrhávat. Jsou to často lidé, kteří pro změnu chtějí určovat, jaký názor na politiku je ten jediný správný, nepřipouštějí diskusi a názorové oponenty škatulkují. Já, například, plně respektuju, že se lidé sejdou na demonstraci a vyjádří svůj nesouhlas s vládní politikou, pokud ale organizátoři dávají vládě ultimáta a požadují její konec, pak tito revolucionáři projevují stejně slabý cit pro demokracii jako vládní poslanci, kteří chtějí v Parlamentu osekávat opozici čas na vyjadřování.

Možná si to ti aktivisté neuvědomují, ale byli to i oni, kdo dnes kritizované vládě Andreje Babiše umetali cestu k vládě zpochybňováním polistopadového vývoje, opovrhováním politickými stranami a negativismem, který budil dojem, že se v Česku jen krade a podvádí. Ano, někteří politici skončili jako korupčníci, ale do politiky přišly také stovky normálních pracovitých lidí, z nichž se stali třeba starostové a zastupitelé, kteří opravili svá města, vybudovali čističky odpadních vod, spravili silnice, vystavěli domovy pro seniory nebo rozšířili školy. Řadu z nich znám a smekám před jejich pracovitostí a obětavostí.