Jak vás překvapuje poměrně vášnivá debata na téma naší potravinové soběstačnosti? Proč se ozývá podle vás tolik odpůrců?

Popravdě řečeno mě intenzita debaty a její směrování k okamžiku, kdy mělo dojít ke schválení změn v zákoně o potravinách, překvapila. Domníval jsem se, že po letošních jarních měsících s koronakrizí, kdy bylo vidět, jak se najednou každý stát stará přirozeně přednostně o své občany, si každý více uvědomí důležitost vlastní soběstačnosti u základních surovin včetně potravin. Ukázalo se však, že zásobování potravin nebylo příliš narušeno, a tím si každý občan neuvědomil riziko, které pro nás může nesoběstačnost v potravinách přinést. Zkušenost s cenou květáku a dalších druhů ovoce a zeleniny není pro spotřebitele asi taková, aby převážila nad mediálním tlakem zástupců obchodů. U obchodníků, kteří se téměř každý týden chlubí ve svých reklamách, jak nabízí regionální a české potraviny, by se jejich reakce teoreticky dala očekávat jiná. Nebylo to fér pro občana, ale byla to fér ukázka mediální kampaně, když se všude najednou uváděl 85procentní podíl místních potravin v podobě, jako by to mělo být již od zítřka či u všech potravin, což nebyla vůbec pravda.

Pravda však je taková, že vyspělé země nejen v EU, si uvědomují, jak je i dnes potravinová soběstačnost důležitá pro jejich obyvatele a pro jejich pestrou a perspektivně úrodnou krajinu. V těchto zemích díky jinému historickému vývoji si to však uvědomují sami jejich občané, a navíc nemají takový podíl zahraničních obchodních řetězců, jako je u nás. Je zajímavé, že na potravinovou soběstačnost pamatuje ve své oficiální vládní politice i taková země, jako je Velká Británie, která by po vystoupení z EU měla daleko více příležitostí k levným dovozům ze svých bývalých kolonií, než máme my.

Je důležité, aby si i u nás tyto souvislosti, stejně jako ve vyspělých zemí, uvědomili i naši občané, pak bychom nemuseli řešit legislativními návrhy situace, které jsou u nás opravdu v některých komoditách na pováženou.