Paní Lenko, slíbil jsem, že se náš dnešní rozhovor nebude příliš věnovat politice, když je adventní čas. Vím, že pocházíte z Olomouce, ale později jste vyrůstala už v Praze. Lišilo se vaše prožívání vánočních svátků v dětství na Moravě a pak v hlavním městě?

Šťastné dětství bych přirovnala ke studánce, z které člověk čerpá vodu po celý život. Teprve nedávno jsem si ale uvědomila, proč mi celý „klan“ široce rozvětvené moravské rodiny věnoval v mém raném dětství tolik zájmu a láskyplné pozornosti. Byla jsem totiž prvním dítětem, které se do tohoto společenství narodilo po skončení války. První léta jsem prožila s maminkou v Olomouci u babičky, prababičky a pratety. Ve starém domě uprostřed toho starobylého města. Táta byl na „trestně prodloužené“ vojně a téměř jsem ho tehdy neznala. Mladičká maminka učila na základní škole, takže domácnost vedly ty generačně starší ženy. Zřejmě po měnové reformě měly hluboko do kapsy, ale byly to vynalézavé hospodyňky a navíc poetické duše. Vzpomínky na tehdejší dávné olomoucké Vánoce mi vlastně navždy vytvořily mantru. Voňavá kuchyně s bílým kachlovým sporákem, kde nadšené víly pekly mnoho druhů cukroví, tajemné skrýše, kde je skladovaly, nákupy ve staré tržnici, pak kapr ve vaně. Na Štědrý den kapr záhadně zmizel a nesměla jsem do obývacího pokoje, kde se za prosklenými dveřmi míhaly tajemné stíny a odkud zazníval šepot a šustění papíru.

Olomouc je plná kostelů a ty soutěžily, v kterém budou nejkrásnější jesličky. Babička Marie (mámina maminka) a prababička Žofie mě tam braly tajně, protože rodiče byli ateisté. Byla jsem ohromená tím, že ze mě babičky udělaly držitelku tajemství. Mimino v jesličkách jsem si ale tehdy nijak nepropojila s utýraným vousatým chlapem přikurtovaným na kříži. Tu souvislost jsem objevila mnohem později. Na Štědrý den přijel na opušťák táta a oba maminčini bratři, takže ženský fundament starého domu se dočasně přizpůsobil rychlejšímu rytmu. Vzpomínám si, že když jsem dostala svého prvního vytouženého plyšového medvídka, tak ho neopatrný Ježíšek přivázal přímo ke kmeni stromečku. A ten chytl od šikmo umístěné svíčky. Medvídkovi ohořela srst na hlavě a na zádech. Pak tam měl začernalé bodlinky, tak jsem mu říkala ježeček.

Když jsem potom s rodiči a mladší sestrou Ivou bydlela už v Praze, organizovala Vánoce maminka. Zpětně obdivuji její genialitu, s jakou přidělovala úkoly. Od poloviny adventu přicházely z Ivančic (kde žili tátovi rodiče) mastné balíčky s uzeným, klobáskami, lahví domácí slivovice a mrňavými koblížky s meruňkovou marmeládou, pak dorazily precizně zabalené krabice z Olomouce plné křehkého cukroví. Stromek, kapra a bramborový salát obstarával táta. Takže maminka jen odborně radila, režírovala postup prací a prostírala na stůl. Pak dala osmažené rybí řízky do trouby, aby nevychladly, a zamkla se do ložnice, kde šustil papír. My se sestrou jsme se mezitím převlékly do svátečního a číhaly u okna v kuchyni na chvíli, kdy vyjde první hvězda. Když na nebi vyšla, běžely jsme to mamince ohlásit, ale ložnice už byla odemknutá a prázdná a v obýváku cinkal zvoneček a na ozdobeném stromku hořely prskavky. Pětadvacátého prosince jsme většinou jeli na hory. Tam si chudinka maminka konečně odpočinula, protože děti se na sněhu zabaví a rodiče můžou relaxovat s kamarády u grogu a karet.

Nejzvláštnější Vánoce byly v roce 1969. Vzhledem k truchlivé politické situaci je rodiče chtěli připravit co nejradostněji a bez shonu. Oba milovali atmosféru Karlových Varů, ale v roce 1969 už tátova hvězda pohasla, úspory kvapem ubývaly, a tak na radu kamaráda Lojzy P. (vyhozeného ředitele Barrandova) objednali pobyt pro celou rodinu (včetně babičky Marie a naší tříleté sestřičky Kristy) v nějakém penzionu poblíž Varů. Prý je to levné a dobře se tam vaří. Rodiče odjeli nalehko o den dřív autobusem, aby očíhli terén, a nás děti plus babičku a dětskou vaničku a kufry přivezl ten kamarád Lojza. Netušil, že penzion se stal místem pro setkávání rodin ze Západního a Východního Německa a že je uzpůsoben jejich nátuře. Takže jídlo bylo jednotné a jednotně podávané, vánoční stromek nám odmítl správce objektu zajistit atd. Táta se sice za tmy vydal nějaký odříznout v lese, ale měl jen plechovou rybičku, takže nic neupižlal. V průběhu dramatické noci před Štědrým dnem tedy naštvaní rodiče tajně opustili penzion a ve vánici dojeli stopem do Varů. Hrdě vešli v pohorkách a zasněžených bundách do recepce hotelu Pupp a objednali si třípokojový apartmán a láhev šampusu, aby je personál bral vážně. Ráno po romantické noci táta poslal pro zbytek rodiny hotelové auto a sám jel autobusem do Prahy, aby ze spořitelny vybral peníze. Nikdy nezapomenu na vztekem zarudlý obličej správce penzionu, když mu distingovaný muž v hotelové livreji zaplatil naši útratu a pak odnášel naše kufry a vaničku do auta. Když jsme vešly do náhradních ubytovacích prostor v Puppu, zdobil číšník ze štaflí vysoký vánoční stromek cingrlátky a řetězy, maminka relaxovala ve vaně a jiný pingl nám přinášel opožděnou snídani. Ty tehdejší Vánoce byly bohatýrským rozloučením s dobou, kdy filmy, ke kterým táta psal scénáře, získávaly ceny na světových festivalech. Pak už skončily v trezoru, stejně jako jeho knihy.