V České republice se pomalu začínají otevírat a rekonstruovat zařízení pro uprchlíky nebo utečence. Není už tak trochu „za pět minut dvanáct“ nebo dokonce „na dvanácté“?
Není, počet žadatelů o azyl je v České republice již řadu let velmi malý – 1156 žádostí v „superkrizovém“ roce 2014, 707 v roce 2013. Oproti tomu Maďarsko jen letos 72 000. Připravované otevření nových detenčních zařízení ve Vyšních Lhotách a Balkové je spíše reakcí na uprchlíky pouze tranzitující přes Českou republiku právě z Maďarska, které naše úřady vyhledávají ve vlacích a autobusech a podle mého názoru je nesmyslně a nákladně vězní a letecky transferují zpět do Maďarska, odkud oni podruhé nebo potřetí stejně úspěšně utečou. Neměla by to být reakce na očekávaný příchod 1500 žadatelů o azyl v letech 2015 – 2017, protože to budou pravděpodobně uprchlíci ze Sýrie a Eritrey, kteří azyl nebo doplňkovou ochranu získají, a není zákonný důvod zbavit je svobody pohybu. Pokud by tito dobrovolně přijatí uprchlíci měli zůstávat za mřížemi v Balkové nebo Vyšních Lhotách, byl by takový postup v rozporu s článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a žaloby proti jejich umístění v detenci by byly úspěšné.
Jaký je vlastně rozdíl mezi utečencem, běžence, azylantem, migrantem?
Terminologie mezinárodního práva – ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, používá jako základní výraz pojem „uprchlík“. Podle této Úmluvy, kterou podepsaly téměř všechny státy světa včetně ČR, je uprchlíkem – a má na azyl nárok, podtrhuji nárok – osoba mimo svoji zemi původu, která má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, politického přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Mezinárodní právo také vychází z premisy, že uprchlíkem se osoba stává v okamžiku naplnění této definice. Rozhodnutí státu o udělení azylu je pouze deklaratorním aktem. To znamená, že na každého žadatele o status uprchlíka se hledí jako na uprchlíka a nemůže být navrácen, dokud není v azylovém řízení prokázán opak. Proto není možné jednoduše vracet plavidla s uprchlíky, protože mezi nimi na palubě může být třeba polovina uprchlíků, jejichž život či základní práva by byla v případě navrácení ohrožena– například občané Íránu, Sýrie, Iráku. Výraz „utečenec“ či „běženec“ je pouze českým nepřesným synonymem výrazu uprchlík. Pro mě je nejvýznamnější rozdělení migrantů na migranty vynucené – zejména válkami, pronásledováním nebo enviromentálními katastrofami – a na migranty dobrovolné, například za prací, studiem, podnikáním. Politici a veřejnost však často rozdíl mezi vynucenými a dobrovolnými migranty necítí a přitom v loňském roce 45 procent azylových žádostí v EU bylo úspěšných už v první instanci azylového řízení. Přidáme-li úspěšné uprchlíky ve druhé instanci, můžeme s jistou mírou nepřesnosti říci, že 50 procent migrantů do Evropské unie přes Středozemní moře nebo maďarskou hranici jsou uprchlíci ve smyslu ženevské úmluvy, kteří mají na azyl nárok a kterým jsme se zavázali pomoci, a 50 procent tvoří migranti z jiných důvodů, vůči kterým žádný závazek pomoci nebo přijetí nemáme.
Nálada proti běžencům se nejen v Čechách radikalizuje. Kdo se na tom podle vás přiživuje? Určitě jsou tací, kteří z toho chtějí „vytřískat politický kapitál“...
Samozřejmě politici dobře vědí, že 70 procent české veřejnosti – viz poslední výzkum veřejného mínění – uprchlíky přijímat nechce, přestože se s nimi nikdy osobně nesetkali, a nevěří, že se jedná o normální rodiny s dětmi nebo mladé lidi, kteří utíkají před válkou nebo represemi diktátorských či nedemokratických režimů typu Eritrey, Sýrie, Aghánistánu nebo Ruska.
Pan Okamura na tomto strachu postavil zbytky svojí popularity poté, co se mu vlivem finančních nejasností rozpadlo jeho „hnutí“ o devíti členech; ODS se ve své agónii rovněž vděčně chytá tohoto stébla a jsem přesvědčen, že ze skupiny pana Konvičky časem také vznikne xenofobní a nacionální strana, která si najde své voliče v nemalém počtu procent. Pan Babiš se svým přece jen početnějším hnutím sice migraci vůbec nerozumí, ale také se rád blýskne před svými voliči proticizineckými vyjádřeními.
Běžným, obyčejným lidem je možná trnem v oku poměrně štědré dotování organizací, které se zabývají uprchlíky, a to jak z EU, tak i od naší vlády. Co byste k tomu uvedl?
Tuto významnou část naší veřejnosti mohu uklidnit snad jen tím, že ani jeden z mých kolegů v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (OPU), kteří mají vysokoškolské právní nebo sociální vzdělání a mluví několika světovými jazyky, nedosahuje ani průměrné mzdy v Praze. Proto nám také často odchází. A drtivá většina finančních zdrojů pro nevládní organizace v našem oboru plyne z fondů Evropské unie. Tak s trochou nadsázky můžeme říci, že německý daňový poplatník zajišťuje to, že země, která přijímá 200 krát méně běženců ročně než Německo, může zajistit alespoň určitý standard právní a sociální pomoci uprchlíkům a cizincům. Ročně pomůžeme právním zastupováním, poradenstvím, rekvalifikacemi a různými kurzy s cílem integrace na trh práce cca 3000 lidem v nouzi. Snad poslední slova uklidnění znepokojeným občanům, kteří nám zhusta píší sprosté a výhružné emaily plné pravopisných chyb: Za 23 let fungování organizace jsme se vzmohli na vlastnictví asi 30 počítačů, starého kancelářského nábytku a jedné starší fábie. Ale můžeme každý den pomáhat lidem, za což jsme rádi.
V Maďarsku roste na hranicích EU plot, ploty staví Bulharsko, Řecko... nejde jen o jakési „hladové zdi“?
Ano. A zdi nefungují, lidé, kteří utíkají z důvodů obav o svůj život a bezpečnost, nejsou k zastavení žádnou zdí. Zdí se jen trochu pozmění jejich nelegální cesty. Jediným dlouhodobým řešením je otevření legálních cest pro uprchlíky ve smyslu definice ženevské úmluvy, a jasné sdělení ostatním imigrantům, že stojíme pouze o některé z nich. Velká většina ekonomických migrantů se do programů legální migrace prostě nekvalifikuje a v případě nelegálního vstupu by je měl čekat rychlý návrat do země původu.
V souvislosti se zdmi a ploty se hodně připomíná „ostrá“ hranice mezi Spojenými státy a Mexikem. Je k tomu v Evropě podle vás nějaká paralela?
Já paralelu žádnou nevidím. Pobřeží Řecka, Itálie nebo třeba Chorvatska je tak členité, že zeď může možná ulevit Bulharům, ale z hlediska EU nebo ostatních států se jedná o vyhozené peníze. Zeď je navíc prohra nás všech, kteří věříme v silnou a jednotnou Evropu – jen připomíná zdi z časů totality. A Amerika je plná Mexičanů, přestože tam zeď nebo plot stojí už řadu let.
Zdá se, že uprchlíky nemá snad jen jižní Amerika. Nebo se mýlím a jsou skutečně po celém světě?
Jsou po celém světě, migrace je nezastavitelná, a jde o to, naučit se ji dobře řídit, aby byla ku prospěchu hostitelské společnosti, migrantovi a také zemi původu migranta či uprchlíka. Právě USA, Kanada, Švýcarsko nebo Norsko by nám v tomto mohly být vzorem. Není náhodou, že nejbohatší země v Evropě mají největší procento imigrantů ve své populaci – Švýcarsko, Lucembursko, Holandsko. Podařilo se jim přilákat nejlepší mozky, jsou nejdále na cestě ke znalostní ekonomice, a přitom dokáží více méně důstojně a velkoryse přijímat také běžence.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
