V rozhovoru pro Reflex říkáte – a je to v titulku – že (někteří) rozmazlení Češi si nemohli odpustit dovolenou u moře. Čímž asi hodně lidí naštvete, ale minimálně stejný počet s vámi bude souhlasit. Je fakt, že na začátku března si mnozí neodpustili zimní dovolenou v té době covidem již těžce zasažené severní Itálii, a dost pravděpodobně se podíleli na přísunu koronaviru do Česka. Přesto tato zkušenost nepomohla. Co k tomu říci?
Ten rozhovor je měsíc starý. Tehdy tu nebyla druhá vlna covidu, a mě čím dál víc na sociálních sítích štvaly fotky lidí z pláží. Ne proto, že jsem k moři sám nejel, ale proto, že jsme všichni přece zaznamenali opakované výzvy vlády: zůstaňte letos v Česku. I ta pitomoučká rýmovací kampaň státních drah se o to snažila. Ale cestování je návykové. Mnozí lidé prostě museli k móři, no tak jeli. Teď už od některých z nich zase čtu nabádavé statusy o klimatické změně. Trochu mě to míchá.
Samozřejmě, že se lidi na dovolených chovají nevázaněji, a v zahraničí tuplem; kdo zná chování cizinců v Praze, ví, o čem mluvím. Jinak by to ani nebyla dovolená. Jenže letos šlo právě o to, trochu se dobrovolně omezit z důvodu předběžné opatrnosti. Víte, ti, kdo museli i letos do zahraničí na dovču, jsou často titíž, kteří jinak obvykle všem ordinují ohleduplnost a solidaritu. Já tohle chování beru jako velký projev bezohlednosti. A nejde o to, že bych měl z viru strach, pro mne jsou jen, jako asi pro každého, otravná ta omezení; pro mnoho lidí s různými chorobami a pro staré lidi ale navíc skutečně rizikový je.
Na začátku koronavirové krize jsme ji v České republice zvládali dobře tím, že jsme dost brzy dupli na brzdu. Až se situace někdy v květnu výrazně zlepšila. Nyní počty pozitivně testovaných opět výrazně stoupají, a bude asi mnohem hůř. Po bitvě je sice každý generálem... nepřišlo však až moc velké rozvolnění? Hrají v rozhodování politiků v tomto směru negativní roli krajské a senátní volby, které nás teď čekají? V tom smyslu, že se jim nechtělo dělat nepopulární opatření?
U nás to šlo ode zdi ke zdi: na jaře velká omezení, v létě jejich úplné zrušení. Premiér teď v televizním projevu pochybení uznal: dal tehdy na tlak veřejnosti – a volby se ještě neblížily. Tím to není, to je prostě demokracie, vláda naslouchá lidem, tak to má v zásadě přece být. Jsem dost ostražitej vůči politikům, kteří si hrdě libují v „nepopulárních opatřeních“ – zkušenost učí, že to jsou většinou ta opatření, která pomáhají jejich kámošům z velkého byznysu. Nicméně, a to je podstatné, zaprvé nejvíc křičeli na jaře, že každým zákazem je ohrožována jejich svoboda a kdesi cosi, ti, kdo dnes zase křičí, že vláda se teď moc dlouho bála zákazy obnovit. Kurnik, tak co vlastně chtěj?
Jim především vláda vyhověla a v létě původní zákazy nahradila doporučeními. Jenže, zadruhé, opět titíž, kdo se báli o svou svobodu vycestovat do zahraničí, dokud byla omezena zákazem, okamžitě vyjeli ven, když už šlo jen o doporučení. Svoboda je taky odpovědnost, slýchávám často. Na tu se zas nějak pozapomnělo. Bohužel doporučení nestačila, tak máme zpátky nákazu i zákazy. Může za to ale nejen vláda, ale i ti, kdo se na doporučení vykašlali.
Byl jste předsedou Strany zelených, ale nejen proto, ale i kvůli řadě vašich názorů o vás nikdo nemůže říci, že nemáte zájem o ochranu životního prostředí. Přesto se poměrně kriticky vyjadřujete k tomu, když se ochrana životního prostředí dělá na úkor lidí. Jak se to projevuje? Varujete také před velkým zadlužováním Evropské unie kvůli tzv. „Zelenému údělu“ na finančních trzích. Proč? Je to tím, že vzroste vliv bankovních institucí měrou neúměrnou?
Návrh Zelené dohody pro Evropu nebo „Zeleného údělu“, chcete-li, vznikl při nástupu nové Evropské komise před rokem a čtvrt. Jeho cílem má být, urychlit přechod na bezuhlíkovou ekonomiku. S tím já souhlasím. Jenže. Každá další verze, jak je Komise postupně předkládá, je stále méně prospěšná ochraně přírody a klimatu – a víc slouží potřebám velkého byznysu, který zavětřil velké peníze. Teď už je mezi podporovanými zdroji energie třeba i plyn, přitom ten vůbec není obnovitelný, je plně konkurenceschopný a žádné dotace nepotřebuje. Že mě to ještě vůbec překvapuje...
Víte, četl jsem teď v knížce belgického ekonoma Jeana-Michela Paula Economics of Discontent (Ekonomie nespokojenosti), že v Bruselu je u Evropské komise zaměstnáno 31 tisíc úředníků a zároveň je tu zaregistrováno 30 tisíc lobbistů. To je jeden na jednoho. Jak se pak divit tomu, že se návrh Evropské komise mění ve prospěch byznysu? Náš premiér v konečném návrhu možná prosadí změnu několika vět, poslanci už budou moct říct jenom ano nebo ne, o občanech ani nemluvě. Tohle já mám EU čím dál víc za zlé; za vztek lidí si může sama. Já jsem vždycky podporoval EU jako politickou protiváhu globální ekonomické moci, čili jako vyvažování moci byznysu demokracií. Jenže na tomhle plánu je zase vidět, že ho píšou lobbisti korporací. Je to únavný, jak je to furt dokola, jako s TTIP.
Co je ale nové, a to je teprve skandální, je to, že si chce EU na ten plán půjčit „na finančních trzích“. Zní to nevinně, ale jde o 750 miliard eur, to je asi 20 bilionů korun, čili zhruba dvacet našich státních rozpočtů. Má to prý být pro EU „výhodné“. Prdlajs. Půjčování si „na finančních trzích“, neboli od největších bank a od různých investičních fondů vlastněných miliardáři, kteří na trhu skoupí dluhopisy, je výhodný tak leda pro ně. Když se stát zadluží, vždycky to znamená přesun bohatství (v tomto případě vybraných daní) od chudších k bohatým, to je dáno úrokem. Takže fakticky tento plán prospěje velkému byznysu dvakrát – poprvé dotacemi na jeho podnikání a podruhé úroky, jimiž budeme splácet půjčku na ty dotace.
No, a nejhorší na tom je to, že EU se tím zadluží u toho, koho by měla zejména regulovat (místo kravin, jimž se věnuje většinou) – totiž u těch „finančních trhů“. Tím EU samozřejmě potichu úplně ztratí zájem například zavést daň z finančních transakcí, jíž se říká Tobinova, podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii mrtvého už osmnáct let (tak dlouho, ba déle se ta daň „zavádí“). Rovněž tím nepochybně padnou pod stůl návrhy zakázat daňové ráje, v nichž se ty firmy, které si to mohou dovolit, vyhýbají placení daní. Oba tyto zdroje mohly velmi dostatečně posloužit jako zdroje financování „Zeleného údělu“ – jenomže to by EU nesměla být prolezlá lobbingem velkého byznysu.
Ne, jsem z EU velmi zklamaný, a jestli tento plán projde v podobě, jak ho zde popisuji, nezbude mi zřejmě už nic jiného, než se stát jejím aktivním odpůrcem. Je mi líto, pokud to bude zrovna kvůli otázce plánu, který měl pomoct ochraně životního prostředí. Ale odmítám, aby na ochraně přírody vydělávaly korporace a cálovali to lidi z daní.
Psali jsme:
Levice, podle vás, neklade důraz na hlavní problémy, jež trápí její voliče. Které problémy to jsou?
Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček teď někde plácnul, že nekonečný růst skončí, a že si budeme muset zvyknout na to, že se máme stejně a že je to vlastně taky fajn. Je to fakt vtipálek. Drtivá většina západní části planety se s nekonečným růstem rozloučila ve svejch peněženkách už před 40 lety a od té doby se má pozvolna stále hůř, kdežto pár boháčů, jimž Sedláček dělá apologeta, se samozřejmě s žádným koncem nekonečnýho růstu nesmířilo a ani to není jejich cílem; cílem je vysvětlit ostatním, že kecy o prokapávání bohatství už jsou dál neudržitelný, protože každej vidí, že nic nekape, takže se s tím mají lidi naučit žít.
Od ekonomické krize roku 2008, kterou ještě prohloubily a prodloužily vlády Mirka Topolánka a Petra Nečase, se stagnace životní úrovně začala projevovat u nižších středních tříd i u nás. Zároveň se rozšířil počet lidí, kteří do této „kategorie“ patří. Jsou to, zjednodušeně řečeno, ti, kdo zhruba vydělají na svoji běžnou spotřebu, ale nemohou spořit a náhlé nebo dlouhodobé výdaje typu koupě bytu je nutí se zadlužit. Připomínám, že celkové zadlužení českých domácností je dnes zhruba dva biliony korun. To je sice mnohem méně, než je obvyklé na Západě, ale tempo růstu tohoto zadlužení se u nás od finanční krize v roce 2008 podstatně zrychlilo. Čím dál víc lidí nevyjde, a až přijde příští krize a dost možná je s covidem už tu, bude mít hodně lidí problém půjčky splácet.
Takže hlavní téma pro levici je – ne ochrana menšin, lidská práva nebo genderové výstřelky –, ale ochrana té většiny. Levice tu má být pro většinu lidí. A když světová i česká ekonomika rostou, životní úroveň většiny společnosti se musí zlepšovat také. Je to otázka spravedlnosti, ta má být, myslím, stěžejní.
Otázka je, jak se k té spravedlnosti přibližovat. Obecně myslím, že dobré je nechat co nejvíc peněz lidem, ale protože zároveň chceme dostupné a kvalitní veřejné služby jako zdravotnictví, školství, kulturu, dopravu, je prostě nutné někde peníze i vybrat. Zadlužování nikdy není trvale udržitelné řešení. Když Andrej Babiš hledal nové příjmy, našel je skrz EET hlavně u drobných živnostníků, namísto u velkého byznysu, jehož zdanění je skromné (19%) a mnohdy se mu daří vyhnout se danění úplně. Levice má systematicky odstraňovat vylobbované výjimky ze zákonů výhodné pro velký byznys, tam jsou velké rezervy, a souběžně s tím snižovat daňovou zátěž nižší střední třídy.
Nejsem a priori proti této vládě, přestala po éře ODS pouštět lidem žilou, což je hlavní posun k lepšímu, ale na velký byznys si došlápnout neumí, nebo spíš nechce, protože Babiš je jeho součástí. Byl by sám proti sobě. To je úkol pro levici, jinak bude rozdávat na dluh, a to není trvale nikdy možné.
Zaslechl jsem také další váš provokativní názor, že zpravodajství a publicistika České televize (ale i médií obecně) je dnes horší než v roce 1968. V čem?
Mám celkem srovnání. Malý doktorát (tedy titul PhDr.) mám za práci o médiích v osmašedesátém. Při studiu na tu práci, která vyšla i jako knížka pod názvem Myslet socialismus bez tanků, jsem prošel stovky článků v tehdejším tisku a viděl hodiny televizních i rozhlasových pořadů, a mohu, myslím, celkem bez nadsázky říct, že se média tehdy věnovala opravdu věcem, které se lidí týkaly. Reportáže z továren a vůbec z různých pracovišť nebyly tak budovatelsky barvotiskové jako v padesátých letech nebo za normalizace, a lidi mohli, myslím, poměrně svobodně říct, jaké jsou jejich pracovní podmínky, proč se závodu daří nebo nedaří, ale i třeba jaký mají názor na politický vývoj.
Nevzpomínám si, že bych za posledních deset let naší současnosti viděl tolik pořadů o tom, jaké problémy mají lidé v práci – se zaměstnavateli, který zákon nebo nařízení jim vadí, proč, co by navrhovali změnit, zlepšit – kolik jich vzniklo v osmašedesátém za jediný rok. Kdy tu byl naposled pořad jakékoli televize nebo rozhlasu, který by se systematicky a kriticky zajímal o to, v čem lidé pracují, jak se třeba i proměnila struktura práce, co s ní udělala flexibilizace některých úvazků, co musejí zvládnout, kolik za to mají, a ptal se i, co si o tom myslí oni a pak jejich zaměstnavatelé? Ježiš, vždyť v práci tráví lidé třetinu života i víc, copak to není důležité? V Česku se pracuje dlouho a bere se za to málo. To je téma na stovky hodin vysílání, místo blbejch soutěží a telenovel, ne? Myslím, že sledovanost by lámala rekordy.
S tím asi souvisí: začátkem července jste byl hostem v DVTV a k tomu vtipně píšete, že jste byl na waterboardingu a že liberální média nejsou součástí řešení, ale součástí problému. Co vám vadilo?
Musím se tomu spíš smát. Nejsem teď aktivní politik v předvolební kampani, nemám žádnou veřejnou funkci. Napsal jsem nějaké články, které redaktory DVTV zaujaly, dobře, tak mne pozvali do svého pořadu. Chápu, že na aktivního politika musí být v médiích přísnost. Ale tady bych čekal ne prověrkovou komisi, ale to, že se chce redaktor třeba něco dozvědět, a tak se bude ptát, ne chytat za slova. To je jedna věc, vem to čert. Druhá věc, a ta je ale vážnější, je ta, že liberální média jsou skutečně čím dál víc sama problémem než místem, kde se dá o problémech volně diskutovat a přicházet s jejich řešeními. Když třeba v DVTV řeknu, že považuji za nespravedlivé, že Google v Česku nedaní, kdežto Seznam ano, přitom jsou to typologicky stejné firmy, obě tu mají příjmy a Google je navíc nadnárodní gigant... načež dostanu pětkrát otázku: vy si myslíte, že bohatí lidé jsou špatní?
Na to jsem asi měl říct – pane redaktore, obávám se, že jste špatný novinář. Ne, nejsou a priori špatní. Ale jsem proti všem jejich privilegiím. To je celé. A liberální mediální mainstream je ideologickou obranou těch nespravedlivých privilegií. Novináři nejsou ani tak hlídacími psy demokracie – jako spíš „reálného“ kapitalismu, v němž žijeme, čili prostě statu quo. Aby taky ne, sakra, když tady všechna média vlastní miliardáři... a novináři coby jejich zaměstnanci hájí jejich zájmy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Oldřich Szaban
