Za pár dní si připomeneme svátek české státnosti – 28. října. Co pro vás tento symbol znamená?

Vždycky když nějaký projekt, ať je to projekt státní, ať je to projekt kulturní, ať je to projekt politický, duchovní nebo jakýkoli, dokáže obstát v tvrdé konkurenci času, tak si myslím, že je to =
'námět k zamyšlení. Jestliže český stát v této kotlině existuje v nějakých různých podobách plus minus více než tisíc let, je to zajímavý moment, který dokazuje, že jeho základy jsou velmi dobře položené. Jsou to základy evropské identity, duchovní i kulturní, a z nich je třeba žít.  Na těchto principech byl založen i první československý stát 28. října 1918, hlásí se k této tradici, vyrůstá z ní, nakonec je to vyjádřeno i na standartě prezidenta republiky slovy Pravda Páně vítězí. To slovo Páně už tam není, ale je to z tohoto citátu. Zkrátka symboly naší státnosti jsou na tom založené. A je velmi rozumné na toto upozorňovat, toto znát a z toho vycházet.

Jak v této souvislosti vnímáte, že jsme se přijetím Lisabonské smlouvy vzdali části své suverenity ve prospěch společné evropské myšlenky a teď jsme byli přehlasováni v Radě ministrů Evropské unie, což znamená, že budeme muset přijmout určený počet imigrantů, i když jsme byli proti povinným kvótám?

Nesdílím myšlenku, že jsme se vzdali části své suverenity. My jsme se zcela svobodně stali součástí mezinárodního společenství – Evropské unie. Do Evropy patříme po staletí, byli jsme odjakživa součástí svaté říše římské, kterou zničil na začátku 19. století Napoleon Bonaparte, a po nějakých sto padesáti letech se tato myšlenka znovu objevila v podobě Společenství uhlí a oceli – EHS, dnes Evropské unie. A my jsme využili té úžasné dějinné skuliny, že jsme se mohli stát součástí tohoto společenství dobrovolně naprostou převahou hlasů v referendu. Takže sdílíme společnou odpovědnost, sdílíme práva a povinnosti. Já to nevnímám jako omezení suverenity, ale naopak jako velice důležité podtržení tohoto mezinárodního společenství, jehož jsme součástí a jehož hlas je mnohem silnější než hlas jednotlivých zemí středoevropského nebo evropského prostoru.

Mluvíte o stejných právech a povinnostech, ale v diskusi, která předcházela onomu přehlasování na Radě ministrů vnitra, jsme byli poměrně ostře kritizováni za jiný názor, byli jsme obviňováni ze sobectví, xenofobie, bylo nám ze strany některých evropských politiků dokonce vyhrožováno krácením evropských dotací, pokud budeme trvat na odmítnutí kvót. Jak se to slučuje s tou krásnou evropskou myšlenkou?

To byly naprosto izolované výkřiky, které se neopírají o nějaký reálný základ, to je naprosto mimo jakoukoli relevanci a není to třeba vůbec brát vážně. V tenzi samozřejmě je možné říci cokoli, ale právně to není možné uskutečnit. Jestliže Evropská unie vychází z nějakých principů, pak jsou to kromě jiného také principy vymahatelnosti práva a právního státu. V tomto smyslu bych se výhružek tedy vůbec nebál. A přehlasování? Je to demokratické společenství a jako v jakémkoli demokratickém hlasování je někdy někdo přehlasován, a někdo není. Tak to prostě je, ale není to rozhodně žádný diktát, je to otázka soutěže idejí. A na nás je, abychom dokázali vysvětlit svoji pozici - a není to izolovaná pozice, je to pozice sdílená většinově i v zemích Visegrádské čtyřky.  A myslím si, že důležité je především umět argumentovat.

Vlna migrace se zatím České republiky bezprostředně nedotýká, nemáme tu statisíce běženců jako jiné státy, hlavně Německo, ale vzhledem k tomu, že jsme v otevřeném evropském prostoru,  nemůžeme říci, že se nás to v budoucnu nedotkne, i kdybychom odmítli kvóty.  Vidíte v příchodu tak velkého množství lidí jiné kultury, jiné víry, jiných zvyklostí vážnou hrozbu pro naši evropskou křesťanskou civilizaci?

Uprchlická vlna je velkou výzvou, největší v posledních letech. A každopádně není možné v případě, kdy někdo někam přichází, aby tam přicházel s tím, že nehodlá respektovat principy a normy, kterými se řídí hostitel.  Pokud by někdo měl tendenci nerespektovat zákony a zvyky, které jsou zde doma a z kterých identita naší země vychází, tak to samozřejmě není možné. Je jistě třeba pomoci lidem, kteří jsou ve velké humanitární nouzi, ale tito lidé si nemohou diktovat. Pokud by k takovému jednání došlo, pak je samozřejmě potřeba jednoznačně ukázat, že buď se tady zákony dodržovat budou a že platí pro každého, a pokud nebudou, tak lidé, kteří je dodržovat nehodlají, nemohou mezi námi zůstat. To by pochopitelně nebylo kompatibilní. Takže je třeba, aby imigranti respektovali zákony naší země i zákony mezinárodní - těmi jsme vázáni i my. To znamená, že je třeba lidem, kteří jsou ve velké humanitární krizi, pomoci. Ale znovu říkám, od těch, kteří přicházejí a humanitární pomoc potřebují, to zcela logicky vyžaduje ochotu přijímat, co jim hostitel nabízí, a nikoli snahu či záměr cokoli hostiteli  diktovat. To by nebylo přijatelné.