Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat se věnovat těm méně inteligentním... Co o tom soudíte?

Že to žel s největší pravděpodobností popisujete celkem realisticky. Když vycházíte z nesprávných předpokladů, ze špatných východisek, nikdy nemůžete dojít k dobrým výsledkům. A k dobrým výsledkům nedojdete ani v případě, že nesprávně stanovíte priority. Prioritou ve školství by měly vždy být vzdělávané a vychovávané děti. Mám velmi nepříjemný pocit, že v dlouhodobém tlaku na prosazování inkluzivních postupů o začleňované děti ani jejich spolužáky příliš nejde – a v první řadě už vůbec ne. Řekl bych, že jsou spíše objektem, rukojmími, s nimiž nakládají ti, kdo chtějí až potřebují za každou cenu přijít s něčím novým a udělat si na tom kariéru. Vždyť celá kauza dnes vrcholící rušením škol pro lehce mentálně postižené začala tím, že někdo z ČR žaloval vrchnosti do Bruselu či Štrasburku, soud na základě zkreslených údajů nějak rozhodl a my zase nemáme dost síly a odvahy efektivně se bránit. Dokonce nemáme sílu ani odvahu napravit, co se dělo špatně. A tak s velkou pompou vylejeme s vaničkou i dítě. Skoro doslova.

Ale existuje ještě jeden a podstatně vážnější důsledek, totiž, že násilné vnucování inkluze zásadně sníží toleranci a vstřícnost veřejnosti k lidem se zdravotním postižením.

Jak to?

Jestliže rodič získá dojem, že ohledy na postiženého spolužáka ve třídě způsobují snížení úrovně vzdělání jeho syna či dcery, bude naštvaný. A proto, že s tím nebude schopen cokoli udělat, jeho naštvanost, možná přímo hněv či vztek se s největší pravděpodobností obrátí proti celé skupině lidí se zdravotním postižením. A i kdyby se to projevilo jen minimálně, jen „pouhým“ poklesem ochoty pomáhat těmto lidem, menším pochopením pro situace, v nichž si nemohou pomoci a poradit sami, poklesem vstřícnosti k jejich opravdovým speciálním či specifickým potřebám, bude to špatně. Místo inkluze, tedy včlenění lidí s postižením a jejich rodičů do společnosti dosáhneme přesného opaku. Po kolikáté již...