Někteří si myslí, že Německo je ráj na zemi, ale je to úplně jinak. Docentka Švihlíková rozebírá hluboký průšvih našich sousedů

Karel Schwarzenberg nedávno řekl, že „bychom bez EU chcípli hlady“. Vidíte to podobně?

No, v první řadě je pěkné, že nám pan Schwarzenberg demonstruje, jak vznosně se vyjadřuje ta šlechta, po které tady někteří pořád brečí. Tímhle výrokem ukázal, jak hodnotí české občany a jak pohrdá jejich prací. U nás se nic nevytváří? My jsme živi z nějaké renty z EU? Není to náhodou tak, že naopak to, co vygeneruje naše ekonomika, odchází z téměř jedné desetiny do zahraničí? A co takové daňové ráje jako třeba Lucembursko, které svou politikou vlastně obírá o daně ostatní členské země?

Druhou stranou tohoto výroku je pak servilní postoj vůči instituci, která selhává na všech frontách – na ekonomické, sociální, bezpečnostní – a vůči níž, poměrně logicky, stále více občanů EU projevuje značné znechucení.

Ze širšího kontextu tento výrok zapadá do takového lkaní, jak je český národ strašný, jak si neumí sám vládnout a jak musí mít nad sebou toho protektora, co nad ním bude pečlivě dohlížet. Pan Schwarzenberg se možná inspiroval jedním přisprostlým dopisem nejmenovaného redaktora, který cítil potřebu se vyplakat v Guardianu a podpořil přitom orientalizující předsudky o evropském východu.

Objevují se zprávy, že se na Německo řítí katastrofa v podobě pádu nebo alespoň obrovských potíží Deutsche Bank. Co je podstatou problémů největší německé banky a může to znamenat riziko nové velké krize?

Nejdříve ilustrujme rozsah problému. Akcie Deutsche Bank se ještě minulý rok obchodovaly za zhruba 27 eur za akcii, dnes se pohybujeme kolem deseti eur na akcii (v roce 2007 to bylo 100 eur na akcii). Aktuální důvody jsou jednak masivní propady tržeb v první polovině tohoto roku, které byly ještě prohloubeny pokutou od amerického ministerstva spravedlnosti. Tato pokuta stanovená ve výši 14 mld. dolarů se týká problematických obchodů banky v letech 2005–2007. Kaskádu špatných zpráv pro finanční trhy dovršila Angela Merkelová, která jasně prohlásila, že Deutsche Bank na bail-out, neboli záchranu státu spoléhat nemůže a že nebude nijak intervenovat ohledně snížení pokuty ze strany Spojených států. Merkelová nemá ani moc na výběr, protože právě Německo je strůjcem klauzule „bail-in“, která omezuje možnost státu zachraňovat problematické banky. A také si podle toho počíná u sousedů – vzpomeňme na Řecko a nejnověji na Itálii, kdy premiérovi Renzimu, který je skutečně v kleštích, bylo jasně řečeno, že pravidla nelze porušovat. Takže by nyní působilo poněkud nekonzistentně, kdyby najednou Německo porušilo to, co tak striktně vyžaduje od ostatních.

A teď si uvědomme rozsah problému. Deutsche Bank je klíčovou bankou pro německou ekonomiku. Nejde teď jen o to, že je silně podkapitalizovaná a že pokuta ve výši 14 mld. dolarů pro ni může být smrtícím úderem, neboť je to aktuálně 80 % její tržní hodnoty. Deutsche Bank má obrovský vliv v německé ekonomice a její bilanční suma tvoří téměř 60 % německého HDP a to už je opravdu značný systémový vliv. Tj. nejde ani tak o její aktuální tržní hodnotu, ale spíš o to, jak zásadní a velké toky německé (nejen) ekonomiky jdou přes DB.

Mezinárodní měnový fond o Deutsche Bank konstatoval, že tvoří větší systémové riziko než kterákoliv jiná banka. Rozsah exposure (expozice) Deutsche Bank přitom není jasný, což dále přidává na nejistotě.

A hlubší příčiny? Těch bude hned několik. Kromě těch oficiálních, které uvádějí např. záporné úrokové sazby jako jeden z důvodů, se poukazuje také na „kreativní“ obchody s deriváty, které podobně jako v případě Řecka zakrývají skutečnou míru problému. DB vlastně ukazuje obrovskou míru financializace našeho světa a kam vede ve spojení s bankou, která je považována za „too big to fail“, tedy příliš velkou na to, aby se nechala padnout.

Aktuálně tedy probíhá určitá bitva mezi spekulanty sázejícími na pád Deutsche Bank (do čehož se údajně zapojil i G. Soros) a mezi politiky, kteří záchranu DB z peněz daňových poplatníků prozatím odmítají. Je to taková obrovská riskantní hra „na kuře“, kdo déle vydrží, resp. kde je onen práh bolesti. Jako jedno z nouzových řešení se nabízí spojení s Commerzbank, která na tom ovšem také není nejlépe. Angažmá vlády by v takovémto případě ovšem bylo nutné.

Německo se otevřelo migraci s vizí zaměstnávání uprchlíků. Zatím to ale příliš nevypadá na to, že by masově nacházeli místo na trhu práce…

Německá pozice z ekonomického hlediska není dost jasná. Na jedné straně se uvádí, že v Německu je aktuálně potřeba desetitisíců pracovních míst, ale jde o pracovní místa, která vyžadují nejen základní pracovní návyky, ale samozřejmě také kvalifikaci – nejnověji jsem podobně jako v ČR zaznamenala stížnosti na nedostatek inženýrů pro silně průmyslovou ekonomiku. Dále je Německo jednou z vedoucích zemí, které aplikují procesy automatizace a robotizace, v německém pojetí tzv. průmysl 4.0. Ten ovšem bude mít silně pracovně-úsporný charakter, jak se shoduje většina relevantních studií, a právě Německo má být zasaženo poměrně silně poklesem pracovních míst, a to v horizontu do pěti let. Připočtěme k tomu, že i když Německo vnímáme (zkresleně) jako ráj na zemi, je také ekonomikou, která vykazuje vysoký podíl tzv. pracující chudoby.

Jaký to může mít vliv na Česko, které je silně provázané s německou ekonomikou? Co v dané situaci může česká vláda a Česká národní banka vůbec dělat?

Jak už jsem uvedla, DB je systémově důležitou bankou minimálně v evropském rozměru. Její problémy by se nutně intenzivně přelily přes celou eurozónu a mohly by ohrozit existenci společné měny. Rozsah expozice DB není přesně znám, což vyvolává další napětí mezi investory.

Naše maličkatá ochrana spočívá v tom, že nemáme euro, ale jinak by se k nám problémy finančního sektoru dostaly samozřejmě také. České dcerky jsou samy o sobě v dosti dobrém stavu, takže by spíše hrozilo, že bychom zase zachraňovali zahraniční matky, například.

Předpokládám, že minimálně ČNB situaci podrobně monitoruje.

Jak se díváte na vývoj bankovnictví v Evropě? Problémy začínají hlásit banky v Itálii a v dalších zemích...

Kromě DB, která je sama o sobě systémovým rizikem číslo jedna, je tu samozřejmě problém celého italského bankovního sektoru. Zde jsou kořeny této krize – tj. rozsahu úvěrů v selhání – intenzivně propojeny s reálnou ekonomikou. Italská ekonomika neunese euro a zaznamenává řadu hrozných makroekonomických ukazatelů – od poklesu HDP na hlavu v paritě kupní síly po vysokou nezaměstnanost, obzvláště mladých. Premiér Renzi je v kleštích, protože nemá žádný rozumný tah, jako kdyby byl v patu na šachovnici. Potřeboval by zachránit banky, což mu ale nová pravidla – jak důrazně vysvětlil pan německý ministr financí – neumožňují. Potřeboval by intenzivněji nakopnout ekonomiku, což mu zase neumožňuje chorý Fiskální kompakt. Potřeboval by devalvovat měnu, což je klasická italská cesta, jak čelit krizím, jenže má euro. Není divu, že se o posledním vývoji v EU vyjadřuje tak roztrpčeně. A italské referendum o změně ústavy bude 4. 12. Pokud ho Renzi prohraje, pak může posílit hnutí Pěti hvězd, které chce vyvolat referendum o odchodu Itálie z EU… nabaluje se to jak sněhová koule. A ukazuje, jak úzce jsou spjaty ekonomické a politické problémy.

Donald Trump v noční debatě prezidentských kandidátů v USA prohlásil, že naše ekonomiky „žijí v obrovské bublině“. Co by se stalo se světovou ekonomikou, pokud by tato bublina teď splaskla?

Dá se rozhodně říci, že ekonomiky vyspělých zemí mají minimálně deset patnáct let tendence k bublinám. Japonsko začalo jako první, pak tu byla bublina dot.com v USA a samozřejmě bublina na trhu nemovitostí spektakulárně završená Velkou recesí. V eurozóně se zase vytvářely bubliny v ekonomikách periferie. Bubliny jsou znakem toho, že nemůžete najít „normální“ zdroje růstu. Ekonomika nefunguje tak, jak má, špatně alokuje zdroje, odměňuje systémově rizikové (v rámci společnosti sociopatické) chování. Příčin je celá řada, já jsem se jim podrobně věnovala ve svých knihách. Prasknutí bubliny, ke kterému nakonec vždy dojde, je spojeno s řadou negativních jevů – zmizí část „bohatství“, otřesen je finanční sektor, dojde k zamrznutí úvěrových toků, objeví se deflační tendence a minimálně recese, když už ne krize. Prasknutí bubliny vás vrátí zpět na zem a ukáže, jaký je pravý stav hospodářství. A to v dnešní době není moc hezký obrázek.