„Skutečný příběh muže, který svůj život prožil od Rakouska-Uherska po novodobou historii po ‚sametové revoluci‘ v Československu, následně v České republice. Zažil vzestupy a pády, zažil dvě světové války a předvídal a zároveň se obával té třetí, která by byla pro lidstvo tou poslední,“ zahajuje autorka Alena Vitásková svou knihu Kulak ve svém úvodu.
Líbí se vám, jak jsou v Praze pojímány oslavy 17. listopadu?Anketa
Hlavní postava knihy během svého vzpomínání popisuje i příběhy svých sedmi nejlepších kamarádů, z nichž se každý vydal zcela jinou cestou. „Jejich charaktery a touhy být úspěšní jsou zachyceny v autobiografiích odrážejících dění v jednotlivých zemích, odkud pocházeli – Československa, Maďarska, Rakouska, Německa a Ruska. Kluci z Prahy, úspěšní za každého režimu? Změnili politickou stranu a jméno, pokud to bylo třeba. Byli to chameleoni, nebo jen přizpůsobiví, aby mohli přežít? Chameleoni, nebo jen oběti systému?“ ptá se autorka s dovětkem, že každá etapa našich dějin je provázena s těmi zahraničními, které mají nesporný vliv na vývoj u nás doma.
„My všichni jsme vinni, že jsme připustili psychopatům nás ovládat. Svojí zbabělostí a strachem jsme připustili, co se v posledních více než sto letech odehrálo. Neboj se být slušný,“ končí Alena Vitásková úvod svého nového knižního díla. Následuje 29 kapitol napínavého a poutavého čtení.
Ředitel nakladatelství Olympia Luboš Procházka v epilogu knihy konstatuje, že knižní příběh z pera Aleny Vitáskové je hlubokou analýzou do nitra lidství, morálky a chudoby ducha.
„Hlavním tématem vinoucím se jako červená nit příběhem je touha po penězích, bohatství, vlivu a moci, úspěchu, lidské slabosti i síle nebo jen lásce a pokoře k životu. Získat bohatství, ať již formou dědictví, těch několik pakatelů, které dokážou znesvářit celé rodiny, nebo uzmout si bohatství těch druhých, třeba i sousedů. Pěstuje se závist, nenávist lidí mezi sebou, národů mezi národy. To vše s krutým plánem použít obyčejný lid k rozpoutání válek a nechat je v nich umírat a na druhé straně zbohatnutí těch, kteří to připravují. Když umírající stařec vyzývá ‚neboj se být slušný‘ nebo osočuje ‚my všichni jsme vinni‘, je to memento pro všechny a každého z nás, je to výzva zamyslet se, dokud ještě můžeme,“ dodává Luboš Procházka.
Jak knihu Kulak, my všichni jsme vinni popisuje sama autorka Alena Vitásková? Autorce položily ParlamentníListy.cz několik otázek. Odpovědi přinášíme v plném znění:
Paní Vitásková, co vás k napsání této knihy vedlo?
Důvodů, proč jsem napsala knihu „Kulak, my všichni jsme vinni“, je celá řada. Ráda píši příběhy, které jsou založeny na reálných základech. Beletrie na reálných základech, ze života. Nevěřil byste, kolik lidí se dokáže mnohdy s postavami ztotožnit. Například kniha „Béďa, povolání syn“. Nejeden čtenář mi v té době napsal, že v postavách vidí chování svého tchána, synovce atd. nebo že by to měla být povinná četba.
Kulak je příběh může, který se rozhodl na sklonku svého života zaznamenat svůj život, který prožíval se svými blízkými, rodinou i přáteli v epochách téměř šesti generací. Narodil se za Rakouska-Uherska a zemřel dalece po sametové revoluci v České republice. Příběh se mi velmi těžce psal, nejen obsahově, ale i ze vzpomínek starce, kdy se jednotlivé děje vracely do minulosti a překrývaly současnost. Neuměla jsem příběh nejen Bohuše Kulaka, ale i jeho kamarádů uchopit. Proto jsem mnohokráte nedostála slibu, že příběh napíšu. Mnohokráte jsem začala a psaní přerušila. Knihu jsem psala mnohem déle než pět let.
Mezitím jsem napsala „Béďa, povolání syn“, dále „Prezident“ či „Prostituti-oči žalují“. Impulzem k tomu, abych nakonec knihu dokončila, je hluboký konflikt na Ukrajině, zmařené životy i v jiných místech světa, kterým se obdobné války nevyhýbají.
Považovala jsem za povinnost sdělit názor starce, že „my všichni jsme vinni“, pokud jsme se nepoučili z dřívějších utrpení a připustíme, aby svět dospěl k zániku ve válečném konfliktu. Strachem a nezájmem jsme připustili, aby svět z velké části ovládali psychopati toužící po krvi a bohatství.
Jde o zajímavě pojatou práci coby vyprávění o událostech 20. století našich dějin prostřednictvím různých lidských příběhů. Co byste lidem, čtenářům, ráda knihou sdělila?
Aby se nebáli si knihu přečíst. Není morbidní, vyzařuje z ní chuť žít. Možná i návod, jak prožít šťastný život s rodinou, užít si s kamarády na studiích nebo přežít dvě světové války, nesčetně politických systémů, ztrátu majetku a znovu se postavit na nohy. A přitom všem si zachovat každodenní humor, i když vám není zrovna veselo a vaše srdce umírá žalem.
Příběh je plný životního optimismu starce, který se ve svých více než sta letech nebál ani smrti, ani flirtu. Odcházel z tohoto světa smířen, ale nerad. Do posledního vydechnutí věřil v lásku, humor, lepší svět.
Knihou chci předat starcův odkaz: „Nebojte se být slušní.“ Nebojte se toho, že být slušný není dnes „moderní“. Spíš to evokuje, že když je někdo slušný, tak musí být zákonitě i blbý. Pokud se přestaneme bát „být slušní“, tak nakonec ti blbci zůstanou osamoceni na druhé straně barikády, bez vlivu i peněz.
Nakolik jde o varování před tím, kam se současný vývoj řítí?
V příběhu se popisuje utrpení a osudy obyčejných lidí, kteří nejvíce doplácejí na války, jsou to oni, kteří ztrácejí vše – nejen majetek, ale především život. Je to připomenutí epochy našich dějin – posledních sto let. A děj se stále opakuje, jako bychom se dostatečně nepoučili. Proto chci čtenářům sdělit, že ještě máme čas. Čas zvrátit neúprosný běh dějin, kdy hrozící třetí světová válka by byla pro lidstvo tou poslední. Bez výjimek, zda jste bohatý, nebo chudý. Snad jeden rozdíl by tu byl. Ten bohatý by žil (v posledním světovém konfliktu) možná o týden, měsíc déle než ten chudý.
A jak prorokovala Sibila: „Živí budou mrtvým záviděti.“
Pro autentičnost je příběh doplněn krátkými historickými fakty jednotlivých epoch našich dějin.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Jak hodnotíte článek?
autor: Radim Panenka
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
