Pane řediteli, začíná se výrazně mluvit o přípravách na přesun naší ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Nedávno jste o tom mluvil v rámci meziresortní skupiny. Jak to vypadá?
S Izraelem máme nadstandardní vztahy nejen na úrovni prezidentské, ale i mezivládní. Pravidelně se schází mezivládní konzultace. Naposled se měly konat v Praze, ale kvůli bezpečnostní situaci to bylo v Izraeli, protože jejich ministři nemohli opustit zemi. Teď se chystají další a jako jejich příprava byla ustavena meziresortní koordinační skupina, která řeší otázky vztahů s Izraelem. Prezidentská kancelář je členem této skupiny a já jsem naposled otevřel otázku přesunu ambasády do Jeruzaléma s tím, že je potřeba vypracovat další postup, jak se bude Česká republika chovat, a připravit varianty řešení poté, co Američané pro nás překvapivě budou otvírat ambasádu v Jeruzalémě už letos 14. května.
Co se týče diskusí v rámci meziresortní skupiny, o jakou úroveň se jedná?
Byla tam zastoupena všechna ministerstva, každý má svoji vlastní agendu a dělá se jakási inventura. Je to věc na úrovni ředitelů odborů, nejde o ministry, nebo že by se tím meritorně zabývala vláda. Hlavním partnerem v těchto diskusích je pro nás samozřejmě Ministerstvo zahraničních věcí.
Dá se říci, že toto je nastartování procesu přesunu ambasády v Izraeli?
Bál bych se ještě mluvit o začátku procesu přesunu ambasády. Nesmíme zapomenout na to, že jsme součástí Evropské unie a musíme ctít jednodnou pozici, kterou k tomu EU má. Vstoupily do toho i rezoluce OSN, které stanovují, jaký status Jeruzalém má. Je to běh na delší trať. Za druhé, my nejsme Spojené státy, abychom se mohli jeden den rozhodnout a druhý den krok učinit. Naše závazky jsou trošku širší, nejsme velmoc.
Nyní musíme hledat možnosti, jaké máme, a podívat se, jak to mají jiné státy. Málo se ví, že 11 států má v Jeruzalémě regulérní konzuláty a vykonávají tam konzulární činost, dojíždějí tam velvyslanci, jen tam nemají cedulku velvyslanectví dané země.
Mluvil jste o našich závazcích v rámci EU. Znamená to, že pokud v Česku zavládne konsenzus ohledně přesunu ambasády, nemůžeme to udělat?
Není žádný závazný mechanismus, ale předpokládá se, že by v rámci EU měla existovat nějaká shoda. Vůbec to ale není výlučná pravomoc Evropské unie, ta neurčuje, kde mají mít členské státy ambasády, to v žádném případě. Toto je plně v národní kompetenci. Nicméně debata v rámci Unie na to téma nutná je a myslím, že by se to mohlo dostat na úroveň projednávání států EU.
Některá média psala o tom, že Rumunsko rovněž uvažuje o přesunu a mimo Evropu pak třeba Guatemala…
Zjišťujeme k tomu bližší informace. Zajímavé ale je, že ani EU nehlasovala jednotně v rámci OSN, když se jednalo o přípustnosti rezoluce odsuzující USA za přesun ambasády. My jsme se hlasování zdrželi a stejně tak tuším tři nebo čtyři unijní země. Není v tom žádná jednotná pozice.
Třeba ve věci uznání Kosova před 10 lety se členské státy EU nechovaly jednotně. Některé země Kosovo uznaly, jiné nikoli. Jinými slovy, také nepanoval konsenzus a nikoho to moc netrápilo.
Ano a do dneška to je předmětem dohadování a debat. Státy, které uznání odmítly, měly velmi pádné argumenty. Jedním z nich jsou velké menšiny v jejich státech koncentrované na určitém území. Třeba Španělsko, Slovensko a další. Zahraniční politika v rámci EU není jednotná.
Do jaké míry může americký přesun ambasády v Izraeli, až k němu skutečně dojde, rozpoutat lavinu? Jinými slovy se najde ten první, kdo krok učiní, a uvolní tak napětí u jiných států, které to zatím pouze zvažují nebo nemají dost odvahy.
Hraje to svoji roli, to se pochopitelně může stát. Když jsme diskutovali otázku hlasování o rezoluci na plénu OSN, sledovali jsme reakce členských států EU. Poté pro nás bylo argumentačně snazší říct, že nejsme sami.
Nyní se navíc objevila iniciativa občanů, kteří prostřednictvím petice žádají prezidenta, premiéra a ministra zahraničí, aby Česká republika ambasádu přesunula a ukázala tak odvahu stejně jako T. G. Masaryk…
Na Hradě nás velmi těší, že myšlenka pana prezidenta našla tak pozitivní odezvu i mimo politiku, mezi občany. Ukazuje se, že to není věc, kterou by se zabývala úzká skupina politiků, ale naopak nachází podporu ve společnosti.
Viděl jsem před časem vaše vyjádření, že by se prezident Miloš Zeman po pěti letech mohl ještě letos do Izraele podívat.
V rámci letošních zahraničních cest prezidenta plánujeme samozřejmě nejprve sousední státy a Visegrád. V rámci reciprocity pak chystáme návštěvu Izraele, a jestli to vyjde ještě letos, záleží na mnoha dispozicích. Třeba i praktických, abychom nepřijeli v době největšího horka apod. Ale ano, návštěva Izraele se chystá. Navíc jsou tam důležité dvě věci, Stát Izrael slaví 70 let od svého vzniku, na čemž se Československo významně podílelo právě z hlediska vyzbrojování izraelské armády. Druhou věcí je 100 let od vzniku československého státu a pozice Masaryka v československo-izraelských dějinách je velmi silná. Takže se teď všechno schází dohromady. A samozřejmě, bylo by hezké během návštěvy pana prezidenta v Izraeli něco otevřít…
Co se týče zahraničněpolitických aktivit prezidenta, chystáte nějaké další cesty?
Je to multilaterální diplomacie, kde jistá věc je summit Visegrádské čtyřky, který bude na Slovensku, které 1. července přebírá předsednictví. Dále jde o summit NATO, který bude také v červenci a pan prezident se ho pravidelně účastnil, byť nyní ještě rozhodonutí o účasti nepadlo. Pochopitelně je tu také Valné shromáždění OSN v září. Z hlediska priorit jsou podle mého soudu na prvním místě sousední státy, Visegrád a Maďarsko, na to bychom se chtěli koncentrovat.
Budou pokračovat koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice?
Zatím jsem o tom s panem prezidentem nemluvil, ale budu mu doporučovat, aby se v těchto schůzkách pokračovalo. Zrovna nedávno jsem byl na koordinaci zahraniční politiky někde dotazován a pořád je nám vyčítáno, že máme několik zahraničních politik – hradní, vládní, černínskou, poslaneckou… Tak to není. Nicméně formát zmíněných schůzek je unikátní v tom, že se sejde šest nejvyšších ústavních činitelů, kteří dvě hodiny diskutují zahraničněpolitická témata. Důležité je, že aparáty všech uvedených ústavních činitelů jsou nuceny si před tím spolu sednout, připravit podklady a vést diskusi na téma cesty, výdaje na zbrojení atd. Je to i bič na úředníky, kteří spolu musí mluvit, a přispívá to k diskusi.
Mezinárodní vody rozbouřilo zatčení a rozhodování o vydání či nevydání syrského Kurda Sáliha Muslima do Turecka, které ho označuje za teroristu. Kurdové ho naopak mají za hrdinu boje proti Islámskému státu. Nakolik to pro vás na Hradě bylo téma?
Pan prezident byl informován, ale obsáhle jsme to spolu neřešili. Téma to samozřejmě bylo pro mě, má to zahraničněpolitické konsekvence na obě strany a padlo rozhodnutí, které není nikterak bezprecedentní. Ze své praxe na Západě jasně říkám, že nebylo neobvyklé, že se těmto žádostem policejního orgánu, který žádal zadržení nějakého člověka, nevyhovělo. Nešlo o klasickou extradici, když to třeba srovnám s kauzou pana Nikulina. Má to ale bezpečnostní a zahraničněpolitické dopady. Situace na syrsko-turecké hranici je velmi napjatá a každá taková věc to nezjednodušuje. Rozhodně se nedomnívám, že by šlo o uměle vyvolanou kauzu, abychom pana Muslima mohli vyměnit za své občany. Tak to není. Navíc Sálih Muslim už dávno opustil území České republiky.
Závěrem se ještě podívejme na Sýrii. Dlouho se mluví o tom, že konflikt spěje ke konci, ale spíš se o tom pouze mluví. Máme to brát vážně? Blíží se konec syrské války?
Bohužel si to nemyslím. Je to dlouhodobá záležitost. Nedávno jsem měl konzultaci s paní velvyslankyní Filipi, s níž jsme se shodli, že jde o dlouhodobý problém. Teď je navíc špatná situace v okolí Damašku, kde vládne jakási skupina lidí, která cíleně ostřeluje obydlené oblasti v Damašku, kde žijí lidé, civilisté. Stále tu jsou ohniska konfliktu. Za další jde o napjatou situaci na syrsko-turecké, ale i na syrsko-izraelské hranici. Stále tam panuje výbušná situace.
Nejzásadnější je uklidnění z hlediska migrace. Většina lidí se chce, předpokládám, vrátit domů, a pokud tam bude válka a všechno v rozpadu, nemají se kam vrátit. Pravdou je, že lidé z arabských zemí dokážou být velmi trpěliví, a to dlouho. Nemyslím si proto, že můžeme slavit nějaké vítězství. Vzpomeňte si, jak se slavilo vítězství nad Saddámem Husajnem, strhávaly se sochy atp. A do dneška vidíme, jak to v této zemi vypadá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
