Česko se s přijímáním uprchlíků z Ukrajiny dostalo podle ministra vnitra Víta Rakušana na samu hranici možného. Vzhledem k tomu, že válka zdaleka nekončí, co se může v naší zemi dít dál?

Řekne-li jakýkoliv zodpovědný činitel, že jsme na samotné hranici čehokoliv, například možnosti výroby, možnosti zdravotnictví a podobně, je jasné, že se bude muset něco skutečně řešit a nepůjde to vyřídit podle hesla: „Stoupněte si jako loni!“

I v případě pana ministra Rakušana je nejpravděpodobnější, že má v záloze na řešení imigrační krize ještě, jak se říká, „nějakou vatu“. Každý jen trochu rozumný ministr proto vyhlásí, že jsme na hranici „možného“ v okamžiku, když už to nejde obyčejně. A je jasné, že přijdou nějaké obtíže. A v případě, že to zvládne, bude se moct bušit v prsa. Když se něco podělá, tak se nic neděje, byli jsme na hranici možného. Plně ho chápu. Ona se i přesto objeví halda chytrolínů, co budou vykládat, že oni by to vyřešili „levou zadní“, jen kdyby jim někdo dal příležitost.

Každé vládě – a hlavně byrokracii – vše dochází poněkud pomaleji, to je takový zákon moderní civilizace. Například ještě týden po příchodu desetitisíců imigrantů blábolilo Ministerstvo vnitra něco o tom, že se každý imigrant musí přihlásit na cizinecké policii do tří dnů. Což byla tak strašlivá pitomost, že jak se říká, to volalo do nebe. Ale nevyhoditelným úředníkům, a pokud si pamatuji, i panu ministrovi to připadalo normální. Najednou místo tří dnů stačí lhůta 30 dní a svět se nezbořil. Takže jsme nebyli na hranici možného, ale to údajně „nemožné“ jsme prostě realizovali. A funguje to.

Podaří se „nemožné“ i v případě zdravotnictví, které si bude muset poradit s několika stovkami tisíc nových pacientů?