Pandemie všude, válka na východě, děti se budí. Psycholožka se svěřila s obavami

Mrazáky s mrtvolami na ulicích. Mluvil o tom kdysi bývalý ministr vnitra Jan Hamáček, ale třeba i evoluční biolog Jaroslav Flegr. Jak moc vás tenhle výrok dodnes popuzuje?

Jedná se o velmi nebezpečný výrok. Myslíme v obrazech a každá představa vyvolá reakci v našem organismu. Strach je obrannou reakcí k zachování života, ale může nás také paralyzovat. Zastrašování působí na naše nervy zhoubně a stresově. V době takového ohrožení bychom se naopak měli pokusit o zklidnění. Nelze od lidí očekávat spolupráci, když jsou ve stresu a bojí se. Je třeba si uvědomit, že každý člověk znamená bezpečnostní riziko, když není v pohodě a vše vidí zkresleně. Děláme pak věci, které bychom za normálních okolností nedělali. Naše myšlení je zkratkovité a řešení situací neadekvátní. Při přemýšlení o krizovém řízení země je třeba brát v potaz, že je potřeba žádat spolupráci „živých“, cítících lidí, a ne strojů. V nepohodě se prostě projevuje zvířecí stránka lidí.

A asi nejmenší újma je, že lidé začnou popírat jasná fakta o viru, o riziku či situaci, která nás obklopuje. Animální stránka má své výhody. Umožňuje nám obranu, chrání naše osobní hranice a fyzickou existenci. Je reaktivní a rychlá, dokáže zaútočit! Není vhodné zahnat zvíře do kouta a už vůbec ne naše vnitřní pocity. Potlačování myšlenek a pocitů vede k tomu, že se špatně cítíme a hůře spíme, vrací se nám myšlenky. V náročných a nejistých situacích potřebujeme podporu, povzbuzení, naději, a tím rozhodně nejsou představy mrazáků.

Pandemický zákon byl schválen. Je to dobře?

O tom silně pochybuji. Lidé, kteří proti němu na Malostranském náměstí v Praze a různě po republice pořádali protesty, prostě nebyli vyslyšeni. Občané se bojí o své svobody a je to pochopitelné. To vše vyvolává pnutí ve společnosti. Lidská složka každé osobnosti potřebuje určité jistoty a je třeba, aby s lidmi alespoň někdo vlídně hovořil a rozuměl jejich potřebám. A to podporuje lidský růst a sounáležitost.

Třeba Manuův zákoník z védských dob, pravděpodobně čtyři tisíce let starý, říká, že kdyby nebylo krále, tak by si nás bohatí opekli jako ryby na klacku. Takže už v tak starém zákoníku jsou pravidla, jak by se vůdci měli chovat, aby společnost byla spokojená a prosperovala. Jinými slovy, jací jsou vůdci, taková je společnost a její vývoj. Je-li vůdce slabý a dostatečně nechrání své obyvatele, tak jsme opékáni jako ryba.

Hovoříte o rozsáhlém souboru starých náboženských textů zvaném védy, zvířecí a lidské složce osobnosti. Můžete to vysvětlit?

Na západě obecně trochu chátrá přístup k člověku jako k multidimenzionální osobnosti, který je tradiční ve východní filozofii a psychologii. Třeba na území dnešní Indie nahlíželi na člověka ve védských dobách tak, že má tři části. Některé západní psychologické směry to také přejaly. Jde o jeho animální, lidskou a božskou část. Tyto části mu umožňují různě přistupovat k životu a problémům, ale zároveň ukazují, kam by člověk měl směřovat. Vedou ho k sebekultivaci a životnímu směřování. Zároveň jde také o nástroj reflexe toho, co je dobře a špatně. Pochopení umožní porozumnění sobě i druhým.

Symbolicky to bylo vyjádřeno v hoře, která se v sanskrtu nazývá Méru. Od starověku byl tento název používán a směřuje k tomu, jak má být osobnost člověka vystavěna do výšky. Každý národ má svou posvátnou, bájnou horu, což znamená, že máme směřovat k výšinám, k sebezdokonalování. My máme Blaník a Říp. Stoupání k vrcholu není jednoduchou cestou. Dole je stoupání snadné, ale čím jdete výše, tak je složitější a potřebujete někoho, kdo vás na cestě vývoje podporuje. Ti „na hoře“ by měli být těmi moudrými, zralými, zkrátka lidé hodní náledování... Ti by nám běžným občanům měli razit cestu. Důležitá je kultivace jazyka, jako nositele myšlenky a samozřejmě diskuse, komunikace. Duchovní úroveň umožňuje nadhled, odstup a porozumnění pro ty, kteří toho ještě nedosáhli. Tato stránka buduje harmonii a mír, nechce nikoho a nic ovládat.

Vyčítala jste dnešním duchovním vůdcům, že se k pandemii nepostavili čelem a nepromluvili svým přívržencům do duše. Nicméně i v řadě církví existuje rozkol ohledně vakcinace či současného omezování svobod. Na jedné demonstraci například dva knězové hlásali, že očkování je satanovo znamení...

Také jsem o tom rozkolu slyšela. To, že se zatím duchovní nepostavili za své přívržence, si stojím. Bohužel jsem neviděla nikoho, kdo by směrem k lidem pronesl něco uklidňujícího, laskavéko či podporujícího. Možná nedostali mediální prostor, nevím. I to je ale možné. Kontroverzní zprávy přitáhnou více, než ty uklidňující.

Doba, ve které jsme se nemohli setkávat, nás dost oslabila. Lidé v pospolitosti náročné časy vždy přečkávají lépe. Podají si pomocnou ruku anebo si promluví. Současnost je fakt náročná. Mnoha lidem zemřeli blízcí a začala válka na východě. V ordinaci se hodně setkávám s problémem, že se někteří lidé uzavřeli až tak, že se jim už nechce chodit zase normálně do práce mezi ostatní. Jsme ale sociální bytosti, a tím, že se setkáváme, si tříbíme sociální dovednosti a lidskou vnímavost. Když to dělat nebudeme, tak naše společnost sociálně zakrní. Třeba ve vzájemném ovlivňování a předávání si názorů.

Všimněte si, že anonymní komentátoři na sociálních platformách jsou v současnosti také mnohem více náchylní ke sporům, hádkám, vzájemnému napadání. Fakt, že potřeba setkávat se mizí, nahrává různým vyhraněným názorům. Když se lidé vidí, jsou náchylnější k adresnému dialogu a vstřícnosti poslechnout si jiné pohledy na situaci. Říci druhému jiný názor do obličeje, vede k citlivějšímu zacházení.

Takže pandemie, válka na Ukrajině, osamělost, virtuální realita. Vypadá to, že si lidstvo zadělává na velký problém...

Bohužel. Poměrně často se setkávám s tím, jak mi klienti říkají, že jejich děti, ale i oni sami mají strach a budí se ze špatných snů kvůli nemoci či válce. Rodiče to začínají, alespoň podle mých zkušeností, ve větší míře zaznamenávat až dnes. Při stresové zátěži má lidský organismus hormonální výbavu, která jej chrání zhruba devět měsíců, poté začne postupně klesat. Takže první projevy stresové zátěze se dostavují plíživě.

Dost negativní úlohu v tom nicméně hrají i média, která hrozby rozviřují a senzacechtivé podání může být děsivé. Tím se podporuje hormonální a psychická nestabilita v organismu. Média by měla naopak lidem nabízet především lidskou podporu v těžkých dobách. Krvavé či válečné filmy, které v nás už dnes ani nezanechávají nepříjemné pocity, jsou realitou. Je těžké dnes rozeznat virtualní a reálný svět. A to rozhodně nevede k psychické odolnosti populace. Dříve jsme věděli, že facka či úder bolí a byli jsme opatrní, proto jsme se naučili vyjednávat, dorozumívat a vyhodnocovat možná rizika situací.

Kritizujete média. Ale nejsou ta jen odrazem dnešní doby a potřeby rychlého předávání informací?

Na mediální scéně chybí pestrost názorů. Máme svobodu slova, ale pluralita názorů chybí. Vždyť tříbení názorů je v pořádku a jejich změna naopak přispívá k vývoji osobnosti. A tohle dnešní většinová média nepodporují. Na očkování máte mnoho různých pohledů a názorů, ale některé nejsou slyšet. Lidská komunikace je přece léčba slovem. Slovo od člověka k člověku má významný dopad. Slovo přináší světlo do našich životů. Vynutíme-li si souhlas, budujeme nevraživost mezi lidmi.

Nesouhlasím. S rozvojem internetu, sociálních sítí a alteranitvních médií jsou slyšet téměř všechny hlasy...

Některé názory se k určitým skupinám lidí, třeba seniorům, opravdu nedostanou anebo jsou před nimi stále zpochybňovány. Pluralitu názorů by měla podporovat veřejnoprávní média, kterým to moc nejde. Tato média si platíme, takže by měla vyjadřovat názorovou šíři všech svých zákazníků, což se neděje.

My dnes pravdu tvoříme, ale nevykřesáváme. Z tradičních filozofií je zřejmé, že je pravdu třeba hledat. Dřív se s pravdou snažili zacházet obezřetně. Vykřesávat pravdu znamená, že vzniká mezi dvěma extrémy, které do sebe narážejí, a tak se tříbí. Z diskuse srší jiskry až začne hořet oheň. A to zapaluje oheň poznání. Proto v češtině žádáme: „Vysvětli to, osvětli to!“ Jde o vnesení světla do tmy. V současnosti se ale stává spíše to, že je proces hledání pravdy zatemňován.

Jak by se tedy lidé měli od svých obav oprostit?

Podle mě někteří lidé pochopili situaci a snaží se vyhledávat různé zdroje informací. Diskutují s přáteli v zahraničí či staví na svých vlastních zkušenostech z předchozího režimu. Roste počet lidí, kteří navštěvují psychology, aby se naučili být uvnitř pevnější a odolnější vůči informacím, které je přivádějí do stresu. Lidé by se měli prostě více navštěvovat a více si povídat o svých obavách. Je to druh terapie, kterou všichni potřebujeme. I v těžkých dobách se lidé scházeli a společně radovali. Nevěděli, bude-li zítra a žili ze dne na den. Humor a smích nejenom lidi sbližuje, ale také pomáhá zvládat těžké chvíle.

Teď děláte reklamu svému povolání. Nicméně jsem zažil psychologa, který vážil snad sto padesát kilo, a nabízel pomoc s hubnutím. Prostě není psycholog jako psycholog...

Rozumím vám. Jeden můj současný klient chodil dříve k psycholožce, která s ním rozebírala jeho strach ze smrti a měla na tváři dvě roušky. V té situaci to přišlo pánovi paradoxní. Je potřeba si vybírat, kdo vám bude vyhovovat. Někdo vám sedí, jiný ne. Lidé potřebuji cítit důvěru v člověka, kterému rozkrývají svůj život, své niterné pocity. Tak je to se vším.

Ostatně velkým návodem ke spokojenému životu jsou mýty a pohádky. Jde o časem prověřené příběhy, které nám ukazují, jak se k životním situacím postavit. Když to převedu do politiky, tak lidé, kterým dáváme svoji důvěru, by měli mít určité životní zkušenosti a dovednosti, o které se s námi dělí. Princ plní nelehké úkoly a než dostane princeznu, musí je zvládnout. Zároveň je v pohádkách aspekt prověřování a zkoumání. Princ musí být hoden království! V těžkých situacích hrdinovi pomůže nějaké kouzlo či bytost. To je však jen symbol toho, co jako duchovní bytosti máme najít sami v sobě a nehledat to v druhých nebo ve vnějším světě. Jak říkal Gándhí: „Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve vnějším světě.“ A co děláme poslední roky? Společnost je rozdělována!