Jak jste prožívala dobu druhé světové války a její konec?

Během války jsem žila v Plzni, chodila jsem do gymnázia. Během okupace se často ozývala varování před leteckými nálety, které potom skutečně přišly. Co mi utkvělo navždy v mysli, byl jeden z náletů, kdy jsem se já a moje dvě spolužačky dohodly, že nepůjdeme do krytu ve škole, ale že se rozběhneme ke známému hotelu, kde byl kryt v bývalém nočním podniku a poslouchal se tam gramofon. V půli cesty jsem se vrátila a ony pokračovaly k hotelu. Po konci náletu vyšla děsná zpráva, že hotel byl zasažen bombou, která prolétla světlíkem až do krytu. Bomba zabila sto šedesát lidí a mnoho zranila. Moje spolužačky byly mrtvé. Tomu se říká osud.

Také naše bydliště bylo zasaženo před Vánoci 1944. V květnu 1945 proběhly poslední přestřelky mezi německou armádou a Američany. Všichni jsme vyběhli a vítali s jásotem přijíždějící americké tanky. Když jsem vystřízlivěla z té obrovské euforie, což vzalo několik dní, začala jsem přemýšlet o změnách, které nás čekají. Všichni jsme debatovali, jak se nám zase vrátí zlaté časy před válkou.

Jak na to vzpomínal generál Sedláček, o čem hovořil nejčastěji?

Konec války ho zastihl na Slovensku. Samozřejmě že měl velikou radost, že je konečně konec té strašné války a že ji přežil. Co nejdříve si sehnal auto a jel se podívat, jestli rodiče a sourozenci válku také přežili, neb o nich nic neslyšel od svého odchodu v roce 1940. Setkání bylo radostné.