Nejbližší volby v České republice jsou prezidentské. Vaši Realisté mají svého kandidáta Jiřího Hynka. Nicméně u něj i některých dalších kandidátů (Kulhánek, Topolánek, Hilšer, Hannig) se objevují zpochybňující hlasy o platnosti jejich kandidatury. A údajně pokud by některý z nich postoupil do druhého kola, či dokonce vyhrál, může soud volby zrušit. Co za tím vidíte? Není to ovlivňování voličů, aby raději některým kandidátům hlas nedávali? Je tohle normální? Jiří Hynek dokonce naznačuje, že se tím umetá cestička Jiřímu Drahošovi. Je to možné?
Když pozoruji dosavadní průběh kampaně, tak by mě něco takového vůbec nepřekvapilo. A to tím spíše, že Jiří Drahoš patří k těm kandidátům, kteří jsou pro nejvyšší funkci ve státu nejméně kvalifikováni. Když sleduji to, jak se dlouhodobě vyjadřuje k aktuálním otázkám, tak vidím dvě velmi znepokojivé skutečnosti.
1. Zdá se mi, že nechápe některé základní procesy a závislosti v oblasti ekonomiky a politiky. To zpochybňuje jeho schopnost udělat si zatížitelný vlastní názor. Z tohoto důvodu by se mohl snadno stát snadno ovlivnitelným různými lobbisty. Možná, že jim právě o to jde. S tím souvisí i druhá skutečnost.
2. U pana Drahoše pozoruji neobyčejnou rychlost a flexibilitu, se kterou mění svoje názory. Příkladem jsou jeho postoje v otázkách migrace. Prezident však musí být silná a názorově jasně ukotvená osobnost. Mohu jenom doufat, že si toho, co jsem právě zmínil, povšimli i spoluobčané a budou podle toho volit.
V roce 2017 proběhlo v Evropě několik důležitých voleb, například v Německu. Jak je čtete?
Jako sice příliš pomalou, ale nezadržitelnou vzpouru občanů proti jejich vládcům. Již mnoho let upozorňuji na to, že v dnešních reprezentativních demokraciích již dávno nevládne zájem většiny občanů. Místo toho se trvale prosazuje kompromis uvnitř menšiny politiků a různých (nejenom hospodářských) lobbistů. Ti se snaží občany vytlačit z politického rozhodování a „velkoryse“ jim přenechávají pouze negativní důsledky rozhodnutí, která jsou v převážné většině případů výhodná pouze pro ně samotné. Problémy, které trápí většinu lidí, toto mocenské seskupení politiků a lobbistů většinou vůbec nepojmenuje, natož aby je řešilo. Skutečná řešení jsou pro ně nepohodlná, a proto je co nejdéle odkládají či rozmělňují v kompromisech. O účelných řešeních s oblibou říkají, že jsou "příliš jednoduchá", a proto údajně špatná. Problémy se tak pouze zhoršují a jejich řešení ve všech ohledech zdražují. V posledních letech v evropských zemích tato neúnosná situace "dozrála" a důsledkem je posilování stran, které na první místo kladou zájmy většinové společnosti. To, že je část inteligence a zmíněného kartelu politiků a všemožných lobbistů označuje za populistické, či dokonce pravicově populistické, zní v uších obyčejných lidí spíše jako doporučení.
V našich sněmovních volbách Realisté neuspěli. Stěžoval jste si na bojkot ze strany veřejnoprávních médií jako na jednu z příčin tohoto výsledku. Znevýhodňování neparlamentních stran ze strany ČT konstatovala i analýza Centra pro mediální studia Univerzity Karlovy. Nicméně také uvedla, že Česká televize zvýhodnila TOP 09, která se však do sněmovny dostala s "odřenýma ušima". Podobné je to i jinde - sám v jednom svém článku zmiňujete současnou diskuzi v Německu, podle které média - konkrétně televizní stanice ARD a ZDF - znevýhodňovala Alternativu pro Německo - "moderátoři se k politikům AfD chovali převážně konfrontačně, skákali jim do řeči, odporovali jim. K ostatním hostům, zejména příznivcům migrační politiky Angely Merkelové, se chovali právě opačně." Ve výsledku tím ale pomohli AfD a uškodili Merkelové. Nebo je možné zmínit americké prezidentské volby, kde drtivá většina médií stála proti Trumpovi, jenž však vyhrál a je prezidentem. Jak je to tedy s tím vlivem mainstreamových médií na voliče?
Tak nejprve k Vašemu příkladu s TOP 09, která se dostala do sněmovny s "odřenýma ušima". Ano, ale to přece nevyvrací moji tézi o účinnosti mediálního bojkotu. TOP 09 s "odřenýma ušima" naopak spíše dokazuje to, že by se bez zvýhodnění ze strany ČT tato strana nedostala do sněmovny vůbec. A teď k samotné otázce. V příkladech, které uvádíte, je zabudován chybný předpoklad, kterému podléhají i ti, kteří v médiích pracují. Myslí si totiž, že výběrem a výkladem událostí mohou změnit názory lidí a také se o to ze všech sil snaží. Skutečnost je však jiná. Zrovna nedávno jsem četl zajímavý výzkum o vlivu médii, který ukazuje toto:
1. Skutečně změnit mohou média postoje jenom zhruba 2-5 procent obyvatel. Novináři tedy přeceňují své možnosti získat lidi na svou názorovou stranu.
2. Ale na druhou stranu mají média velký vliv na to, která témata a události jsou ve společnosti považována za důležitá. Čím častějí média o něčem informují - a je úplně jedno, jestli pozitivně, nebo negativně - o to důležitější je to považováno posluchači a diváky.
V případě Realistů měla větší část médii oprávněnou obavu, že nedokáže naše argumenty vyvrátit. Proto nás považovala za nebezpečí pro své vlastní společenské utopie. Bojkotovala nás a výsledek známe.
Jen na okraj. Přemýšlím o tom, jestli si žurnalisté třeba z Respektu nebo z Hospodářských novin po volbách uvědomili, že jejich masivní kampaň proti Andreji Babišovi mu velmi prospěla. Vyhrál s ještě lepším výsledkem, než který získal v minulých volbách. Rád bych věděl, jak tito novináři své zpravodajství v průběhu volební kampaně posuzují.
Psali jsme:
Donald Trump před pár dny uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele. Jak jste napsal v jedné vaší analýze, nebyly v arabském světě protesty tak bouřlivé, jak mnozí očekávali. Ale příslušníci arabské komunity demonstrovali například i v německých městech, pálili americké a izraelské vlajky. V Německu (ale třeba i ve Švédsku) si lámou hlavu nad tím, jak zastavit nárůst antisemitismu v těchto komunitách. Jak velký je toto problém, který je zvláště pro Německo dozajista velmi citlivý a choulostivý?
Západní civilizace upadla po svém vítězství nad komunistickými režimy do hluboké krize, která se týká jak jejího smyslu, cílů, způsobů, jak tyto cíle uskutečňuje. Já hovořím o projevech dekadence. K tomu patří i to, že bohaté společnosti jako je Německo a Švédsko "hloupnou". To se projevuje také tím, jak vybírají své vůdce a důsledkem je špatná politika. Tu poznáme zejména podle toho, jak tyto společnosti reagují na problémy. A tím se dostáváme k antisemitismu. „Zhlouplé“ vlády se často dopustí dramaticky chybných rozhodnutí. V souvislosti s vaší otázkou je takovým rozhodnutím jejich ochota přijímat příslušníky z netolerantní a nepřizpůsobivé civilizace. Zbohatlé západní společnosti se vyznačují také tím, že nejsou schopné používat základní sebezáchovné mechanismy. Přistěhovalci to okamžitě zaznamenají a chovají se zcela bez zábran. Tím trpí (nejenom) Židé žijící v Evropě. V souvislosti s antisemitismem existují dva docela pikantní jevy. Jednak to, že velká část levicových intelektuálů a politiků dlouhodobě více nebo méně otevřeně sympatizuje s Palestinci a je tudíž kritická vůči Izraeli a mnohdy i fakticky antisemitská. V případě Německa k tomu přistupuje ještě toto. Značná část tamější inteligence se dlouhodobě věnuje vymývání mozků obyčejných lidí neustálým připomínáním viny Německa ve II. světové válce. K jejich repertoáru samozřejmě patří na předním místě i připomínky pronásledování Židů. Ta samá inteligence se teď přimlouvá za přijímání migrantů, kteří s sebou přináší antisemitismus.
V minulém rozhovoru jsem se vás ptal, zda mají malé země šanci prosadit své názory v rámci EU. Uvedl jste, že jen v případě, pokud se spojí se silnějším hráčem, který za to bude ovšem něco chtít. A také jste upozornil na přezíravý postoj vládců Francie a Německa ke středo a východoevropským státům. Nový český premiér Andrej Babiš slibuje, že dokáže v Bruselu více dojednat než jeho předchůdce Bohuslav Sobotka. Myslíte, že je to možné, nebo kvůli výše zmíněnému až tak nezáleží na osobě premiéra?
Dobře si na náš rozhovor a mou odpověď pamatuji. Nepochybuji o tom, že nový premiér má velké šance vyjednat pro Českou republiku více než jeho předchůdce. A to z jednoduchého důvodu. Pan Sobotka totiž v drtivé většině případů pouze odkýval to, co mu bylo předloženo. A to až do poslední chvíle. Dva týdny před svou demisí podepsal za nás v Göteborgu smlouvu o jednotném sociálním pilíři v rámci EU. Když se tato smlouva uskuteční, tak bude mít k nám přidělený azylant stejný nárok na sociální příspěvky jako v těch nejbohatších členských zemích. Čtenáři si sami udělají názor na to, jak takové chování odstupujícího premiéra označit. Něco takového od Andreje Babiše neočekávám. Ale zároveň platí i pro něj to, co jsem v našem minulém rozhovoru řekl. Možnost malého státu prosadit se proti vůli evropských mocností je mizivá a vyžaduje od jeho vůdců velkou osobní odvahu a oddanost zájmům vlastní země. Panu Babišovi a naší zemi bych obojí ze srdce přál.
Psali jsme:
V polovině prosince jste se zúčastnil konference o Alternativách Evropské unie. Jaké podle vás jsou?
EU se buď v historicky krátké době rozpadne, anebo se udrží za cenu vyloučení skutečných reforem a posílení již nyní panujících autoritářských tendencí. Pravděpodobnost rozpadu systému EU je ale silnější, než snahy jej zevnitř reformovat. A to proto, že u moci jsou jednoznačně ti, kteří se opravdové reformě zuby nehty brání. Jelikož je Česká republika příliš slabý hráč na to, aby mohla směr vývoje spolku spoluurčovat, je pro ni nejdůležitější vědět, jak by měla ve svém vlastním zájmu jednat. Musíme se pokusit přesněji nastínit možné vývojové linie EU a především možnosti, jak by Česká republika mohla a měla reagovat. Je potřeba zodpovědět třeba následující otázky: Jaké možnosti nám nabízí EFTA nebo spolupráce ve střední Evropě, jak využít dvojstranných smluv ke stabilizaci našich vztahů s evropskými partnery a další. To se musí stát bez předsudků a rychle.
V politickém Česku (patrně i v Německu) je nyní zaměřena pozornost na vládní vyjednávání, respektive jestli menšinová vláda premiéra Babiše získá důvěru, nebo až ta druhá či až třetí...Hodně se mluví také o referendu, které má několik stran v programu (i když s různými parametry). U kritiků referenda zaznívá hlavně obava před referendem o EU. Jaký je váš postoj k němu?
O vstupu do EU rozhodoval národ v referendu a je samozřejmé, že totéž musí platit o případném vystoupení z EU. Kritici referenda se jeho výsledku právem bojí. Nejspíše by neodpovídal jejich vlastním zájmům a představám o zájmech naší země. Oprávněnost referenda je nepochybná ještě z jednoho důvodu. Členství v EU je otázka tak zásadního významu, že o něm nemohou rozhodovat pouze volení reprezentanti národa. Důvod jsem uvedl v odpovědi na vaši druhou otázku. Reprezentativní demokracie nefunguje tak, jak by měla, a proto je třeba co nejčastěji podílet na rozhodování občany. Oni totiž nesou důsledky rozhodnutí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
