Odešel jste s rodiči z Československa v roce 1987, ale určitě jste další dění ve vlasti sledoval. Když se ohlédnete za tím svobodným čtvrtstoletím v České republice, jak byste ho ze svého pohledu zhodnotil?
Byla to jedinečná éra. Lidé u nás si zažili fázi svobody, kterou jim mohou závidět i na Západě. To nadšení a víra v pozitivní budoucnost byly v devadesátých letech něčím elektrizujícím. Až mě to někdy bolí sledovat, do jak negativní nálady se celá společnost dopracovala.
Jednou z nejdůležitějších událostí polistopadové epochy byla určitě kupónová privatizace. Jedni ji vnímají jako originální způsob transformace ekonomiky, který vedl k přechodu od státního k soukromému vlastnictví, jiní ji považují za loupež století. Co si o ní myslíte vy?
Autoři kupónové privatizace, tedy hlavně Dušan Tříska a Václav Klaus, prokázali obrovskou odvahu pustit se do něčeho, co před nimi ještě nikdo nikdy neudělal. Chtěli rychle přetransformovat socialistické hospodářství na tržní. Je třeba si uvědomit, že 98 procent všech výrobních prostředků v bývalém Československu patřilo státu. Kuponová privatizace byla určitě úspěch, potvrzují to všechny statistiky vývoje české ekonomiky i ve srovnání s jinými zeměmi, které prošly transformací. To je ten ekonomický aspekt. Vy narážíte na ten psychologický, kdy lidé mají pocit, že se majetek rozkradl. Ten pocit je ale klamný. Jen pět procent všech zprivatizovaných podniků bylo vytunelováno. Bohužel ty kauzy byly mediálně zvýrazňovány, takže subjektivně vnímaná realita byla o hodně horší než ta faktická.
Psali jsme:
Které z období, jež jsme po roce 1989 v České republice zažili, bylo podle vás pro zemi nejpřínosnější a naopak nejškodlivější, pokud budeme vybírat z časů Klausových vlád, kabinetu Miloše Zemana, následné koaliční vlády v čele s ČSSD a pak pravicových kabinetů v čele s Mirkem Topolánkem či Petrem Nečasem?
Mám pocit, že to jde kontinuálně od deseti k pěti. Anglický myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal, že „svět se progresivně vyvíjí nazpátek“. I Česká republika je v tomto smyslu velmi progresivní.
Co se za těch pětadvacet let v Česku nejvíce povedlo a kde došlo k největší chybě?
Povedlo se nastolit tržní hospodářství a opravdovou svobodu slova. Největší chybou je, že jsme si tyto velmi cenné výdobytky po malých krůčcích nechali vzít. V ekonomické oblasti se vracíme zpět k řízenému hospodářství a ve svobodě projevu se sami svazujeme do kazajky politické korektnosti.
Česká republika vstoupila do Evropské unie 1. května 2004 po dost jednoznačném výsledku referenda z předchozího roku. Aktuální průzkumy však hovoří o tom, že nyní by pro vstup do EU hlasovalo jen kolem 40 procent. Čemu byste takový posun v myšlení lidí přisuzoval?
To je výsledek střetu s realitou. Lidé spojovali se vstupem do Evropské unie naivní pozitivistické vize. Realita už tak růžová není.
Jaké perspektivy dáváte české ekonomice, která je tak silně navázána na německou a o níž si sami někdy říkáme, že fungujeme jen jako pouhá montovna?
Německo je politickým i hospodářským hegemonem střední Evropy. Naše ekonomika bude určitě kopírovat vývoj ekonomiky německé, to je dáno už mírou provázanosti obou ekonomik. Myslím, že máme na to, být i mozkem, ne jen montovnou. V mých očích to musí být cíl každého zodpovědného politika v Čechách. Musíme investovat do vzdělávání a podporovat perspektivní odvětví průmyslu.
I když jste odcházel ze země v hodně mladém věku, mohl byste posoudit, jak se proměnili Češi od doby vašeho odchodu do Německa, pak v raných devadesátých letech a nyní? Jsou tam v něčem pozorovatelné výrazné změny?
No jistě. Za socáče vládla fantastická bezstarostnost. Nikdo za sebe nenesl zodpovědnost. Za všechno, co nefungovalo anebo nešlo, mohli komunisti. Vládla sice nesvoboda, ale i určitá pohodička. Sparty, Tři grácie a k tomu ABBA. Po změně režimu se najednou ukázalo, že ne každý má na to, stát se milionářem. A taky že ne každý milionář se ke svému jmění propracoval jako Tomáš Baťa. Hodně lidí též pocítilo, jak těžké je nést zodpovědnost za svůj vlastní život, udržet si práci, uživit rodinu. Teď už žije generace mladých, kteří se narodili po roce 1989 a komunismus jim nic neříká. Jsme úplně jiná společnost, i když nám pořád ještě sem tam zpívá Helenka Vondráčková z rádia.
Ing. Miloš Zeman
Jste absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na univerzitě v Mnichově, co vás na politice nejvíce láká a co pro vás bylo největším impulzem pro to, abyste do ní vstoupil?
Politika je přece všechno kolem nás! Jaké potraviny budeme jíst, jestli můžeme kouřit nebo fetovat, kolik si budeme moci dovolit mít dětí, koho si budeme moci brát, jakou žárovkou budeme svítit – to vše ovlivňuje politika. Já jsem dlouhá léta pracoval v politickém sektoru na druhé straně stolu jako poradce. Teď jsem do toho skočil jako politik, protože už to jinak nešlo. Politika je pro mě poslání, ne džob.
Alternativa pro Německo nabírá na politické síle a voličské podpoře. Myslíte, že strana podobného typu by mohla být úspěšná i v Česku?
Strana podobného typu byla dlouhá léta dominantní politickou silou v ČR – je to ODS.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
