Poslanec Koskuba: Budu jistě neprodleně nazván Putinovým agentem. Nerad bych někoho urazil, ale on opravdu nebyl „jenom“ holocaust. Šílené. Proč jsme cinkali těmi klíči…

V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Přes jistý vzestup nikoliv dostatečně. I když probíhá-li třeba mistrovství v hokeji, může vzniknout dojem, že ano. To je však zatraceně málo. Ostatně připomeňme si nedávné výsledky průzkumu: stále 37 procent lidí má důvěru v EU a 50 procent v NATO.

Vlastenectví není přežitkem. I když někteří „pomýlení“ jej rovnou označují za extremismus. Je to přitom škoda. Přes naše jistá negativa jsme národem, který se nemá za co stydět. Stačí už jenom pohled na historickou mapu Evropy. Patříme k nejstarším státním celkům na stále stejném území, a to ještě přímo v jejím srdci. Kudy věčně procházely a pochodovaly armády mnohých mocností. Zhusta tam a zase zpět. Odkaz Přemyslovců je stále živý. Dlužíme jim i předkům svou úctu. Co by jiné a podstatně větší národy za totéž daly. Na druhé straně si přiznejme, že ne každý, kdo odmítá islám, je rovnou vlastenec. To by bylo zavádějící. Islám a islamismus mají k sobě dost blízko. Ale není to totéž.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na druhou světovou válku?

Proboha proč? Přestože budu jistě neprodleně nazván proputinovským agentem, nemyslím si, že lze Rusko z mapy Evropy jakkoliv vymazat a nebrat jeho zájmy v potaz. Stejně jako popřít roli rudoarmějců ve druhé světové válce. Ano, zažil jsem rok 1968 a zapomenout na to nejde. Jenže moji rodiče vedle ruských tanků zažili i ty německé. Za těmi zbyly desítky milionů mrtvých vojáků i civilistů. Přesto se dnes paní Angela mnohdy tváří a jedná, jako by sjednocené Německo opět většinu Evropy ovládalo. Asi by titíž, kteří dnes tak brojí proti Rusku, značně protestovali, kdyby si kdokoliv na Němce dovolil vytáhnout hrůzy světové války. Mimochodem, nejen té druhé. A to zcela zapomínáme na dnes opět tak velmi uctivé a zdvořilé Japonce. Aktivity kolem ruských motocyklistů a T34 v Plzni proto komentovat, promiňte mi, nehodlám. Přijde mi to stejně „kované“, jako když na gymnáziu jisté soudružce ředitelce vadily u studentů rifle.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenali jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Mám pocit, že náš dluh vůči těm, kteří místo nadávání v hospodě zvedli zadek a šli proti Germánům a zlu, jež tehdy prezentovali, bojovat se zbraní v ruce, nikdy nesplatíme. Navíc už je většinou pozdě. I ty metály na Hradě totiž často nesou smutné označení „in memoriam“. Ale ono se to týká všech vojáků a lidí, kteří proti Třetí říši bojovali. Ostatně co jenom těch válečných pomníčků za posledních několik desetiletí vymizelo. Druhá světová válka musela být hrozná, a tím ztráty obrovské. Nerad bych někoho urazil, ale on to opravdu nebyl „jenom“ holocaust.

Strašnější než samotná válka byl však jistě osud mnohých aktivních válečníků v padesátých letech. Co se jim asi muselo honit hlavou, když místo oslav, poct a vyznamenání skončili v komunistických kriminálech a lágrech? Ten pocit křivdy, potupy a zoufalství musel být děsivý! Proto dnes tak rád vidím sice již jen zbyteček starých pánů ve slavnostních uniformách. S hodnostmi a metály, které si bezesporu zaslouží. Vždyť možná právě díky jim jsem tady dnes i já. Před několika dny mi bylo velmi líto stařičkého pana plukovníka, tankisty, který při vzpomínce na ostravskou operaci krásně mluvil ve zpravodajství na ČT24. A bylo cítit, že toho má mnoho na srdci. A chce nám to říci. Mladičká paní redaktorka vše zvládala skvěle. Až do doby, co jí zřejmě do sluchátek přišel pokyn, že tlačí čas. V 11.00 totiž byly zase klasické krátké zprávy. Omlouvám se, ale ten starý pán podle mého soudu měl mít před nimi přednost! Stejně jsme se pak nic světoborného, jak je již obvyklé, nedozvěděli.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný „Slovenský štát“, který podle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

Raději se to snažím nevnímat. Mimochodem, oni se však rovněž považují za vlastence. Historii už, bohužel či bohudík, v ničem nezměním. Stalo se. Ostatně sám jsem se narodil a stále se cítím jako Čechoslovák. Přitom Československo už neexistuje. Proč?

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova k vlastenectví?

Bezesporu byla. Jak z pohledu dějin modernějších, tak ale i těch dávno minulých. Kromě našich legionářů a barikádníků i vojáků ze druhé světové málo víme o slavných činech armád generála Laudona (ač sám nebyl Čech) i maršála Radeckého. Též plných Čechů. Ale i době Přemyslovců hodně dlužíme. Je proto pro mě milým zjištěním, kolik mladých lidí čte skvělou Přemyslovskou epopej pana Vondrušky. Mimochodem, i já, pomalu již starý dědek. O to víc mě potěšilo, když jsem v nějakých novinách četl s autorem rozhovor na dnešní aktuální témata. Moc se shodujeme…

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Svůj názor jsem již v ParlamentníchListech.cz prezentoval. Urážlivá slova o žoldácích mě totiž vytáčejí doběla. Nejen proto, že jsem vlastně „zelený mozek“, a nebýt soudruhů, byl bych nyní asi již jenom penzionovaný vojenský doktor. Naši vojáci na misích jsou opravdoví profesionálové a jdou „jenom“ sloužit tam, kam je politici pošlou. A že se o tom nerozhoduje pouze tady doma, je snad každému jasné. Měl jsem možnost se na naše dámy a pány v pouštních uniformách v Afghánistánu podívat. Kde nejsou z cizích vojsk sami. Byl jsem na ně pyšný. Na jejich vystupování i pověst. Překvapivě i mezi místními lidmi. Pochopitelně mudžahedíny na mysli nemám. Naštěstí jsem se s nimi ani nepotkal. To byste se zřejmě dnes ptal někoho jiného.

Je to kruté, ale povolání vojáka má prostě „svá specifiká“. Jak by řekl Velký Vlado. Ten pravý výcvik a zkušenosti prostě nabudete až v opravdové akci. To nějaký cvičák nikdy zcela nenahradí. Samozřejmě, přál bych si, aby byli hlavně tam, kde je jich opravdu potřeba. Pro ochranu trpících, utlačovaných. Ne jako okupanti. Ale jak jsem již zmínil. O tom, kde jsou, vojáci nerozhodují.

Ví se, že Armáda ČR má při náboru vojáků problém s fyzickou zdatností mladých mužů. Nebylo by třeba obnovit brannou výchovu? I vzhledem k možným krizovým situacím jako terorismus a podobně?

Nejen brannou výchovu. Vím, že se na mou hlavu snese kritika. Ale já jsem jednoznačně pro obnovení povinné vojenské služby. Pochopitelně za podmínek, kdy pouhá tupá buzerace a šikana jsou naprosto nahrazeny odpovídajícím zcela profesionálním smysluplným výcvikem. Být vojákem by mělo být ctí. Jako za starého Říma. Mnoha mladým gentlemanům by to jenom prospělo. Nejsme velkým národem. Ale proč nemít velkou akceschopnou armádu? Vedenou v ohni zocelenými profíky? Každé vojsko má, samozřejmě, nemalé finanční nároky. Ale což se nerozkradlo daleko a daleko více? A navíc armáda dává zase jiným práci, zakázky. Kde je bývalá sláva českých zbrojovek? Neklaďte mi však, prosím, otázku, kdo za to může. Odpověď snad každý zná…

Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plukovník Vodička veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“. Navíc máme zkušenost z doby Mnichova, kdy nás náš západní spojenec Francie nechal na holičkách... A naším spojencem v NATO je i taková země jako Turecko. A je diskutabilní, zda zásahy USA po světě přispívají k naší bezpečnosti...

Můj jistý kritický pohled na NATO a zvláště věčné zahraniční válečné aktivity USA není tajemstvím. Připomínáte Turecko, ale naším spojencem je mimochodem též Albánie. A mluví se o Gruzii. Toto rýpnutí není o lidech, kteří v těchto historických zemích žijí. Ale o těch, jež se tam rvou o moc. Proto by bylo fajn, kdyby naše armáda byla podstatně větší a bojeschopnější. Měli bychom tak mezi spojenci nejen větší váhu. Ale hlavně jistotu, že se mnohým ubráníme sami, bude-li třeba. A už vůbec bychom nemuseli diskutovat opět o nějaké cizí vojenské základně na našem území. To je pro mě, omlouvám se, naprosto nepřijatelné.

Kteří čeští politici a které české politické síly se podle vás pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“?

Nenuťte mě, prosím, kolegy kádrovat. Bylo by to nefér. Ostatně musel bych podle zákona předeslat, že mám na věci osobní zájem. Nu a své jisté výhrady k panu Okamurovi či panu docentu Konvičkovi jsem již při jiných otázkách v ParlamentníchListech.cz naznačil. Včetně toho, proč je mám.

Myslíte si, že v řešení imigrantské krize se projevuje určitá vina Německa za holocaust a druhou světovou válku, jak se občas objevuje? Je to ze strany Merkelové pokus, aby se to, co se stalo ve 30. letech minulého století, neopakovalo? Anebo je tomu ve svých důsledcích právě naopak?

To opravdu nevím. Já paní Angele do hlavy nevidím. Možná naštěstí. Podle mého se však chová jako smyslů zbavená. A s ní mnozí z „europapalášů“. Mimochodem, když o kvótách, bezvízovém styku s Turkem či TTIP zase a zase špekuluje a rozhoduje Evropská komise, skoro neslyšíme, jaký je vlastně názor paní komisařky Jourové? Já vím, že musí rozhodovat nikoliv za nás Čechy. Ale i tak by mě to zajímalo...

Je možné obětovat svobodu slova, ať již pod hrozbou terorismu, či „nové studené války“ nebo konfliktu? Může se podle vás státní mediální politika vrátit k regulaci, která bude připomínat socialistické informační instituty a regulace? Takové hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takových přístupů?

Jsem jen obyčejný člověk. Podle mne práva a svoboda jednoho končí tam, kde by byla pošlapána práva a důstojnost jiného. Jenže tím mám na mysli spíše morálku a slušnost. O čemž se dnes až tak moc nemluví. Nikoliv fakt, že většina bude do zblbnutí ustupovat menšině. A ještě na podkladě paragrafů. Proto mi některé současné nápady, jak sebemenší prkotinu (byť pitominu by bylo vhodnější označení) nacpat do zákona, připadají šílené. Lze si pak položit otázku, proč jsme cinkali těmi klíči.

V čem je ještě podle vás odkaz druhé světové války stále živý? Co je třeba nezapomenout, a naopak na co již nevzpomínat? A jakým fenoménem jsou v tomto ohledu například Benešovy dekrety?

Právě dnes bychom měli vzpomenout, o jakou hrůzu šlo. A že k ní došlo už pouhých 20 let po té strašné předchozí! Rovněž kdo kde stál a jak se choval. Historii překrucovat lze, ale je to houby platné. Byla prostě, jaká byla. Jsme zaplaveni desítkami dobových dokumentů. Kde utrpení i skutečné hrdinství jak vojáků na frontách, tak civilistů je myslící bytosti více než zřejmé. Od Atlantiku po Pacifik. To vše však byla zcela zbytečná cena za chyby mnoha z těch, kteří národy či potom armády vedli. A to některé z nich si lidé též dobrovolně a dokonce demokraticky zvolili. Chceme si to zopakovat? Vždyť zase řinčíme zbraněmi. Přitom Napoleon před více než 200 lety do Moskvy dokonce vstoupil. Tu cestu zpět mu však může závidět jen málokdo.

Benešovy dekrety jsou historicky dané. Vznikly, kdy vznikly. Byly jen účtem za to, co náš velký severozápadní soused způsobil. I za těch našich více než 300 tisíc mrtvých. Včetně statečných kluků a děvčat v kokpitech stíhaček, bombarďáků, uvnitř pancéřů shermanů či T34, zákopech u Tobruku, Sokolova či lesích kolem Dukly. A nejen na pražských barikádách a ulicích. Už kvůli nim nevidím důvod je rušit. Ostatně jako nám Švédi zřejmě nikdy nevrátí lup ze třicetileté války. Pro ně je to kořist.

Co je podle vás pro současnou českou společnost tou nejdůležitější hodnotou, za kterou by byla ochotná bojovat?

Jedovatá otázka, pane redaktore. Zvláště před blížícími se volbami. Ale slíbil jsem upřímnost. Nejsem v tomto směru velký optimista. Zatím kolem sebe vidím narůstající sklon k mamonu, kariérismu, pohodlíčku. Sobectví a lhostejnost. Dej bůh, aby ta spíše mlčící, a tím méně nápadná část lidí byla opravdu lepší většinou. To znamená, aby tohle hodnocení pro ně neplatilo. Naštěstí tu a tam podobné lidi stále potkávám. Všech věkových skupin. To pak je naše skutečná naděje. Ať však chceme, nebo ne, je to hlavně na těch mladších ročnících. Za ně nemám právo odpovídat.