Včera proběhla v divadle A. Dvořáka v Příbrami premiéra vaší hry Vínem proti pohanství aneb staročeský Dekameron. Otázka je jednoduchá: Proč jste se jako autor historických románů pustil do dramatické tvorby?

Není to můj první dramatický počin. Kromě rozhlasových her a scénáře k filmu Jménem krále je to má třetí divadelní hra. Psát romány a věnovat se divadlu se vůbec nevylučuje a mnoho autorů minulosti sedělo, obrazně řečeno, na dvou uměleckých židlích. Rozdíl v psaní románu a divadelní hry není zase tak veliký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Snad jen s tou poznámkou, že tvořit pro divadelní scénu je mnohem těžší, protože musíte úplně jinak pracovat s časem, musíte vyprávět stručně, a přitom přehledně. Na divadle se nemůže divák vrátit, pokud mu něco uteče, jako při čtení románu.

Vy však nejste jen autorem hry, ale také ji režírujete, a dokonce vystupujete na jevišti v hlavní roli.

Když jsem napsal první divadelní hru, naivně jsem se domníval, že autor a režisér chtějí totéž. Ale záhy jsem pochopil, že na divadle je to jako v politice, každý si dělá, co chce, ne ku prospěchu věci, ale ku prospěchu svému. Má první divadelní hra byla fraška s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta vyhozeného z bohosloveckého semináře. Režisér se okamžitě chopil pera, aby dodal hře na společenské závažnosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, že katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, režiséra vyměnili a nakonec se fraška hrála. Nebyla sice společensky závažná, ale diváci se bavili.

Myslel jsem si, že tahle zkušenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém štítu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl při natáčení filmu. Scénář jsem napsal podle jedné z mých celkem úspěšných knih. Režisér se chopil pera a začal přepisovat. Jedna ze stěžejních scén románu se odehrává na hradní věži. Ve filmu ovšem někde pod hradbami. Asi proto, že se paradoxně točilo na jednom z několika mála našich středověkých hradů, které nemají věž.