Kolik tedy dluží Německo na válečných reparacích Česku?
To je velmi jednoduchá otázka, chápu. Taky jsem byl novinář. Ale je na to dost složitá odpověď. Vlastně to nevíme. Československo celkem požadovalo po Německu 17, 6 miliardy tehdejších amerických dolarů. Válečné škody Československé republiky oznámené úřadu IARA, což byl Mezispojenecký reparační úřad, činily dokonce 19,5 miliardy dolarů.
Tak kolik?
Pro určení výše válečných reparací jsou směrodatná dvě data. Schválený požadavek Mezispojeneckým reparačním úřadem. A samozřejmě i úrok za celou tu dobu. Když jsem to spočítal s pětiprocentním úrokem, což není moc, tak to dělá 15 000 miliard korun. Právníci zabývající se mezinárodním právem uvádějí podobné částky.
Jak to mají s reparacemi ostatní země, které se na straně spojenců zúčastnily boje proti nacistickému Německu?
To je velmi složité a u každé země to je podle Pařížské konference jinak. Československo je v tom světlou výjimkou. Například Polsko se neúčastnilo dohod, protože ho při nich zastupoval Sovětský svaz. Sověti měli být odškodňováni z majetku jejich okupační zóny, tedy budoucí Německé demokratické republiky. Také měli nárok na určitá procenta průmyslového majetku z okupační zóny Britů a Američanů.
Podobně jsme to měli my. Nicméně do reparací se nezapočítával zabavený majetek občanů daného státu. Sudetští Němci, tedy občané předmnichovského Československa, tehdy byli jako kolaboranti vyvlastněni. Jejich majetek byl zabaven v souladu s československými zákony a do reparací se nemůže započítávat. Mýty o tom, že reparace jsou vyřešeny majetkem sudetských Němců, jsou absolutní blábol a právní nesmysl. Nikdy to tak nebylo.
Ostatně na Pařížské konferenci se Československu přiznala možnost brát si v rámci zabavování majetku sudetských Němců i finance na účtu říšské banky v Německu. A to v rámci zabavování majetku kolaborantům.
Jak se to tedy bude nyní řešit?
KSČM a později vzniklá SPD o reparacích hovoří léta. Klíčovým momentem bylo, když jsem se před několika lety potkal se svým jmenovcem Jaroslavem Novákem, který byl poradcem Jiřího Dientsbiera staršího a účastnil se jednání s německým ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem. Hovořilo se při nich i o reparacích a Genscher potvrdil, že nám Německo válečné reparace zaplatí. Chtěl ale, aby se Německo sjednotilo a z Československa se vydělilo Slovensko, protože to válčilo na straně nacistického Německa.
Začal jsem se v tématu více rýpat a zjistil, že to tak, až na určité detaily, je. Němci nikdy nezpochybnili reparace vůči Československu a v roce 2010 bez problémů zaplatili reparace za první světovou válku. Zaplatili to nějaké finanční skupině, která pohledávku odkoupila od států, kterým to Německo dlužilo. Byly to sedmdesát milionů eur, asi 1, 7 miliardy korun. V souvislosti s první světovou válkou je třeba říct, že Československo platilo dohodovým mocnostem i část reparací za Rakousko-Uhersko. Ještě deset let po válce jsme spláceli reparace našim spojencům, kteří nám nic neodpustili. My je splatili, ale Hitler v roce 1935 zastavil splácení reparací za první světovou válku. A mocnosti mu to tolerovaly.
Po druhé světové válce ten samý případ. Naši letci bojovali o Británii, ale za naše peníze. My jsme si půjčili na letadla, uniformy i stravu. A do roku tuším 1965 jsme to poctivě spláceli a splatili. Ale spojenci nám v roce 1948 zastavili splácení německých reparací a Německo žilo na náš účet. Takže viník války, tedy Německo, nám roce 1948 nedalo ani halíř. To si člověk začne ťukat na čelo.
Jak tedy hodláte reparace vymáhat?
Dlouhodobě se tomu věnují, jak už jsem řekl, poslanci KSČM a SPD. Po konzultacích s právníky jsme došli k tomu, že jsou reparace vymahatelné. Podle zákona o hospodaření s majetkem státu vláda nemá právo ani pravomoc ty reparační nároky odpustit. Interpelovali jsme premiéra Babiše i ministra zahraničí Petříčka, kteří naše nároky nerozporovali, ale obávají se poškození našich vztahů v Evropské unii. To je nesmysl.
Nevymáhat válečné reparace je naopak trestné, takže by nyní už měli být příslušní úředníci pohnáni státními zástupci k odpovědnosti. Nabízí se několik modelů. Některé vlády své pohledávky prodaly soukromým finančním skupinám, které je vymohly. To by ale byla velká škoda, protože by na tom Česko tratilo. Vždyť můžeme říci, že v tuto chvíli dluží Německo každému občanu České republiky, a to včetně kojenců a důchodců, kolem půldruhého milionu korun na ruku. Tříčlenná rodiny by tedy dostala čtyři a půl milionu korun.
Proto mě napadlo, že když jsme byli schopni vytvořit zmetkovité zákony o privatizačních fondech, tak bychom byli schopni vypracovat i speciální zákon o reparačním fondu, kterému by vláda předala tyto pohledávky. Účastníkem fondu by mohl být každý občan České republiky, který zaplatí symbolický poplatek, jako to bylo i při kuponové privatizaci. Mohl by z toho profitovat každý občan s tím, že si samozřejmě vláda naúčtuje určitá procenta do rozpočtu z vymožených peněz.
Nicméně obavy o narušení dobrých vztahů s Německem jsou oprávněné, když je Česko, co se týče ekonomiky, bráno jako sedmnáctá spolková země Německa. Nespláčeme nad výdělkem?
Tak argumentují premiér Babiš s ministrem Petříčkem. Chápu jejich pozici, a proto nabízíme vymyslet formu, aby žadatelem o válečné reparace byl zmíněný reparační fond. Předat pohledávku důvěryhodnému subjektu, aby se peníze nerozházely a měli z nich profit občané i stát.
Určitou lživou roli v tomto sehrála Česko-německá deklarace z roku 1997. Česká strana ji představovala v médiích jako tečku za špatnými vztahy s Německem, kde se neřeší majetkové spory. Nicméně Helmut Kohl ještě ten den na tiskové konferenci v Praze řekl, že se deklarace netýká majetku sudetských Němců. Dohoda byla sepsána v Německu a v Česku se objevil překlad, který dává zcela jiné konotace. Podařilo se mi v knihovně Karlovy univerzity najít bakalářskou práci o této deklaraci a jejích ozvěnách v českých a německých médiích. Prostě stejná dohoda vyvolala zcela protikladné reakce. Přitom deklarací všichni argumentují, že jsme se s ní vzdali nároků na reparace, což je hloupost.
Jde o legitimní nárok českých občanů. Nacisté tady toho dost rozkradli a zničili, takže vymáhání těchto nároků dlužíme našim předkům. S Němci hodně spolupracuji a toto se týká primárně vlády. Německo zažívá ekonomický boom a mělo by sousedovi, kterého zavleklo do dvou světových válek, zaplatit. Dobré účty dělají dobré přátele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
