Před porodem, po porodu. Poprava! A děťátko? Smrt hladem! Zločiny za sudetského Němce Franka

Zaznamenal jsem vcelku zajímavý názor ohledně minulosti česko-německých vztahů. Ony temné stránky našich prý společných dějin nelze nahlížet kolektivisticky, ale naopak individuálně. Cituji: „je potřeba vždy ty zločiny vidět jednotlivě.“ Souhlasíte?

Asi vím, odkud tento názor pochází, ale vcelku s ním souzním, takže to ani já nebudu pitvat. Jelikož v českých zemích zahynulo téměř sto tisíc židovských a několik desítek tisíc českých obyvatel, souhlasím, že je tak třeba řešit asi 120 až 150 tisíc jednotlivých německých zločinů z období let 1938 až 1945. Obecně řečeno, smrt těchto osob měla různou podobu, ale základní příčina je pouze jediná – německá okupace českých zemí ve dvou vlnách. V říjnu 1938 a v březnu 1939.

Zcela vynecháváte německé oběti...

Podívejte, řečeno slovy filmového Járy Cimrmana, já se „cítím být Čechem“. Takže jsem jako český historik v prvé řadě povinován řešit oběti české, potažmo československé, nikoli těch, kteří šli „domů do říše“. Ostatně německá strana má dosti historiků, politiků i novinářů, kteří se mohou německými oběťmi, které v žádném případě nezpochybňuji, zabývat.

No vidím i u nás dost historiků, politiků a novinářů, kteří cítí potřebu se zabývat německými oběťmi...

Je to jejich věc, asi jsou za svoji snahu patřičně odměňováni německou stranou, což je v pořádku. Poněkud však nechápu, proč jsou za tuto svoji činnost placeni i českou stranou.

No, ani toto nebudeme raději rozpitvávat. Oni to určitě halasně zdůvodní a finanční stránka jejich spolupráce (latinsky collaboratio) nebude jistě dávána na odiv. Rád bych se však podíval na vaši rodinnou zkušenost s okupací a jejími tragédiemi…

Mohu vám dát dva rodinné příklady, týkající se jak mne, tak mojí manželky. Obojí samozřejmě známe jen z vyprávění rodičů a prarodičů.

Začnu svůj rodinný příběh, neboť nebude prost překvapení. Během 2. stanného práva docházelo k systematickému prohledávání domů a bytů nejen v Praze, ale také ve většině protektorátních měst. Rodina mého otce (dědeček, babička, strýc a taťka, jemuž ještě nebylo šest let) žila v bývalém posádkovém městečku na východě Čech v rodinném domku. Někdy na přelomu května a června 1942 dorazilo šest německých vojáků vedených důstojníkem v hodnosti kapitána. Jeden voják zůstal před hlavním vchodem, dva před zadním vchodem na zahradu, babička s oběma syny se musela v chodbě postavit čelem ke zdi a hlídal je jeden voják. Dědeček doprovázel důstojníka a dva vojáky při prohlídce domu, která začínala od půdy. Na půdě otevřeli skříň a našli československý vojenský stejnokroj včetně šavle, protože děda byl před okupací štábním rotmistrem. Na blůze se nacházela stužka válečného kříže a dalších medailí, na rukávu nášivka odsloužených legionářských let. Na kapitánův dotaz děda, který uměl německy, odpověděl, že to je jeho stejnokroj a že byl legionářem. Kapitán se zeptal, zda se v domě nachází nějaká cizí osoba, nějaké zbraně (výslovně prohlásil, že jej ona šavle nezajímá) případně nějaký podvratný materiál. Děda mu řekl, že v domě nikdo kromě jeho rodiny není, žádné další zbraně v domě nemá, ale že má dosti bohatou knihovnu legionářské literatury. Kapitán sdělil, že to jej nezajímá, že má doma také knihovnu. Zasalutoval nejprve směrem k dědovu stejnokroji, poté obdobně pozdravil dědu, prohlásil, že mu jeho slovo bývalého vojáka stačí a celá skupina opustila dům.

Bohužel nevím, jak se onen německý důstojník jmenoval, rozhodně bych se však nyní rád potkal třeba s jeho vnukem, jemuž bych za chování jeho dědečka poděkoval. Byl to opravdový důstojník, jenž se tehdy držel zásad stavovské cti, které stavěl nad ideologii či nacionalismus.

Zajímavý příběh, nepříliš obvyklý. A příběh rodiny vaší manželky?

Ten mohl skončit tragicky. Je datován do stejné doby a na Třebíčsko. Po úmrtí Reinharda Heydricha bylo v Berlíně rozhodnuto, že budou vyvražděny celé rodiny původců jeho smrti. Podle regionu asi poznáte, že šlo o rodinu přímého účastníka akce z 27. května 1942. Podle jakéhosi germánského standardu odplaty byly povražděny dvě rodinné generace – rodiče, sourozenci, sourozenci rodičů a jejich děti. Pokud by bylo rozhodnuto povraždit generace tři, babička s maminkou mojí manželky by do tohoto výběru spadaly také, neboť byly vzdálenými příbuznými. Skončily by někde u zdi před popravčí četou v koncentračním táboře Mauthausen, takže manželka by se vůbec nenarodila. Pokud z druhé strany slýcháme stesky ohledně zločinného zneužívání kolektivní viny, máme zde zřejmý příklad, kdo s touto praktikou začal.

Vím, že jste právě dal do tisku publikaci, která se konkrétně zabývá několika desítkami obětí z řad vojenských osob. Můžete ji stručně představit?

Jedná se o publikaci, která je tvořena celkem 90 stručnými biografiemi vojenských osob, které do září 1938 získaly v československé branné moci generálskou či plukovnickou hodnost. Před vyhlášením branné pohotovosti státu v září 1938 měla československá branná moc ve stavu celkem 138 generálů a 456 plukovníků. Z nich se obětí německé okupace stalo 25 generálů (18,12 %) a 58 plukovníků (12,72 %). Samozřejmě zde do celkového součtu chybí sedm osob (dva generálové a pět plukovníků), které již září 1938 stály mimo službu. Z celkového počtu 90 obětí pouze pět mužů padlo v bojových střetech (generálové Vojtěch Luža a Karel Mejstřík, na generála povýšený plukovník Jaroslav Vedral, plukovníci Josef Berounský a Rudolf Srb), dalších pět bylo zavražděno – generál Rudolf Viest jako válečný zajatec, plukovníci Gustav Gellner, Bedřich Hahn, Ota Tomský a Emil Zuckerkandl jako oběti norimberských zákonů. Téměř osm desítek mrtvých se stalo obětí německých bezpečnostních složek – umírali před popravčí četou, na šibenici, pod gilotinou, ve vězeňských kobkách na následky brutality vyšetřovatelů, na pryčnách vězení či koncentračních táborů kvůli nedostatku či úplné absenci lékařské péče ...

Představujete tedy devět desítek obětí, jež spojovala předchozí služba v ozbrojených silách, přičemž dotyční dosáhli nejvyšších hodností. Přesto bych vás požádal, zda byste nám mohl ukázat nějakou další konkrétní oběť, abychom opravdu viděli onen německý zločin jednotlivě...

Vzhledem ke skutečnosti, že onen případ souvisí s takzvaným druhým stanným právem, měli bychom se nejprve podívat na tento fenomén. Možnost vyhlášení stanného práva si přisvojil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich v okamžiku svého příjezdu do Prahy, přičemž si poněkud šířeji vyložil Hitlerův výnos o vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Tuto skutečnost by bylo dobré podrobit právnímu zkoumání, neboť Heydrich nebyl říšským protektorem, ale pouze zastupujícím, takže – podle mého názoru – byly jeho legislativní pravomoci poněkud omezené. Reálně však okamžitě s oním výnosem stanné právo ve vybraných okresech protektorátu zavedl, což přineslo minimálně 486 popravených a 2 142 odeslaných do koncentračních táborů na základě výroků stanných soudů v Praze a v Brně. Zatímco první stanné právo vyhlásil říšský Němec, jenž pouze zastupoval říšského protektora, druhé stanné právo vyhlásil 27. května 1942 takzvaný sudetský Němec Karl Hermann Frank jako státní tajemník – prakticky zástupce tehdy zdravotně indisponovaného zastupujícího říšského protektora. Přitom oba zmíněné soudy poslaly nově na smrt 932 osob přímo, dalších 294 osob v nepřítomnosti (příbuzní parašutistů odeslaní již do Mauthausenu), nemluvě o povražděných z Lidic a Ležáků, o povražděných z dalších měst a o několika tisících osob odeslaných do koncentračních táborů. Ohledně složení stanných soudů a jejich judikatury, na podrobnosti se musíte zeptat nějakého právníka – třeba na Hradě je jeden, co nemá do čeho píchnout (tedy ve vystudovaném oboru).

Dobře, asi bylo třeba tuto skutečnost předeslat na vysvětlenou. A příklad konkrétního zločinu?

Božena Žižlavská, 28 let, matka tří dětí, posledního právě narozeného. Jejím starším bratrem byl Oldřich Pechal, důstojník československé armády, který v roce 1939 odešel do exilu, aby se na konci března 1942 vrátil domů jako velitel paradesantní skupiny Zinc. Božena Žižlavská byla příslušníky německých bezpečnostních složek odvlečena z porodnice prakticky okamžitě po porodu, stihla jen oznámit, že jméno právě narozené dcery bude Jana. Spolu se svým manželem byla postavena před stanný soud v Brně 12. června 1942, obviněna z „rušení veřejného pořádku a bezpečnosti“, odsouzena k trestu smrti a okamžitě popravena. Exekuce byla provedena v areálu Kounicových kolejí, možná opět za přihlížení brněnského obyvatelstva německé národnosti, vítajícího každou popravu „českého ksindlu“ potleskem a radostným voláním.

Poněkud mi uniká, jak právě rodící žena mohla rušit veřejný pořádek a bezpečnost. Takže byla zcela jistě odsouzena jako příbuzná odbojáře. Pochybuji totiž, že ve vysokém stupni těhotenství se mohla podílet na nějaké odbojové činnosti. Tedy již zmíněný germánský standard odplaty, rodinná vina jako součást kolektivní viny...

Vícekrát jsem již uvedl, že nejsem právník, ale jisté právnické standardy a principy nám byly během studia historie přednášeny. U Boženy Žižlavské může nějaký kolaborant namítat, že věděla o činnosti příbuzného a neoznámila to. Maně se mi však vybavuje právnický princip nemo tenetur, tedy právo nevypovídat v jistých případech. Daný princip byl přijat ještě v Rakouském císařství v roce 1853 a jasně definován v trestním zákoníku z roku 1873, tedy byl platný nejen v Československu, ale také v protektorátě. Navíc byl tento princip od roku 1877 platný také v Německu. Pokud by tedy někdo namítal, že unijní, pardon, německé právo, bylo nadřazeno našemu.

Stále si nemohu v hlavě srovnat skutečnost popravy „šestinedělky“...

U našich polských sousedů, případně dále na východ byste objevil ještě horší věci. Ale můžeme zůstat u nás. Božena Žižlavská byla zastřelena 12. června 1942. O den dříve, 11. června 1942, byla v Táboře popravena MUDr. Anna Háková, která byla v sedmém měsíci těhotenství. Takže tento jednotlivý německý zločin byl vlastně dvojí.

Chtěl bych se ještě zeptat na osud Jany Žižlavské...

To je další jednotlivý německý zločin. Jana Žižlavská zemřela 26. června 1942 v brněnské zemské nemocnici, tedy pouhé dva týdny po popravě svých rodičů. Příčinou smrti byla „porucha výživy a porucha trávení“, tedy prakticky smrt hladem následkem stresové poporodní situace, kdy ji matka kvůli zatčení a popravě nemohla kojit, a ona nedokázala přijímat umělou výživu. Obecně je Jana Žižlavská, jež se dožila pouze několika týdnů věku, považována za nejmladší oběť německé okupace nejen v Brně, ale také v českých zemích. V jejím případě můžeme uvést, že s rokem narození 1942, pokud by nebylo německé okupace, mohla dnes ještě žít.