Prezident odpracovatel a KSČ. Konečná pravda o minulosti Petra Pavla

Na některých sociálních sítích se v posledních týdnech objevil zajímavý termín „prezident – odpracovatel“. Jde o parodické označení dnešní hlavy státu, vizuálně se stylizující do podoby prvního prezidenta republiky. Jak se díváte na onen mýtus „odpracování“?

Je to samozřejmě pouhý mýtus, kterým stoupenci současné hlavy státu chtějí zastřít její – dnešní optikou – poněkud méně vhodnou činnost před listopadem 1989. Ovšem pokud něco odpracováváte, tak to děláte zdarma, což u dotyčné osoby asi nikdy nepřicházelo v úvahu. A jde o mýtus také z toho důvodu, že Petr Pavel nikdy nepracoval. Nebyl totiž zapojen do pracovního procesu, neboť se vždy nacházel ve služebním poměru.

Jaký byl a je rozdíl mezi pracovním procesem a služebním poměrem v armádě?

Při zahájení služebního poměru se zavazujete k jeho vykonávání na určitou dobu podle potřeb armády, nikoli podle vlastního výběru. Tedy druh a místo své služby nemůžete zpravidla ovlivnit. Do roku 1992 to bylo celé československé území od Chebu po Humenné, bez ohledu na stávající nebo získané rodinné či přátelské vazby.

Pojem pracovní doba byl neznámý. Při vyvedení jednotky do výcvikového prostoru nebo při rozsáhlém cvičení jste se s blízkými nemusel potkat několik dnů či týdnů. Takzvaná dosažitelnost znamenala, že jste mohl být odvolán z rodinného kruhu na místo služby bez ohledu na den či hodinu. Za činnost svoji i svých podřízených jste nesl velitelskou odpovědnost. Za zády vám neustále statoval politický zástupce, jehož jediným úkolem bylo hlídat politické nadšení vaše a vašich podřízených. Další střežení zabezpečoval orgán vojenské kontrarozvědky s rozvětvenou sítí donašečů mezi vašimi podřízenými. Politické a kontrarozvědné střežení bylo mnohem intenzivnější než ve většině civilních zaměstnání. Na druhou stranu jste měl vždy zajištěnu střechu nad hlavou. Pokud jste se oženil, získal jste ve velmi krátké době byt. Po odsloužení pětadvaceti let, tedy ještě před padesátým rokem života, jste mohl odejít do výslužby s výsluhovým příspěvkem převyšujícím průměrný důchod. Je také nutné uvést, že od devadesátých let se požadavky na služební povinnosti až neskutečně snížily. Ovšem výhody, zvláště ty finanční, zůstaly zachovány či se (hlavně u vysokých hodností) výrazně navýšily.

Dobře, vraťme se však k nejvyššímu. Všiml jsem si, že v posledních týdnech se objevilo velké množství tvrzení o jeho osobě a jeho okolí, ať kladných či záporných, žijících dále svým životem bez ohledu na skutečnost, že byly třeba v minulosti již vyvráceny. Těžko očekávat, že jeho okolí, posílené „uniformovaným identifikátorem sviní“, se pokusí o objektivní nápravu. Takže bychom to mohli zkusit my…

Rozumím, máte na mysli, že bychom vytvořili jakýsi Objektivní Opravník Opublikovaných Omylů O Obecném Okolí Ovacemi Ověnčeného Odpracovatele. Warum nicht, jak by řekl náš čerstvý expremiér, ale bude toho asi na více pokračování.

Nelze nezačít členstvím v Komunistické straně Československa. Toto téma je nyní velmi vděčné zvláště kvůli tomu, že jsou „odhalováni“ členové této strany mezi poslanci a ministry současné vládní koalice, aniž by kdo vzpomenul na stejně postižený hradní pár, také (a více než štědře) placený daňovými poplatníky...

Hned na začátku musíme zmínit, že příslušnost ke Komunistické straně Československa měla dvě fáze – fázi kandidátskou, trvající dva roky, a fázi členskou, trvající do jeho ukončení, až do konce roku 1989 nezávislého na vlastním rozhodnutí. U Petra Pavla se nám objevil problém v dataci ještě několik let před jeho vstupem na politickou scénu. V adorativní knize rozhovorů s názvem „V první linii“ sám uváděl, že kandidátem členství se stal až po skončení vysokoškolského studia a nástupu do služby v prostějovském výsadkovém útvaru, prý „na konci roku 1983“ (strana 326).

Na podobně adorativním webu „Spolusilnejsi.cz“ je napsáno, že kandidátem se stal na jaře 1983. V červnu 2022 Jiří Pšenička ze Seznam Zpráv zveřejnil jeho přihlášku do KSČ, kde je uvedeno, že kandidátem členství se stal 22. února 1983 a členem pak 13. února 1985. Únor 1983 ovšem není ani „na konci roku“ ani „na jaře“. Alespoň rok je správný, ale ostatní údaje byly vylhány či minimálně účelově zkresleny. Na druhé straně je třeba uvést, že přihlášku za kandidáta podal až v posledním ročníku vysokoškolského studia, kdy se rozhodovalo, zda bude přidělen ke své vysněné jednotce – 22. výsadkovému pluku speciálního určení (VÚ 8280 Prostějov) – či zda půjde k průzkumnému praporu některé z deseti divizí pozemního vojska.

Přihláška za kandidáta členství tak byla pravděpodobně cenou za přidělení k výsadkářské elitě, nebyla vstupenkou na vysokou školu a na snadnější proplouvání studiem. Je málo pravděpodobné, vzhledem k rodinnému původu (oba rodiče ve straně, otec navíc voják z povolání u zpravodajců) a výborným studijním výsledkům, že by mu kandidátství nebylo nabídnuto dříve. Pokud ano, dosti dlouho odolával a kývl v podstatě za pět minut dvanáct, v posledním semestru studia. Oblíbený úkrok stranou ve snaze vyhnout se vstupu bylo takzvaného necítění (ještě se necítím připraven na tak závažný krok), což náhončí kvitovali vcelku s porozuměním, že nadějný soudruh je příkladně skromný. Pravdou ale zůstává, že valná část oněch „necítičů“ postupně pocítila, jak se studentské roky pomalu nachylovaly a na obzoru se objevil praktický život. Většinou přitom sehrál rozhodnou roli nějaký drsně upřímný člen strany s přirozenou autoritou, který to „necítiči“ vysvětlil zcela polopatisticky: „Neblbni, vole, tady jde o celý tvůj budoucí život.“ Sám Petr Pavel v rozhovoru přiznává, že v jeho případě to tak bylo.

Je ale pravda, že pokud se Petr Pavel během studia „necítil“, v praxi se „zacítil“ docela rychle. V únoru 1985 čerstvý člen strany, nejpozději v roce 1987 člen výboru základní organizace a koncem roku 1988 již předseda výboru základní organizace. To nebyla špatná čáka na kariéru…

V osmdesátých letech se valná část členské základny již pouze vezla, bez ohledu na skutečnost, jak soudruh Pláteník v televizi burcoval. V důstojnickém sboru armády, kde bylo členy strany minimálně devět z deseti osob, neneslo členství žádný výrazný profit a na funkce měli čas pouze politruci a jim podobní. Protože se však požadovala patřičná funkční pestrost členů výborů, docházelo k využívání takzvaných nadějných kádrů, kterým šlo naložit další činnost, zmenšující ono již malé množství volného času, které měli. Využívalo se čerstvých členů strany, mladých nadporučíků a šlo o dva druhy straníků, jednak o komunisty v několikáté generaci (sám Petr Pavel byl v rodině již třetí generací), jednak o zájemce, kteří pochopili, že pouhými vlastními schopnostmi cílů nedosáhnou.

Publikované materiály ukazují, že Petr Pavel byl pravděpodobně oním prvním případem, navíc nepříliš poslušným. Stranické materiály jednotlivých armádních útvarů bohužel vzaly za své při povodňovém zatopení karlínského archivu, jeho publikovaný životopis z roku 1987 však ukazuje, že byl vícekrát nucen takzvaně provést sebekritiku. Někdy to ale soudruh odmítl, a dokonce se hádal. Podle některých vzpomínek na internetu, jež ale zatím nelze ověřit, však prý měl velmi dobré krytí „nahoře“, což mohlo souviset s funkcí jeho otce. Členství ve výboru základní organizace však většinou znamenalo více práce a méně volna, neslo ovšem jednu (a možná jedinou) výhodu – pozitivnější hodnocení při řešení kariérního postupu. Jinou pozici měl předseda výboru základní stranické organizace, neboť ten se již podílel na rozhodovacím procesu, ovšem Petr Pavel tuto funkci zastával až po svém odchodu z Prostějova, takže bych to zatím odložil.

Ano, k odchodu z Prostějova i k jeho otci se určitě dostaneme, ale při oněch hodnoceních jeho působení v Československé lidové armádě (ČSLA) se objevují tvrzení, že byl „politrukem“ nebo „vojenským kontrášem“, případně obojím. Co je na tom pravdy?

Vůbec nic. Petr Pavel v průběhu středoškolského a vysokoškolského studia absolvoval standardní penzum předmětů takzvaného marx-leninismu, stejně jako každý středoškolák a vysokoškolák v tehdejší Československé socialistické republice (ČSSR). Možná o něco málo více, než byl průměr, možná srovnatelně jako budoucí historici a archiváři, případně jako budoucí učitelé dějepisu a občanské nauky. Jako důstojník totiž musel být připraven, že základy marx-leninismu bude přednášet svým podřízeným jedno dopoledne týdně při zaměstnání zvaném „politické školení mužstva – PŠM“ (ve vojenském slangu „krmení uší“ či ještě horší výrazy). Rozhodně však nikdy nebyl politrukem, tedy zástupcem velitele pro věci politické, či pracovníkem armádního stranického aparátu. Tím se měla, po standardním dokončení studia Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, stát jeho pozdější druhá manželka. Stejně tak Petr Pavel nikdy nebyl ani příslušníkem, ani agentem vojenské kontrarozvědky, patřící pod Státní bezpečnost. Tuto roli ovšem velmi úspěšně plnil jeho otec Josef Pavel, a to od ledna 1964 (agent Hrušovský), přičemž prý byl získán z ideových pohnutek.

Petr Pavel se sám v minulosti často stylizoval do role „svobodníka Kouby“ z populárního filmu „Copak je to za vojáka“. V září 2025 se s hercem Jiřím Langmajerem rád potkal v Mošnově a řeč přišla opět na jeho výsadkářské angažmá…

Filmový svobodník Kouba byl vojákem základní služby, reálný Petr Pavel vojákem z povolání. Ač oba nosili výsadkářský baret, nespojuje je jinak vůbec nic. K Petru Pavlovi se spíše hodí role filmového kapitána Tůmy, kterého nezapomenutelně ztvárnil Karel Roden. Vysoce schopný a velmi aktivní důstojník („typicky čerstvě povýšenej“, jak prohlásí jeho podřízení poručíci), ve filmu však naprosto selhávající v citových otázkách. To se ovšem Petru Pavlovi nestalo, ten se v Prostějově brzy oženil s velmi krásnou dívkou, kdežto milá filmového kapitána Tůmy mu utekla, což dotyčný těžce nesl – viz repliku Tůmovy mladší sestry v podání Veroniky Gajerové: „Pustí řezníka a vezme si kapitána, vzpamatuj se, měkne ti mozek.“ Tato záměna Tůmy za Koubu je čistě propagandistickou snahou skrýt historii důstojníka z povolání minulého režimu (chcete-li, „lampasáka“ či „gumy“) za fasádu elitního vojáka základní služby, sympatického rošťáka, jemuž drží palce celé kino.

Konečně od vás slyším trochu kritiky. Zatím jsem měl spíše pocit určitého ne-li soucítění, tak aspoň pochopení pro dotyčného. Jak se vlastně k tomuto období života Petra Pavla stavíte?

Podívejte, Petr Pavel a já jsme se narodili ve stejném roce (on v listopadu, já v lednu), žili jsme sice každý v jiném prostředí, ale takzvané společenské klima bylo totožné. On i já jsme se pro své životní povolání rozhodli v raném věku (on se pro vojenskou kariéru rozhodl vstupem na vojenskou školu již ve čtrnácti, já si historii napevno vybral o rok či dva později). Naprosto chápu jeho umanutí pro první životní cíl, kterým byla důstojnická hodnost a působení v elitním výsadkovém útvaru v Prostějově. Aby toho tehdy dosáhl, musel vykonat mnohé, co odpovídalo tehdejšímu konsenzu a co se dnes jeví jako pochybné. Za nějakou dobu může být považována za pochybnou třeba účast na demonstracích Milionu chvilek nebo členství v motoristické či Pirátské straně.

Nemůžeme používat dnešní optiku na hodnocení chování jednotlivce, které ve své době výrazně nevybočovalo z dobových standardů. Petr Pavel měl stanovený cíl, jemuž podřídil vše ostatní a byl připraven obětovat mnohé. Členství ve straně bylo podmínkou side qua non v prostředí, kde devět z deseti důstojníků bylo členy strany. Bez průkazu kandidáta členství by se do Prostějova nedostal, takže z hlediska dosažení cíle nešlo o chybu, ale o nutnost. Až do konce jeho vojenské kariéry mu tuto skutečnost nikdo nevyčítal, ani v zahraničí, neboť všichni věděli, že šlo o dobovou realitu. Teprve když se rozhodl vstoupit do politiky, začal se za svoje členství ve straně omlouvat a označil je za chybu. Z mého hlediska se sám sobě zpronevěřil nikoli vstupem do komunistické strany v osmdesátých letech, ale svým pokusem o pozdní pokání, aby tím získal politické body. Protože poté, co se v roce 1975 rozhodl pro dráhu vojáka z povolání, byl vstup do strany o deset let později nezbytností. První i druhé byly pouhými prvky v jeho profesní cestě, na jejímž konci byla hodnost armádního generála.