„Přitom jsem přesvědčen, že v rámci boje proti opravdu globálnímu nebezpečí spojenému s bojovným islámem a Islámským státem jako politickým útvarem, který mu chce dát široký rozměr, je potřebné, aby Západ s Ruskem v tomto ohledu spolupracoval. To si myslí řada západoevropských politiků a vědců. Zdá se mi, že u nás v České republice jsou tyto momenty viděny často velmi jednostranně a že se tu šíří příliš protiruská nálada,“ prohlásil bývalý disident a signatář Charty 77 v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
V souvislosti s vlnou imigrantů prohlásil prezident Miloš Zeman, že bychom k nám neměli vůbec pouštět lidi jiné kultury, než je ta naše. Souhlasíte s ním?
Takhle to nejde přijmout, protože jsme součástí Evropské unie, předseda vlády jednal na Evropské radě a k něčemu jsme se tam zavázali. Myslím, že předseda vlády postupoval seriózně, odmítl povinné kvóty, ale to neznamená, že odmítáme přijmout nějaké imigranty, zejména ty, kteří požádají o politický azyl. Nebudeme přijímat ekonomické imigranty, ale u azylantů to nemůžeme odmítnout. Ale také dost dobře nejde předem všechny také prokádrovat. Chápu názor pana prezidenta, že je pro ty příchozí jednodušší se integrovat do prostředí, s nímž mají co nejvíce společného. Jestliže jsou tady zásadní rozdíly civilizační a náboženské, přináší to obtíže, ale v té absolutnosti bych ten jeho výrok nepřijímal.
Různí se názory na to, o co vlastně na území Blízkého východu a s tím související vlnou uprchlíků jde. Zda je to náboženská válka, boj o moc, špatná ekonomická situace, kdy lidé nejsou schopni zajistit obživu, nebo snaha Islámského státu podněcováním migrace oslabit Evropu. K čemu byste se přikláněl?
Chápu, že bývá snaha uvést nějakou příčinu, která utečence uvádí do pohybu. Podle mne tady působí mnoho faktorů. Bohužel asi hlavním činitelem, který to uvedl do chodu, byla nešťastná, neblahá intervence Spojených států do Iráku proti režimu Saddáma Husajna. Irák předtím nebyl nějakým demokratickým státem, který by bylo možné chválit, ale byl to relativně stabilizovaný stát, jistým způsobem tam byl zajištěn klid. Po válce s Íránem byla situace v zemi relativně stabilizovaná, ale po intervenci se to od kořene vyvrátilo a důsledky pociťujeme do dneška. Irák je nestabilní, destabilizovaná je Sýrie a na jejich území se vytváří Islámský stát jako něco velmi nebezpečného, protože je to zárodek státně politického útvaru, který se nemusí omezit jen na území části Iráku a Sýrie, ale může expandovat do Sýrie, která je rozvrácená po pádu Kaddáfího. A bojový islám zasahuje do subsaharské Afriky, Nigérie, Mali apod. Souhlasím tedy s panem prezidentem, když mluví o metastázi rakoviny, v tomto směru se islámský radikalismus spojený s Islámským státem velmi nebezpečně šíří. A má to nejen náboženské, ale i politicko-ekonomické příčiny, které se spojují v ten jev, který dnes v jeho nebezpečnosti zažíváme a zřejmě budeme zažívat i do budoucna.
Před pár dny jsme byli svědky série dalších teroristických útoků islámských radikálů v Tunisku, Kuvajtu a Francii, které si vyžádaly přes šedesát životů a více než dvě stovky zraněných. Máme se bát, že nastane střet civilizací, jak ho předpovídal přední americký politolog Samuel Huntington?
Asi bychom museli střet civilizací přesně charakterizovat, ale u tak obtížných jevů je obtížné podřídit to pod nějaký jednotný pojem. Ale jistý střet civilizací spojený s rozdílnou regionalistikou tu existuje, protože arabský svět spjatý s islámem prochází velmi složitými sociálně politickými i ekonomickými změnami. Je tam dlouholetý spor šíitů a sunnitů a dlouhodobě složitá situace spojená s působením Saúdské Arábie jako velmi konzervativního
politického útvaru, který je jistým způsobem podporou těchto radikálním islamistických hnutí, je tu velmi složitá situace v Turecku, kde prezident Erdogan, který v podstatě v Turecku chtěl změnit ústavní parlamentní systém v prezidentskou republiku, ale v posledních volbách neuspěl, jak chtěl, poslední léta provádí skrytou islamizaci. Podle určitých zpráv z Turecka šla vojenská podpora rebelům do Sýrie, kteří jsou spojeni s Islámským státem, takže situace je tam opravdu velmi složitá a nepřehledná.
O to víc, že Turecko je součástí NATO...
Právě. Navíc Turecko má v rámci NATO po Spojených státech největší armádu. Samozřejmě tento složitý komplex ještě komplikuje problém kurdský, protože Kurdové jsou národ, který má třicet, pětatřicet milionů lidí, ale nemá vlastní stát. Kurdové žijí v Turecku, Iráku, Iránu, Sýrii. Teď v rámci boje proti teroristům Islámského státu mají kurdské oddíly Pešmergů velmi důležitou úlohu a jsou úspěšné. Daří se jim proti Islámskému státu a jeho bojůvkám bojovat, což se zatím až dosud moc dobře nedařilo irácké armádě, přestože byla velmi vycvičena a vybavena moderní výzbrojí ze strany Američanů. Nefungovalo to zejména proto, že je tam rozpor mezi současnou šíitskou vládou a značnou částí muslimského obyvatelstva. Sunnité byli dřív hlavní silou Husajnova režimu, byli v armádě, měli zkušenosti a dneska zřejmě tvoří hlavní sílu Islámského státu.
Když skončila na konci osmdesátých let studená válka mezi Západem a Východem, většina z nás včetně politiků věřila, že v Evropě nastane klid, bezpečí, stabilita. Byla to optikou dnešní situace naivita, nebo prostě přání bylo otcem myšlenky?
Asi bývá vždycky, že přání bývá otcem myšlenky. Ale mám dojem, že jsme s šancemi spojenými s koncem studené války a s jistým obdobím relativně mírového vývoje zacházeli dost neodpovědně. Byla naděje, že se vztahy po ukončení studené války mohou, zejména v rámci Evropy, rozvíjet mírově a že se tady může vytvořit spolupráce mezi někdejšími bloky, které v době studené války byly proti sobě v nepřátelském vztahu. Ale to se bohužel úplně nepodařilo, protože podle mého názoru zejména současná garnitura evropských politiků států Evropské unie a NATO nedala na stanoviska někdejších zkušených politiků, jako byl Helmut Schmidt, bývalý německý kancléř, nebo Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, abych uvedl hlavní jména, kteří upozorňovali na to, že Západ nemůže při svém jednání s Ukrajinou přehlížet oprávněné zájmy Ruska. To se bohužel stalo a v důsledku tohoto ignorování Ruska spojeným s jeho ponižováním ze strany Západu se situace vyhrotila. Dnes jsme svědky toho, že na Ukrajině stále není klid a mír, a panují obavy, že se nenaplní minské dohody, které mají vést k mírovému řešení tohoto sporu na východě Ukrajiny, kde část obyvatel, reprezentovaná tzv. separatisty, chce mít zvláštní autonomní statut, takže se vojenský konflikt může opět rozhořet, což může být velmi nebezpečné. Je to sice zakryto problémem imigrantů nebo možného odchodu Řecka z eurozóny, ale tento konflikt tady pořád latentně je. Přitom jsem přesvědčen, že v rámci boje proti opravdu globálnímu nebezpečí spojenému s bojovným islámem a Islámským státem jako politickým útvarem, který mu chce dát široký rozměr, je potřebné, aby Západ s Ruskem v tomto ohledu spolupracoval. To si myslí řada západoevropských politiků a vědců. Zdá se mi, že u nás v České republice jsou tyto momenty viděny často velmi jednostranně a že se tu šíří příliš protiruská nálada.
Ale to ještě není nic proti tomu, jaká je protiruská nálada v Polsku a pobaltských zemích…
Tam to ovšem člověk může pochopit, protože tam to má historický rozměr. Ale to, že tyto země byly přijaty do NATO, jim dává dostatečnou ochranu. Po mém soudu jim nehrozí žádná intervence ze strany Ruska. Proto se mi zdá, že i některé snahy teď posilovat NATO jistými vojenskými manévry apod., prokazovat odhodlanost NATO proti Rusku, zbytečně to již existující napětí vyhrocuje. Když tyto země, zejména pobaltské státy, byly přijaty do NATO, což původně nebylo součástí nepsaných dohod mezi představiteli nejprve Sovětského svazu po skončení studené války a potom i představiteli Ruska, byla vytvořena Rada Severoatlantického paktu a Ruska. Ale obávám se, že teď nefunguje, ačkoli by bylo potřeba, aby právě teď, když se zvýšilo napětí, byl tento záměr opět uveden do života a plnil svou roli, protože i v době studené války existovaly určité komunikační kanály, které bránily tomu, aby se studená válka nezměnila ve válku horkou. A mám za to, že těch komunikačních kanálů je dneska méně nebo jsou méně využívány než tehdy. Z tohoto hlediska jsem ocenil stanovisko našeho nového zástupce ve vedení NATO Petra Pavla, bývalého náčelníka Generálního štábu, který řekl, že bude usilovat o normální vztahy s Ruskem, protože tyto vztahy jsou velmi důležité. Myslím, že dnes dochází k vojenským cvičením na té nebo oné straně a už jsme zaznamenali nebezpečné incidenty z obou společenství a ty pak snadno mohou přerůst v něco většího. Takže obnovení těch kontaktů je po mém soudu velmi důležité.
Jak vidíte v souvislosti se všemi těmi ohnisky nestability, válečnými konflikty a rizikem terorismu budoucnost Evropy? Myslíte si, že je schopna se tomu úspěšně bránit? Někteří politici i odborníci kritizují, že se Brusel zabývá marginálními problémy, jako je název pomazánkového másla, ale podceňuje existenční rizika, která Evropu ohrožují.
Myslím, že svým způsobem Evropa a Evropská unie je delší dobu v určité krizi a ta krize není zdaleka překonána. A dnešní problém řešení vztahů Řecka a jeho případný odchod z eurozóny je toho projevem. Britská vláda se zabývá referendem a možným vystoupením z Evropské unie. Takže Evropská unie je ve velmi složité situaci a zkoumat příčiny, proč tomu tak je, je záležitost mnoha vědeckých ústavů. Jednoznačné odpovědi zdaleka nejsou. Je pravda, že Evropská unie přehlížela určité problémy. Vzpomínám si, že současný předseda Evropské komise v průběhu hospodářské krize v roce 2008 hovořil o tom, že Evropská unie zanedbávala sociální dimenzi EU. Víme, že v době, kdy převládala ideologie neoliberalismu, bylo všechno podřízeno volnému trhu a pohybu kapitálu apod., ale sociální důsledky jako vysoká nezaměstnanost se přehlížely. Tvrdý kapitalismus Evropské unie ohrožoval v řadě jejích členských států hodnoty sociálních států. Tyhle problémy nebyly bohužel brány dostatečně vážně.
Ale řadu let v evropských zemích přece vládnou, aspoň v koalicích, socialisté.
To je sice pravda, ale já sám jsem v rámci české sociální demokracie v 90. letech upozorňoval na to, že sociální demokracie příliš podléhá neoliberalismu, že málo bojuje proti určitým negativním aspektům finančního kapitálu a jeho dominanci, které se projevovaly v rámci Evropské unie. Současný globální kapitalismus je do značné míry ovládán finančními institucemi, které neznají hranice státu. Připomněl bych tady poslední encykliku papeže Františka, který také upozornil na to, že svět se dostává do velmi nebezpečné situace, kdy mu hrozí potenciálně ekologická katastrofa a v této souvislosti také velmi kritizuje tu všemoc finančního kapitálu
A myslíte si, že Evropa bude schopna za této situace, kdy jí hrozí nebezpečí z více stran – z východu i jihu, ochránit sama sebe?
Musíme v to doufat. Musíme se snažit dělat maximum pro to, abychom krizi zvládli a abychom v tomto světě, ve kterém Evropa představuje po mém soudu přece jen tu jeho část, kde se nejlépe žije, Evropu zachovali jako ostrov určité naděje, který může vyzařovat pozitivní hodnoty do dalších částí světa. Je to možná příliš optimistická formulace, ale já se jí nemohu vzdát, protože kdybychom sami přestali věřit v to, že tady máme něco, za co stojí usilovat, pak by ten boj byl předem ztracen.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
