Paní profesorko, již minule jste nastínila, že elity občanům lžou. Vy jste ovšem už v rozhovoru s Tomášem Lukavcem naznačila, že pro běžné občany, kteří se musejí starat o svou existenci, je to těžké. Použila jste termín „probouzet lidi dialogem“. S kým má vést dialog náš čtenář z malého města či ze vsi, který je v přesně podobné pozici?

Je třeba lidi probrat z toho polospánku, v němž žijí. To je možno jen tehdy, pokud se nelže, a to je dnes problém; dnes se především lže. Proč je tomu tak? Protože naši přední představitelé jsou odolní, rezilientní vůči pravdě, vždyť nic jiného se dnes neučí ve všech filiálkách Aspenu po světě; někteří politici pomalu a decentně říkají stoprocentní nepravdu s klidem a téměř s půvabem. Za chvíli je nebude nikdo poslouchat!

Co mají ale obyčejní lidé dělat v případě, že se necítí vyslyšeni ani ze strany parlamentní, ani mimoparlamentní opozice? Jak mají formulovat svá přání a požadavky vůči těm, kteří o nich rozhodují? Nebo se mohou cítit ze strany uvedené opozice vyslyšeni?

Obyčejní lidé jsou podvedeni; všimněme si, komu vláda přidává na mzdách, a komu bere, a to je jen ta jevová stránka, každému jasná. Co dělá s lidmi inflace, tady je odpověď na otázku, proč lidé střílejí na školách a proč vjíždějí do lidí o jarmarcích. Divadla kolem těchto jevů nestačí, lidé potřebují slyšet pravdu, což rezilientně vychovaní politici a jedinci vůbec nedomýšlejí. Jak je možné vzít peníze důchodcům, kteří si na své důchody již vydělali, a přidávat vládnoucím, kteří si to sami odhlasují a vůbec necítí hanbu, nejsou to spíše nějaké stroje, které jen vypadají jako lidé? Jak to, že se nestydí?  Vždyť i staří Řekové vyštvali ze svých polis ty, kteří neměli schopnost studu, hanby za svůj zločin. Proč je dodnes u soudu stále platná účinná lítost? To je relikt řecké aidos, kterou lidé dostali darem od bohů včetně díké (spravedlivého řádu). Jak je možné, že se tito lidé nestydí za to, co je tak zřejmé? Že by měla rezilience takovou moc na jejich hodnoty?