Nedávno byl ve druhém dotisku vydán váš román „Pod znamením půlměsíce“. Když u nás vyšel poprvé, nechal jste se slyšet, že nečekáte, že svou knížkou uděláte díru do světa, ale že by vám stačilo, kdyby trochu rozčeřila hladinu českého rybníka, ale ani v to jste příliš nedoufal. Čím se tato vaše projekce nynějšího vývoje evropské civilizace do období let 2040–2070 nakonec tedy ve vašich očích stala?

Snad se zmíněný rybník opravdu trochu rozčeřil. Přes hranice zemí českých se ovšem čeření nepřelilo, ale to bych asi chtěl příliš mnoho. Spíš bych čekal nějakou recenzi v českém tisku, ať příznivou, či nepříznivou, ale i v tom bych asi jako zahraniční autor žádal příliš mnoho. Co se projekce do budoucnosti týče, začal jsem svůj příběh spisovat v roce 2006, kdy ještě nebylo potuchy o nějakém Islámském státu a jiných povyraženích toho druhu, takže se mi do něj vloudily některé nepřesnosti: nechal jsem například své hrdiny procházet, byť ne bez překážek, Sýrií. Dnes bych si asi vymyslel obchvat nějakými méně šílenými končinami. Abych se ale také trochu poklepal po rameni, dal jsem své knížce, co jiným dílům toho druhu chybí: rozprostření děje na větší plochu než jedné jediné země, protože pouze v této širší souvislosti dává příběh opravdu smysl.

V čem vás skutečný vývoj oproti tomu, co jste očekával, překvapil?

Brejle do budoucnosti nemá nikdo a neměl jsem je ani já: vyvrcholení střetu žalostně nerozhodného Západu s útočným islámem jsem položil do doby kolem přelomu století; a podívejme se, ono to už začíná být tady. Podobně jsem se zmýlil v předpokladu islámu jako jednotné, vše drtící síly, jež se teprve později vlivem svých vnitřních rozporů začne rozkládat; dnes vidíme, že islám má svůj rozklad v sobě, abych se tak obrazně vyjádřil, geneticky zakódovaný, kdepak nějaká jednotná síla. Závěr mi pak s odstupem jednoho roku připadá poněkud nehotový. Zasloužil by si hlubšího propracování, ale to by vydalo na samostatný román. Vše v celek shrnuto, zařadil bych svůj pokus do kategorie vizí a vize se málokdy strefí do černého. Doufám tedy aspoň, že jsem čtenáři nabídl nikterak vyloučenou alternativu, v co se může vyvinout současná fáze civilizační krize. Kdybych k ní obrátil pozornost myslivější části českého publika, pokládal bych účel své knížky za naplněný.

Začátkem minulého roku vyšla kniha „Soumission“ od Michela Houllebecqa, u nás v překladu jako „Podvolení“. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Když se tak díváte na dění ve Francii, myslíte si, že k něčemu podobnému skutečně může dojít?

A jsme u toho, co jsem naznačil výše: příběh bez širšího kontextu, omezující se na jednu jedinou zemi – Francii. Ani v jiných ohledech si Michel Houllebeck nedal velkou práci se šíří záběru: po volebním úspěchu islamistů vzápětí následuje islamizace veřejného života včetně zavádění islámského práva se všemi dosyta známými podrobnostmi. Člověk by řekl, že v původním obyvatelstvu by mělo dojít k nějakému vření, zvednout se odpor… Ani náznakem. Francouzská veřejnost se ke změně tak osudové staví stejně mdle jako hrdina příběhu, profesor literatury na pařížské univerzitě, dle mého čtenářského úsudku pěkný otrava a měkkýš. V závěru knihy konvertuje k islámu, jelikož mu tak kyne vyšší gáže a možnost vícera manželek, v čemž spočívá ono Podvolení v názvu díla.