Řehka a pistole s jedním nábojem. Velitelé jako Ozzák. Fidler opět griluje armádu

Již několikrát jsme v našich rozhovorech narazili na pojem „důstojník generálního štábu“. Chápu, že šlo vždy o vybrané vysoce vzdělané a schopné důstojníky zabezpečující složité prvky praktické aplikace vojenské vědy ve vrcholných velitelských a štábních funkcích. Podívejme se nyní na tuto skupinu podrobněji a začněme ve vašem oblíbeném roce 1938...

Na jaře 1938, kdy byl vydán tradiční „Schematismus československé branné moci“, působilo ve službě celkem 384 důstojníků generálního štábu (78 plukovníků, 126 podplukovníků, 79 majorů, 82 štábních kapitánů a 19 kapitánů), přičemž 232 jich bylo zařazeno u vojsk, 111 v ústředních úřadech a 41 ve školách a vědeckých ústavech.

To tedy rozhodně nejsou malé počty i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v té době měla armáda asi 200 000 vojáků...

Byly to počty určené pro válečnou armádu. Štáb divize potřeboval pět důstojníků generálního štábu a válečná armáda měla čtyři desítky divizí, což je tedy 200 důstojníků, štáb sboru jich potřeboval asi desítku a válečná armáda měla 14 sborů, tedy dalších 140. Potom máme čtyři armádní štáby a štáb hlavního velitelství. Takže vidíte, že onen reálný počet z jara 1938 nedostačoval ani pro naplnění štábů polní armády, některé funkce museli na podzim 1938 zastávat tehdejší studenti Vysoké školy válečné ještě před svým absolutoriem. Důstojníci generálního štábu působili na exponovaných místech, která nemohli zastávat záložníci. Pro působení v zápolní armádě byly na podzim 1938 povolány desítky důstojníků generálního štábu ve výslužbě, kteří měli potřebné vzdělání i praxi, kvůli věku či zdraví ale nemohli zastávat štábní funkce v poli.

Všiml jsem si, že mezi důstojníky generálního štábu byli kapitáni, tedy nižší důstojníci. To je výrazně odlišné od současnosti...

Máte pravdu. V meziválečném období byli ke studiu na Vysoké škole válečné přijímáni většinou důstojníci v hodnostech kapitánů či štábních kapitánů. Ti měli za sebou úspěšnou velitelskou praxi na stupni roty, kde museli vyniknout, následně museli absolvovat první praxe u jiných druhů vojsk a praxe ve štábech, teprve poté byli povoláni k přijímací zkoušce na školu, kterou také nezvládli všichni.

Vysoká škola válečná trvala tři roky včetně roční praxe u vojsk a ve vyšších štábech. Její absolventi pak většinou nastupovali do funkcí přednostů oddělení divisních štábů či referentů ve štábech vyšších. Do majorských hodností byli povyšováni podle svého pořadí. Většinou po zvládnutí funkce přednosty oddělení štábu divize, poté šli do funkcí přednostů oddělení na vyšších štábech, nebo na povinnou praxi velitele praporu u vojsk (šest až deset měsíců). Aby mohli dosáhnout podplukovnické hodnosti, museli absolvovat zkoušku na podplukovníka generálního štábu. Totéž se opakovalo u plukovnické hodnosti. Ne všichni tyto zkoušky zvládli. Ti se pak vraceli do hodnotí důstojníků svých původních zbraní (pěchoty, dělostřelectva, jezdectva, letectva a tak dále).

Dobře, v meziválečném období tedy plukovník generálního štábu musel postupně odvelet rotu, zvládnout přijímací zkoušky a celé tříleté studium na válečné škole, projít funkcemi ve štábech divizí a vyšších, úspěšně absolvovat zkoušku na podplukovníka a zkoušku na plukovníka. Zapomněl jsem na něco?

Ano, před zkouškou na podplukovníka musel odvelet prapor, před zkouškou na plukovníka pak musel zvládnout funkci velitele pluku.

Dají se někde najít požadavky ke zkoušce na podplukovníka či plukovníka generálního štábu?

Tato data byla publikována již na konci šedesátých let. Široké veřejnosti je představil generál Alfréd Ressel, který zkoušky absolvoval v třicátých letech. Zkouška na plukovníka trvala šest dnů, z čehož dva dny zabraly písemné práce na téma činnost náčelníka štábu zesílené armádní skupiny (zhruba čtyři až pět divizí s přidělenými rychlými jednotkami a letectvem), dva dny praktická činnost na téma velení divizi v určeném terénu (včetně řešení zadaných situací) a dva dny na dílčí a všeobecnou rozpravu k předchozím činnostem. Zkouška na podplukovníka trvala stejnou dobu, písemné práce se týkaly jednotky o stupeň nižší (smíšený sbor, opět s podporou rychlých jednotek a letectva), jinak byla struktura obdobná.

Pokusím se to nějak sesumírovat. Plukovník generálního štábu musel na jedné straně zvládnout velení divizi, na straně druhé musel umět komplexně zabezpečit velení armádní skupiny o několika divizích, tedy připravit veliteli tohoto uskupení všechny podklady a materiály potřebné k jeho velitelskému rozhodnutí v bojové akci...

Shrnul jste to naprosto přesně, ostatně na podzim 1938 tři desítky bývalých plukovníků generálního štábu (nyní již v hodnosti brigádního generála) veleli divizím, další téměř čtyři desítky plukovníků pak zabezpečovali velitelská rozhodnutí na úrovni sborů a armád.

Požádal jsem o program současného vzdělávacího kursu v Brně, na jehož základě nyní vznikají plukovníci generálního štábu. Kurs trvá asi šest měsíců a adepti musí zvládnout tyto předměty - strategický leadership, národní bezpečnost, řízení a organizace obrany státu, teorie války a strategie, regionální studia, vojenská strategie, operační umění a plánování, strategická studia, psaní odborných textů, povinně volitelný předmět. Co vy na to?

To je tedy opravdu velice zajímavé.

Vaše vyjádření považuji za eufemismus roku. Poněkud jsem tušil, že vás struktura kursu asi zaskočí, takže jinak. Co vás při pohledu na ony předměty napadne jako první?

Zdá se mi, že struktura kursu není sestavena kvůli získání potřebného nejvyššího vojenského vzdělání, ale podle toho, kteří vyučující zrovna potřebují naplnit úvazek. Poněkud mi to připomíná důstojnický kurs v knize „Jak jsem vyhrál válku“ od Patricka Ryana, kde hlavními předměty bylo kopání zákopů podle zkušeností z první světové války a dobré rady, jak se nenechat překvapit lstivými Afghánci.

V druhé polovině osmdesátých let jsem učil vojenské dějiny na katedře branné výchovy jedné pedagogické fakulty. Některé z oněch uvedených předmětů (organizace obrany státu, teorie války, psaní odborných textů) ve velmi podobné verzi museli zvládnout budoucí učitelé branné výchovy na středních školách. Předmět o psaní odborných textů je pro mě záhadou. Všichni adepti kursu snad získali vysokoškolské vzdělání, takže nějaké odborné texty již napsat museli. Velký otazník mám u regionálních studií, což jsou celé magisterské obory, které se studují vícero let na několika našich univerzitách. Tady se to zaplácne za několik týdnů, což asi přímo ukazuje na kvalitu předmětu. Pokud do kursu jde plukovník, tak by měl mít větší než malé povědomí o vojenské strategii a operačním umění, pokud tyto informace získá až v kursu, tak by neměl být plukovníkem. A takto bychom mohli pokračovat dál, přičemž třešničkou na dortu by jistě byla konkretizace onoho povinně volitelného předmětu, asi bychom se nestačili divit.

Pokud byste měl srovnat požadavky na plukovníka generálního štábu ze třicátých let minulého století a dnes, tedy podle teoretické přípravy, k čemu byste došel?

Jedná se o dvě množiny, které mají nulový průnik.

Můžete být konkrétnější?

Plukovník generálního štábu ze třicátých let musel teoreticky i prakticky prokázat, že zvládne velení divizi či bude schopen zabezpečit všechny potřebné informace pro svého velitele na úrovni armádní skupiny či sboru. Současný plukovník divizi velet nemůže, protože žádnou nemáme, zato však bude umět napsat odborný text na libovolné téma. V minulosti byl velmi populární motiv „o nesmrtelnosti chrousta“. Dále se stačí podívat na předběžné vzdělání, velitelskou a štábní praxi požadovanou tenkrát a nyní. My máme plukovníka generálního štábu, jehož předběžným vojenským vzděláním je vojenská katedra vysoké školy a velitelská praxe se omezuje na velení četě, tedy snad. A rozhodně není jediný.

Takže máte pocit, že kdybychom postupovali podle standardů meziválečné armády, tak bychom žádného podplukovníka či plukovníka generálního štábu nepotřebovali?

I takto se to dá říct. Tehdejší požadavky na obě uvedené hodnosti byly takové, že jsou dnes naprosto nesplnitelné. Prostě chybí onen velitelský rámec, v němž se obě hodnosti tenkrát pohybovaly. Již jsme si vícekrát řekli, že naše pozemní vojsko má sílu dvou zesílených pluků a snad jednoho výsadkového praporu (který není čím vysazovat), letectvo pak sílu jedné smíšené peruti.

Tehdy požadovaný velitelský rámec smíšeného sboru či zesílené armádní skupiny o několika divizích prostě k dispozici nemáme. Podle standardů z roku 1938 by nám tak v pozemním vojsku stačili dva až tři plukovníci, v letectvu jeden major. Vyšších hodností netřeba. Ony výše uvedené jednotky stejně nejsou schopny operovat samostatně a pokud by byly zařazeny do spojenecké sestavy, každý z případných spojenců se v poli bez českého generála zcela jistě obejde.

Tento týden se současný náčelník generálního štábu Karel Řehka poněkud rozohnil, přičemž mimo jiné prohlásil, že vojáci skládají účty ze svého chování pouze vlasti. Za což se mu okamžitě dostalo náležité sody z úst politiků z valné části politického spektra. Co vy na to?

Že pan Řehka úspěšně absolvoval americký kurs commandos, to je známo. Že rád mluví, to je známo také. Po stránce vojenské profesionality si dotyčný zaslouží absolutorium, ovšem pouze tak do rámce praporu. Pro vyšší funkce by potřeboval další předpoklady teoretické i praktické, jež se mu, dle mého názoru, poněkud nedostávají. Možná by bylo dostatečné, aby si občas uvědomil (zvláště před tím, než začne mluvit), kdo ho vlastně platí. A musíme doufat, že to jsou jen daňoví poplatníci České republiky, tedy její občané. Přičemž občané jsou ve správě věcí veřejných zastupováni svými volenými delegáty a armáda rozhodně mezi veřejné věci patří.

V klasických dobách, kdy se ještě věřilo na pojmy jako důstojnická čest, by se dotyčný asi musel odebrat do soukromého kabinetu s pistolí nabitou jedním nábojem, teď bude stačit, když se odebere do ... V září 1989 chlapec Řehka nastoupil na vojenské gymnázium, takže se ještě stihl nabiflovat tehdejší znění přísahy, začínající „přísahám věrnost pracujícímu lidu“. To byl naprosto neuchopitelný pojem, stejně jako ony jeho pojmy „vlast a vlajka“. Patos je samozřejmě fajn věc, ale nehodí se pro vrcholné vojenské představitele, kteří si navíc s dalšími podobnými pojmy, jako je třeba „čest a věrnost“ příliš hlavy nelámou.

Bojím se, že vím, kam míříte, ale buďte tedy konkrétní...

Nejen mezi vrcholnými politiky, ale také mezi výše postavenými důstojníky a generály se od počátku tohoto století objevil pozoruhodný virus, kdy dotyční (většinou po čtyřicítce) zjistí, že právě objevili onu „pravou lásku“ a opustí kvůli ní nejen manželku, ale i více či méně nezletilé či ještě nesamostatné děti. Prostě provedou výměnu, jako kdyby si pořídili nový motocykl. Jeden nejmenovaný plukovník „pravou lásku“ objevil dvakrát, a proto postupně opustil dvě manželky se dvěma nezletilými dětmi.

Asi jako Ozzák v sitcomu Comeback, který o Vánocích dvakrát spolkl rybí kost, dokonce tu samou. Z ekonomického hlediska to asi problém není, neboť dotyční jsou daňovými poplatníky saturováni tak velkoryse, že finančně zvládnou příspěvek na dvě domácnosti. Pan Řehka se však ohání pojmy „vlast a vlajka“, já bych ve stejný okamžik připomenul pojmy „čest a věrnost“.

Není toto jeho soukromou věcí?

Je a není. V oněch již zmiňovaných třicátých letech stál v čele hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí, který měl také dvě dcery. Skutečnost, že by opustil svoji manželku a dvě sotva dospívající dcery, byla tehdy nemyslitelná, to by spíše všichni uvěřili, že nás v kritické situaci opustí francouzský spojenec. Ostatně tehdy měla armáda funkční mechanismy, aby byť jen pokusy na podobná témata byly v zárodku uhašeny, přičemž to velmi rázně řešil důstojnický sbor příslušné jednotky. Ostatně tehdy i pokus o získání neoprávněné výhody při zkouškách na Vysoké válečné škole vedl k odnětí statutu důstojníka generálního štábu.

Dobře, jak to ale souvisí s osobními a rodinnými záležitostmi?

Každý se můžeme, v osobním i profesním životě, dostat do kritické situace. Když ale takovou situaci řešíte způsobem, že opustíte manželku, jež vám do té doby vytvářela domov a prostředí, v němž jste si mohl odpočinout v době, kdy jste všechny síly a schopnosti věnoval budování kariéry, když opustíte děti v době jejich dospívání a prvním potkáváním s reálným světem, tedy v době, kdy vás potřebují nejvíce, zákonitě ztrácíte ve svém okolí důvěru. Jak mít důvěru ve vysokého politického či vojenského funkcionáře, že neselže v zájmu oné vzývané vlasti, když selže v rodinném životě a partnerském vztahu proto, aby – slovy nezapomenutelného Miroslava Šimka – dokázal, že má funkčního Cipíska.