Četla jsem, že jste kdysi s producentem Adamem Dvořákem uvažovali o tom, že byste natočili film o Jiřím Kajínkovi, respektive spíše hlavně o tom, co se dělo před vraždou, za niž byl nakonec Jiří Kajínek odsouzen. Protože jste prý na rozdíl od Petra Jákla neměli od Kajínka práva, chtěli jste se zaměřovat spíše na vztahy mezi plzeňskou policií a podnikateli...

Tak to kdysi špatně napsali, jelikož práva můžete mít jen na něco, co je vytvořeno jako dílo, ale nemůžete mít práva na věci okolo vraždy. To by bylo podobné, jako kdybyste se chtěli tázat, zda měl Oliver Stone práva k tomu natočit film J. F. K. Od koho by je ale měl mít? Od Kennedyho, od Jacqueline Kennedyové, nebo snad od vraha, který na něj střílel? Trestný čin není autorské dílo, na které by někdo mohl mít nějaká práva. Tam jde jen o ochranu osobnosti, což znamená, že pokud tomu člověku necháte jeho jméno a pak ten filmový příběh vyzní pro toho člověka silně negativně, tak se on pak může domáhat osobnostních práv podle občanského zákona. Když vyfotí někoho nahého bez jeho svolení, a pak to otisknou v novinách, tak jsou pak ve hře také osobnostní práva. Tím chci říct, že autorské právo kolem vražd nikdo nemá, tedy ani pan Kajínek, ani bratři Pokošové a ani další mrtví, kteří se vyskytovali ve vraždě, za niž byl Kajínek odsouzen.

Protože vím, že se vždy na natáčení pečlivě připravujete, a vím také, že vás zajímá propojení zločinu a policie, tak si určitě něco z té doby pamatujete. Kdysi jsem totiž slyšela, že pokud někdo zavraždil onoho podnikatele Štefana Jandu a bratry Pokoše – byť jeden z nich přežil – takže to bylo spíše dobrodinní, neboť se oni pohybovali ve sféře zločinu, kdy vymáhali od různých podnikatelů výpalné, unášeli je a pak je mučili jen proto, aby jim prozradili čísla bankovních účtů a podepsali různé směnky a dokumenty na převody majetků. Byl to tedy jakýsi „Berdychův gang“...

Tady opravdu šlo o souboj dvou gangů v policii, a mne proto začalo zajímat, co se dělo před onou vraždou v zatáčkách před plzeňskou věznicí Bory. Počátek všeho byl v tom, že vyděrač Štefan Janda vydíral podnikatele Antonína Vlasáka. Bratři Pokošové, kteří pracovali pro Jandu, tehdy dokonce vtrhli k Vlasákovi do kanceláře, vyhrožovali mu únosem dětí a tak dále a on pak musel podepsat darování aut a dalších věcí. Pokud si dobře vzpomínám, tak si k tomu ale Vlasák zavolal policii a na základě toho se jedna část policie, jež patrně nebyla zkorumpována, rozhodla k tomu, že vyděrače Jandu zatkne. Zatčení bylo plánované na pátek. Tehdy už byla dokonce k tomu objednána URNA, tedy Útvar rychlého nasazení, ovšem nadřízený onoho policisty, jenž zřejmě pracoval v té zkorumpované části policie, řekl onu památnou větu, tedy – že se v pátek přece nezatýká a že se to odloží až na pondělí! No a v sobotu Jandu a Pokoše někdo zastřelil. Ten, kdo ten výrok pronesl, byl podle mých informací policista Kadeřábek, který se později patrně za nějakou odměnu stal náměstkem policejního prezidenta. (Pozdější náměstek ředitele kriminálního úřadu Ladislav Kadeřábek figuroval ještě v jiné části případu Jiřího Kajínka. Inspekce ministra vnitra totiž Kadeřábka podezírala z toho, že v roce 2000 zatajil místo úkrytu uprchlého Jiřího Kajínka, o němž se dozvěděl od jeho spoluvězně Martina Vlasáka. Podle mluvčí pražského zastupitelství Martina Omelky se ale podezření neprokázalo. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 proto 9. 7. 2002 vydalo pokyn, aby byl „Kadeřábkův případ“ odložen, pozn. red.). Čili je zřejmé, že v tom byly nějaké politické zájmy vyššího rázu, protože mu to vůbec neublížilo, přestože tato věta byla citována v televizních reportážích od Josefa Klímy. To, že se v pátek nezatýká, se nakonec stalo i takovou okřídlenou větou.

Toto ale nebyl zdaleka ojedinělý případ. I například v někdejší kauze libereckého Skloexportu šlo o zatýkání odložené, které nakonec nikdy neproběhlo, přestože se na policejní realizaci spolu domluvili tehdejší šéf ekonomické kontrarozvědky Jan Mareš z policejního prezidia se šéfem liberecké kriminálky, což mně osobně onen šéf kriminálky později potvrdil. Ono to totiž skončilo tím, že byl Mareš vtažen do hloupé úplatkové aféry, takže k zatčení podezřelých potom nikdy nedošlo; a víme, jaké měla kauza vyústění. Koneckonců i Mareš dostal milost, ale od prezidenta Václava Havla. To jsem však hodně odbočila. Jak se ty případy v něčem podobají, že?