Robotická revoluce už začala i u nás. A tisíce nezaměstnaných na ulici nejsou. Profesor z ČVUT nám k tomu řekl více

Anketa

Chcete, aby čínská CEFC dál investovala v Česku? Nyní posílena o čínský státní kapitál

65%

35%

hlasovalo: 7840 lidí

Už pátým rokem vedete Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT. Co berete jako hlavní smysl existence institutu?

Aspektů, které mám na mysli, a cílů, kterých chci dosáhnout, je více. Ale možná vás překvapí, že za vůbec nejdůležitější považuji to, že ústav svojí koncepcí a postavením má šanci trochu změnit naše školství, tedy zaběhlé poměry v něm. Role univerzity je totiž i ve výzkumu a v poskytování výsledků výzkumu průmyslu tak, aby naše ekonomika měla z čeho čerpat. Univerzity se musí připravit na transfer know-how do průmyslu. A takovéto ústavy se začínají ve světě objevovat. Ústavy, které spojují výzkum s přenosem výsledků do průmyslu. Přitom jsou atraktivní pro mladé lidi a doplňují jejich výuku, je tu možné psát diplomové i dizertační práce.

Hlavní cíl vidím v tom ukázat, že i v našich poměrech lze přijít s novou myšlenkou a lze začít budovat univerzity směřující svou koncepcí k moderním vysokým školám. To nám v důsledku přivede mladé talentované lidi, kteří se tu vychovávají a připravují na své budoucí povolání v zajímavém prostředí. Přivádíme zpět ze zahraničí špičkové české odborníky, pro které je zajímavé pracovat v mezinárodně srovnatelném prostředí a být přitom doma. Pracovní podmínky jsou podobné jako v cizině, navíc tu nejsme jenom pro Česko, napojujeme se na svět. Náš vysokoškolský ústav je určen hlavně k realizaci výzkumu, což je spojeno s výchovou doktorandů, s výchovou špičkových studentů, kteří se mohou zapojit do výzkumu.

Pro úspěch průmyslu bude důležité, jak dokáže využívat poznatků čtvrté průmyslové revoluce, tedy Průmyslu 4.0. Kam se od veletrhu v Hannoveru 2013, kdy se o Průmyslu 4.0 začalo intenzívně mluvit, posunul?

V průmyslu, a to platí o Německu i o nás, se začínají myšlenky přeměňovat v reálná řešení. Vidíme, že vzniká čím dál tím víc automatizovaných linek, které už odpovídají principu Průmyslu 4.0. Do průmyslové výroby se zavádějí – a v Česku poměrně masívně – kolaborativní roboti. Tedy takoví roboti, kteří jsou schopni spolupracovat s člověkem, vnímat jeho přítomnost i s ním spolupracovat při montáži složitých zařízení. Je patrné, že firmy začínají přemýšlet nad zpracováním veškerých dat, která získávají z výrobních procesů s cílem tyto procesy optimalizovat. Všechno tohle dává průmyslu určitou vizi, nejen v Česku, ale i v Evropě, kudy jít, kam nasměrovat své úsilí, kde se rozvíjet.

Co charakterizuje druhou fázi, do níž Průmysl 4.0 už vstoupil?

Druhá fáze především znamená masívnější využití umělé inteligence. Dnes už víme, jak stroje pospojovat, víme, jak je automatizovat. A v té druhé fázi chceme z dat, která vytěžíme, hledat cesty, jak celé procesy optimalizovat. Posunujeme se od chytré výroby k výrobě jako službě, kdy už výrobní lince řekneme: „Hele, pozoruj výrobní procesy a zkus nastavovat své parametry tak, abys za půl roku vyráběla o pět procent rychleji.“ A učící se softwarové systémy spojené s výrobní halou vyhodnocují všechno, co se děje, kde vidí možnost něco zrychlit, něco posunovat jinak než dosud, tak se snaží vše optimalizovat a navrhovat řešení.

Tomu se říká druhá vlna. Předpokládá se, že ve třetí fázi se budou továrny propojovat navzájem. Už spolu nebudou komunikovat stroje v továrně, ale bude fungovat třeba dodavatelský řetězec či dodavatelská síť, kde se budou výrobci obdobného charakteru mezi sebou dohadovat, jak optimálně vyrobit něco, co zákazník požaduje. Už opravdu půjde o sdílení strojů, výrobních hal, čili o sdílenou výrobní ekonomiku.

Jak to vypadá se zaváděním výsledků výzkumu v rámci čtvrté průmyslové revoluce do praxe?

Kupříkladu náš institut má nějaké know-how, které umožňuje řešit konkrétně problém zpracování dat v podniku určitého typu. Tohle know-how můžeme použít opakovaně a poskytnout ho více podnikům. Ale potřeby firem jsou velké, a to sami nemůžeme zvládat. Řadu řešení vyvíjejí buďto inženýrské nebo softwarové firmy, které ho pak nabízejí ostatním. Vzniká tu a rozšiřuje se průmysl implementátorů, pomocníků, vznikají celé firmy, které chtějí pomáhat zajímavé systémy zavádět.

Proto bylo založeno tzv. Národní centrum pro Průmysl 4.0, což není nic jiného než prostor, kde si celá odborná komunita vyměňuje informace. Jde o velké výrobce, ale jsou tam i malé a střední firmy, ať už informatické nebo ty, které vyrábějí. Jsou tam sdružení, například Svaz průmyslu a dopravy, Středočeské a Jihomoravské inovační centrum, Hospodářská komora, univerzity. Všichni ti se pravidelně scházejí na jednáních či workshopech k jednotlivým tématům. A tak se firmy, školy i sdružení navzájem informují, co kde je a mohou mezi sebou uzavřít dohodu o dodávce, o zkoušení nebo o čemkoli jiném.

Ve kterých oblastech lidské činnosti se dá přínos Průmyslu 4.0 nejvíce pozorovat?

Myšlenky Průmyslu 4.0 se zatím – kromě vlastní průmyslové výroby – nejvíce objevují v oblasti chytrých měst, kde lze těmito principy například organizovat dopravu, zásobování plynem, vodou, elektřinou a podobně. Časem přijde na řadu zdravotnictví, kde již dnes vidíme nejrůznější roboty, což jsou ta dílčí řešení, ale ve zdravotnictví půjde především o algoritmy plánování, rozvrhování a propojování informačních systémů tak, aby si pacient nemusel ve třech odděleních nechat třikrát odebrat krev a třikrát vyprávět svůj rodokmen. Všechna data se podchytí, budou se přenášet a pomáhat při optimálním navrhování léčby.

Kde bude nezbytné přidat, je oblast energetiky. Tam se nic moc neděje, přestože průmysl budoucnosti se vší tou pružnou výrobou, přenášením úkolů z jedné výrobní haly do druhé, bude muset spolupracovat s energetickými systémy, které budou obdobně flexibilní. Bude třeba reagovat na změny požadavků v průmyslu i za situace, kdy nebude dostatek sluníčka pro solární elektrárny, kdy bude potřeba vytápět domácnosti, kdy nastane velká spotřeba energie pro nabíjení elektromobilů. Zde jsme moc nepokročili, chybí nám relevantní informatická infrastruktura pro energetiku a teprve pomalu se k ní rozjíždíme.

Není to ale tak, že o koncepci chytrých měst se víc mluví, než aby se některé její prvky uváděly do praxe?

Samozřejmě to jde pozvolna. Ale už jenom dynamická optimalizace jízdních řádů by byl přínos, který vychází z myšlenek optimalizace rozvrhování průmyslové výroby. To, co chybí Praze, ale téměř všem městům na světě, je globální pohled na jednotlivé úlohy. Potřebovali bychom se na město podívat jako na celek a problematiku systémově řešit seshora dolů, od strategických cílů městské dopravy až po chytré ulice, které budou informaticky napojeny, budou dodávat proud, když bude potřeba, budou se tam automatizovaně organizovat parkovací místa, nabíjení elektromobilů – protože když přijedou všichni v sedm večer domů a zapnou elektromobil, tak síť spadne.

Pak nastane přirozená komunikace mezi prvky chytrého města, což jsou domy, lidé, auta, tramvaje, vodovodní potrubí, zásobování plynem, tyhle systémy spolu budou komunikovat a optimalizovat se. Zatím se vše tvoří kousek po kousku, někde zkoušíme optimalizovat přepravu přes křižovatku, jinde organizovat parkoviště tak, že si je můžete objednat dynamicky dopředu, někde se snažíme z bloku domů vytvořit malou elektrárnu. Takový blok domů se však někdy chová jako čistý spotřebič, jindy jako zdroj energie z kogeneračního tepla či solárních panelů. Na první pohled se jedná o jakoby izolované úlohy. Ale ono nakonec všechno souvisí se vším, takže my se potřebujeme dívat na město především jako na komplex.

Jak se v tomto směru činí představitelé našeho hlavního města?

Myslím, že i v tom jde Praha poměrně rychle dopředu. Tu vizi Praha má, jenom je vše investičně, ale i odborně dost náročné, a proto to bude chvíli trvat. Společně s Prahou budujeme v prostorách našeho ústavu laboratoř „Město budoucnosti“. V čem je Praha svým způsobem průkopníkem, je skutečnost, že ve svých plánech neuvažuje jen sebe, ale i region kolem, protože samozřejmě nežije izolovaně. Nedá se říct, že tady končí Dejvice a za nimi je už kladenský okres, a tak nás to už nezajímá.

Je to tak propojené, dopravně, energeticky, sociálně, lidsky, prostě po všech stránkách, že je potřeba pro město počítat i s větším zázemím. V tom je Praha mezi prvními městy, která to chápou. Proto společně s Prahou a se Středočeským inovačním centrem připravujeme projekt na chytrá města a regiony. Právě Dejvice budou první částí Prahy, která bude modelována ve virtuální realitě. Na té pro nás přirozeně nejbližší části Dejvic, na okolí dejvického „kulaťáku“, si můžeme odzkoušet řadu úloh z problematiky chytrého města.

V souvislosti s Průmyslem 4.0 se objevovaly prognózy, že se v jeho důsledku ztratí ohromné množství pracovních míst. Jaká je po těch pár letech skutečnost?

Revoluce v našich firmách už začala, ale stále nevidím ty tisíce nezaměstnaných na ulici, nýbrž si čtu inzeráty, kde chybí tolik a tolik dělníků. Hovořilo se nikoliv o tom, že se padesát procent lidí z výroby propustí, ale že se změní padesát procent profesí na profese jiné. A ten proces probíhá. Znamená to, že mizí ve výrobě profese manuální dělník, nebo se snižuje její potřebnost. Ale na druhé straně rostou požadavky na profese, jako je kupříkladu trenér kooperace robota a dělníka, protože přibývají pozice, v nichž člověk musí určitým způsobem spolupracovat s robotem.

Objevují se pozice typu dozorce výrobního procesu nebo výrobní haly.To je člověk, který se dívá, co všechno se tam děje, aby mohl přece jenom zasáhnout, kdyby došlo k něčemu nepředvídanému. Objevují se pozice pro bývalé mistry, kteří mají vnášet znalosti o výrobních procesech do speciálních datových souborů tak, aby se zachovaly a byly použitelné do budoucna. Část lidí také přešla do služeb, takže nikde nevidíme stát fronty nezaměstnaných.

Pro tuto etapu rozvoje průmyslu v Evropě a také v Česku je typické, že těmi roboty nahrazujeme nedostatek pracovní síly, nikoli že bychom vyháněli dělníky z pracovního procesu. Firmy si pořizují roboty proto, že dělníky neseženou a Průmysl 4.0 jim nabízí roboty schopné spolupráce s těmi zbývajícími dělníky, které ještě mají. A jestliže odbory – pan Středula – říkají: zvyšte mzdy, tak to je největší průkopník robotizace našeho průmyslu, protože roboti začínají být levnější než pracovní síla. A navíc je koupíte, zatímco dělníka neseženete. Jsou i levnější, protože pracují dvacet čtyři hodin denně, na tři směny, zatímco dělník je po osmi hodinách vyřízený. A proces jejich amortizace je levnější než proces najímání stále nových dělníků, které jen co zaučíte, tak už vám je někdo přebere.

Lze vaši poznámku o předsedovi ČMKOS chápat i tak, že když pan Středula koná ve prospěch robotizace, tak jde proti zájmům těch, které roboti nahradí?

Ne, neberte to v žádném případě jako kritiku pana Středuly, protože on je velmi racionálně uvažujícím zastáncem Průmyslu 4.0, ale takového, aby dopady byly snesitelné pro lidi a nevznikla nezaměstnanost. Jeho postoje si vážím. Jen chci říct, že tím, co prosazuje, vlastně pomáhá robotizaci tam, kde ji nejvíce potřebujeme. Docela jsme i uvítali, že se odbory vyjadřovaly k iniciativě Průmyslu 4.0. Vyjadřovaly sice své obavy, ale zapojily se pozitivně a snaží se upozorňovat společnost na to, že změny ve výrobě přinesou požadavky na vzdělání, rekvalifikaci, na sociální zabezpečení a tak dále. A to je zapotřebí říkat včas a v předstihu, což odbory dělají.

V obchodních řetězcích už vidíme více samoobslužných pokladen než těch, které by obsluhovali pokladní, ale na druhou stranu nezaměstnaní nejsou. To znamená, že potřebujeme lidi někde jinde, jsou jinde využitelní, ať už v sociálních či jiných službách, na jiných pozicích. Vadilo by mi, pokud by tu byly zástupy nezaměstnaných, čekajících na úřadu práce, ale takoví tu nejsou. Pracovní síla se přizpůsobuje potřebám pracovního trhu. Pokud proces probíhá rozumným tempem, neprovádí nějaké nečekané disruptivní změny, tak se adaptujeme docela dobře. Je správné přesouvat lidi od namáhavé práce k něčemu zajímavějšímu, ale nenechat je bez práce. To se daří.

Ekonomika Česka je velmi závislá na automobilovém průmyslu. Ten ale čeká hodně bouřlivý vývoj. Kupříkladu skupina Volkswagen, kam patří i Škoda Auto, chystá auto s umělou inteligencí. První elektrické vozy, které umí jezdit i bez řidiče, uvede na trh po roce 2020. V roce 2025 chce mít v nabídce 50 elektrických modelů. Co to bude pro Česko znamenat? Budeme vyrábět méně plechu, ale zato budeme pro auta vyrábět více elektroniky a softwaru, a to je pro Česko obrovská výzva. Automobil, který pojede sám, bude mít mnohem víc elektroniky a zejména mnohem víc softwaru než dnešní auta.

Perspektiva je, že na ulicích bude relativně méně aut, v Mladé Boleslavi budeme méně lisovat plechy, ale zato po celém státě, v každém okresním městě nebo i vesnici, můžeme vyvíjet software, který bude hrát v autech větší a větší roli. Jsem přesvědčen, že máme na to dělat zajímavé doplňky „těm volantům a čtyřem kolům“. Myslím, že i ve světě to rozpoznali, a tak už se u nás koncentruje hodně vývojových center pro automobily budoucnosti. Nezmění se objem práce na jednom autu, možná se i zvýší, jenom se to vše nebude tolik točit kolem svařování plechů v Mladé Boleslavi.

Obavy z toho, že dramatickými změnami v automobilovém průmyslu utrpí česká ekonomika, tedy nemáte?

Když se přeorientujeme od strojírenské výroby k dodávkám elektroniky, softwaru a chytrých algoritmů pro auta, tak máme vystaráno. Ale musíme včas zachytit nástup té změny. Pak máme ještě další šanci, což jsou baterie a vše kolem elektromobilů. Ať je to zpracování lithia, nebo jenom výzkum a vývoj, eventuální prodej baterií, protože na tom bude také hodně záležet. To je další segment, kam se můžeme v automobilovém průmyslu přeorientovat, nebo kam nás může automobilový průmysl dovést. Jsem v tomto směru optimista, protože držíme v automobilovém průmyslu krok i ve výzkumu, vývoji, potenciálu tyhle systémy využívat i vyrábět. Jenom se jinam přesune těžiště naší pozornosti i výroby.

Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT je na vrcholku vzdělávací pyramidy. Co by se ale mělo změnit ve výuce na základních a středních školách, aby mladá generace byla na prudký vývoj techniky co nejlépe připravena a schopna na něj reagovat?

Při výuce je třeba děti více motivovat k samostatnému uvažování a k samostatné práci, což může začít samostatnými esejemi či úvahami. Mělo by to pokračovat samostatným řešením úlohy se stavebnicovými součástkami, třeba sestavením zajímavého stroje z Lega nebo z Merkuru. Měl by se jim nechat prostor pro samostatnější myšlení. Už v základních školách by měly mít hodiny, kde budou tvůrčím způsobem pracovat s těmi součástkami, kde budou samy něco vymýšlet, samy si organizovat diskusi. Když děti vidí, že si mohou něco vytvořit samy, tak jsou velice motivované.

A to by si měly přenést na střední školy, kde by mělo být více projektové výuky, kdy se třem, čtyřem studentům zadá nějaká úloha na tři měsíce, aby ji spolu vyřešili. To je také motivuje. Ze středních škol máme zkušenosti, že právě tam, kde pedagogové dovedou podchytit mladé lidi, dávají jim úlohy trochu mimo osnovy, nejenom odříkávat, kdy se narodil Karel IV. a kolik chromozomů máme v nějaké buňce, ale nechat je něco vyzkoumat, s něčím si pohrát či se dokonce s problémem porvat, na něco přijít, se nejlépe daří vychovat je k tomu tvůrčímu duchu.

Co kromě tvůrčího myšlení novým adeptům vysokoškolského studia technického zaměření nejvíce chybí?

Potřebovali by se naučit systémovému nadhledu. To znamená, že každý poznatek, který na té střední škole získají, by si měli umět zařadit do celkového pohledu na svět. Když probírají něco v biologii, tak by si ty poznatky měli zasadit tak, aby současně uvažovali, jak to může ovlivnit společnost, jaké to má dopady na zdravotnictví, na průmysl, na život v regionech. Učíme je izolované poznatky katalogového charakteru do velké hloubky, ale už je neučíme přemýšlet, jak všechno souvisí se vším a jaké to může mít pro nás dopady.

Chce to interdisciplinární pohled, i ten dějepis provázat například s chemií, která pomáhá k identifikaci archeologických nálezů, matematiku s biologií a dalšími předměty, ale v první řadě nezapomenout na fyziku. Matematika by se měla učit na živých příkladech, které souvisejí s výukou v biologii o hodinu později. Pravděpodobnost se dá na úlohách z biologie krásně vysvětlovat. Chybí systémový, interdisciplinární, provazující pohled a dostatek prostoru pro samostatnou činnost žáků a studentů. A právě k interdisciplinárnosti a systémovému pohledu musíme studenty vést.

Na odborných konferencích se mluví o vzniku Společnosti 4.0. Tedy o takové společnosti, ve které budou hodnotové řetězce ve zcela jiné podobě, než jak je známe dnes. Dojde prý k posunu struktury vědomí, struktury institucí a toku kapitálu. Co si pod tím máme představit?

Největší přínos iniciativy Průmyslu 4.0 není v zefektivnění výroby, ale ve změně myšlení, v jiném pohledu na svět, na složité procesy a systémy, se kterými se potýkáme. V tomhle smyslu čekám, že bude do značné míry ovlivňován i vztah mezi fyzickým světem, což jsou stroje, auta, vlaky, zahrádka, dům, jejich virtuálními dvojníky, což je svět virtuálna, a třetím světem, což je svět člověka, jeho pocitů, jeho myšlení, jeho vnímání, jeho vědomí. Jsou tu tři aspekty. Fyzická výroba, virtuální prostor, kde se o ní všechno ví, a prostor, kde žijí lidé, a interagují s těmi dvěma světy, což je třetí svět sociální. V něm se bude měnit způsob života, uvažování, komunikace.

Už dokonce existuje vědní disciplína, která se nazývá cybermatics, kybermatika, která se snaží řešit vztah fyzických systémů, virtuálního světa a člověka. Člověk totiž začíná víc a víc komunikovat, interagovat s tím virtuálním světem. Tím se mění způsob jeho uvažování, způsob jeho života. Na to se musíme připravit. Budou nové obchodní modely. Už teď tu jsou Uber, Airbnb, bitcoiny, to jsou nové modely obchodní, finanční, a přijdou další.

To všechno je způsobeno virtualizací fyzického světa a sociální interakcí. Pořád jsme lidské bytosti, máme své vědomí a na ně útočí nejen ty fyzické podněty, ale i ten mobil, notebook, virtuálno, takže v důsledku toho dojde ke společenským změnám. Věřme, že přinesou lidem spokojenější život, větší pohodu a více volného času, vždyť hodně lidí stojí zejména o volný čas.

Zmíněný posun způsobu vnímání je pozorovatelný u teenagerů, kteří uvažují úplně jinak. Nevidí všechny souvislosti. Do světa koukají prostřednictvím displejů a svět se jim zužuje do prostoru obrazovek. Ale jsem optimistou, i oni z té závislosti na virtuálnu prokouknou a vrátí se ke klíčovým hodnotám života člověka i společnosti. Budou mít díky nabytým zkušenostem trochu jiný způsob komunikace a uvažování, ale možná o to více si budou vážit toho opravdového, co je v životě potká.

* * *

Prof. Ing. Vladimír Mařík, DrSc., dr.h.c., je zakladatelem a ředitelem Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky Českého vysokého učení technického v Praze. Před jeho založením působil jako vedoucí katedry kybernetiky na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. 28. října 2017 obdržel od prezidenta Miloše Zemana Medaili Za zásluhy o stát. Státní vyznamenání si převzal za svůj přínos v oblasti vědy.