V Sýrii v reakci na použití chemických zbraní proběhl v sobotu americký, britský a francouzský vojenský úder, Rusko ho odsoudilo a varovalo před následky. Někdo přirovnává současnou situaci ke karibské krizi. Je to opravdu tak vážné?
Přirovnání ke karibské krizi pokládám za nesmírně přehnané. Nevěřím, že by něco podobného pronesl někdo, kdo situaci v roce 1962 sám prožil. Tehdy se naprosto vážně čekalo, že každou chvíli vystartují nukleární rakety, které zabijí miliony lidí. To, co se děje nyní, je ale o několik řádů méně závažné. Vyšší napětí mezi Západem a Moskvou ještě neznamená, že by zítra měla propuknout třetí světová válka. Úder, který teď USA, Británie a Francie provedly v Sýrii, sice byl rozsáhlejší než ten americký v loňském roce, ovšem pořád šlo o relativně velmi omezenou akci proti několika cílům. Kromě zničení konkrétních objektů to byla také (nebo spíš hlavně?) vyslaná jasná zpráva.
Je zajímavé, že Trump několik dnů mlžil, bylo zmíněno také nevojenské řešení, skoro se zdálo, že žádná akce neproběhne, ale potom odstartovaly Tomahawky. Trump opět předvedl svou schopnost znejistit soupeře a blufovat. Rusko útok samozřejmě odsoudilo, ale zdůraznilo, že se žádná americká střela nepřiblížila k ruským základnám v Sýrii, navíc byl Kreml o cílech předem informován. Obě velmoci proto i navzdory neshodám projevily ochotu omezit riziko další eskalace konfliktu. Těžko předpovídat, co bude dál a zda se USA skutečně budou ze Sýrie stahovat, jak Trump naznačil, ale každopádně čekám, že v některých oblastech Sýrie mohou boje pokračovat možná ještě i celé roky.
Psali jsme:
Václav Klaus minulý týden prohlásil, že jsme na prahu nové studené války. Jaký je váš názor?
Ve světě existuje soupeření velmocí a jeho intenzita oproti minulým dvěma dekádám narůstá, to je nesporné, ale termín „druhá studená válka“ podle mě není namístě. Soupeření velmocí o území, trhy, suroviny či prestiž není nic nového, to je geopolitický axiom. Svět takhle funguje už několik století. Studená válka reprezentovala značně specifický případ tím, že to soupeření dvojice velmocí, resp. dvou bloků, mělo primárně ideologický motiv. USA a SSSR chtěly šířit ideologie s globálním rozsahem, na jedné straně to byla kombinace demokracie a kapitalismu, na druhé straně diktátorský model státního socialismu. Obě supervelmoci byly ochotny udělat v zájmu ideologií i kroky, které z hlediska racionální politiky nedávaly mnoho smyslu.
Ovšem v dnešním soupeření USA, Ruska, Číny a řady dalších mocností nemají ideologie téměř žádný význam. Putinovo Rusko nechce svůj politický model kamkoli „vyvážet“ a ani Donald Trump nejeví zájem o „export demokracie“. Vracíme se vlastně ke staré geopolitice, kde jde hlavně o racionální zájmy. Pokud to mám k něčemu přirovnat, tak zřejmě ke „koncertu velmocí“, který existoval zhruba mezi roky 1815 a 1914 a ve kterém také různé mocnosti soupeřily o teritoria, kolonie a zdroje, kdežto ideologie v tom nehrály žádnou roli.
Vojenský analytik Lukáš Visingr.
Vztahy Západu s Ruskem se dost zhoršily po otravě dvojitého agenta Skripala a jeho dcery. Jak vidíte tento případ?
Nápadně mi to připomíná větu z jednoho starého protokolu Veřejné bezpečnosti: „Viník nebyl nalezen, proto byl určen.“ Od počátku se mi nechtělo věřit, že by to byla akce ruských tajných služeb, protože Kreml k tomuhle zkrátka neměl motiv. K čemu by jim bylo zabít Skripala teď, a to ještě takhle nápadným a ve výsledku takřka amatérským způsobem? Zároveň ale nevěřím na nějakou provokaci západních zpravodajských služeb, byť nepochybné je, že řadě politiků a médií na Západě ta situace přišla velmi vhod.
Ze všech teorií, co se zatím objevily, mi připadá nejlogičtější ta, kterou v Parlamentních listech popsal Štěpán Kotrba a podle které to spáchala nějaká skupinka vysloužilých zpravodajských důstojníků, kterým šlo hlavně o osobní pomstu. Skripal svým přeběhnutím určitě překazil spoustu velkých kariér a někteří lidé zřejmě nechtěli odpustit či zapomenout. Dokonce i velmi složité bojové chemické látky lze v malém množství vyrobit v zásadě i doma či ve školní laboratoři. Pár gramů nervově paralytické látky je zkrátka něco jiného než pár tun.
Každopádně si musíme pamatovat, že v téhle kauze mají roli nejvyšší politické kruhy, zpravodajské služby a ruská emigrace, která je koneckonců často napojená na organizovaný zločin, takže je pravděpodobné, že celou pravdu nebudeme znát nikdy a že ještě za deset let se kolem toho budou spřádat konspirační teorie.
Psali jsme:
V ruských prezidentských volbách opět zcela jasně vyhrál Vladimír Putin. Proč?
Západní média s oblibou portrétují Vladimira Putina jako neomezeného diktátora, který pevně drží v rukou celý politický, vojenský, ekonomický a mediální aparát Ruska. Putin je nesporně autoritativní vládce, ostatně jiné Rusko nikdy ani nepoznalo, avšak do neomezeného diktátora má hodně daleko. Mnohá média také portrétují Rusy jako tupé ovce, které sežvýkají všechno, co jim propaganda servíruje a kterým nevadí (údajně) špatná životní úroveň v Rusku. Tohle je ale nonsens, jenž srovnává nesrovnatelné.
Nejde jen o to, že Rusko má prostě jinou politickou kulturu, jiné tradice a jinou historii, ale především o to, že průměrný Rus má oprávněný pocit, že se má za Putina výrazně lépe než za Jelcina. Ano, při porovnání se Západem je nyní životní úroveň v Rusku slabší, ale proti 90. letům se hodně zvýšila. Platy, důchody, veřejné služby, to všechno se dramaticky zlepšilo. Ale svou roli má samozřejmě také vliv mezinárodní politiky a bezpečnosti, protože Rusové cítí, že Putin vrátil jejich zemi hrdost. Za Jelcina měli pocit, že je jejich země k smíchu nebo k politování, těžko říct, co bylo horší, ale nepochybné je, že toto už dávno neplatí.
Rusko možná u někoho budí strach, avšak zcela určitě má respekt jako globální mocnost, která dokáže prosazovat svůj vliv a bránit své zájmy. Stručně řečeno, Vladimir Putin vrátil Rusko na mezinárodním hřišti do extraligy.
V Maďarsku potřetí za sebou zvítězil Viktor Orbán. K tomu zaznívají komentáře, že je nyní trendem volit si vládu silné ruky. Je to tak?
To srovnání s Putinem se vnucuje, ale nemyslím si, že by Orbán v Maďarsku nebo Kaczyński v Polsku vyhrávali primárně proto, že vládnou stylem „silné ruky“. Ano, jsou to jistě výrazné, silné a cílevědomé osobnosti, ale dělat z nich jakési proto-fašisty a rádoby-diktátory se mi zdá absurdní. Vyhrávají díky tomu, co nabízejí, co hlásají a hlavně co dělají. Paradoxně právě zde se dá nalézt určitá podobnost s Putinem, jelikož vlády Fideszu i Práva a spravedlnosti se snaží vnitřně vrátit Maďarsko a Polsko k tradičním konzervativním hodnotám národa a křesťanství, kdežto na evropské scéně chtějí, aby s nimi Brusel jednal s respektem, a nikoliv jako s bandou primitivních buranů z východu.
Chování mainstreamu evropských politiků ve skutečnosti dělá maďarské a polské konzervativní pravici tu nejlepší myslitelnou reklamu, jelikož Brusel často vystupuje vůči zemím V4 jako vůči zaostalým dětem. V německém tisku jsem si přečetl, že se Orbán stane „hrobařem“ Evropské unie, jelikož ji chce pouze jako organizaci, která se zabývá společným trhem a neřeší politické otázky. Já tvrdím, že pokud Orbán a jemu podobní politici dokážou reformovat EU do této podoby, tak se stanou naopak jejími zachránci. Pokud se Unie neodvrátí od stávající cesty, tak záhy zanikne a jejími „hrobaři“ se stanou leda tak liberálové a levičáci, kteří ji na tuto sebevražednou dráhu navedli.
V České republice pokračuje nekonečný příběh sestavování vlády s důvěrou. Je možné, že bude pokračovat celé čtyři roky a budeme mít stále současnou vládu Andreje Babiše v demisi?
Ne, čtyři roky určitě ne. Andrej Babiš chápe, že vláda bez důvěry sice může dělat celkem dost kroků v rámci své exekutivní pravomoci, ale pokud nebude mít víceméně spolehlivou většinu v Poslanecké sněmovně, tak neprosadí žádné skutečně důležité zákony. Také prezident chce, aby tu byla vláda s důvěrou, nehledě k tomu, že vláda dlouhodobě existující bez důvěry by nejspíše vedla k ústavní krizi, protože poslanci by se asi obrátili na Ústavní soud s tím, aby jasně řekl, zda to neodporuje koncepci Ústavy.
Andrej Babiš má stále několik možností, teď hodlá znovu oslovit ČSSD, v záloze má pořád vládu s podporou či tolerancí KSČM a SPD, ale za jistých okolností by s ním mohly jednat i alespoň některé strany středu a pravice. Navíc prezident stále neudělil svůj druhý pokus a je docela možné, že se (s aktivním zapojením Miloše Zemana) složí vláda, kde bude hodně nepolitických expertů.
Pokud by ale selhalo i tohle, tak už by asi byly na stole předčasné volby. Myslím, že záhy musí být jasno, aby se případné volby daly uspořádat spolu s komunálními na podzim. Každopádně ovšem platí, že předčasné volby konané pouze rok po těch řádných by znamenaly ohromné selhání celé politické reprezentace, která nebyla schopna hrát s těmi kartami, které ji volič jako suverén rozdal.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
