S Kremlem je to stejné jako s Íránem- rozumí jen sankcím, říká bývalý polský eurokomisař. Řecku se taky nesmí ustoupit, jinak nebude ctít pravidla už nikdo

V neděli v Bruselu pokračovalo jednání euroskupiny (ministři financí měnové unie) o osudu Řecka v eurozóně. Politici zrušili původně plánovaný summit celé EU, protože dohoda o třetí pomoci Řecku, která se může vyšplhat až na částku 80 miliard eur na tři roky, byla v nedohlednu. Německo navrhuje vyloučit Řecko z eurozóny na pět let, Finsko blokuje jakýkoli záchranný balík a také Slovensko proti Athénám přitvrdilo. Lewandowski je znepokojen prodlužující se nejistotou, kterou by nejraději ukončil co nejdřív.

„Řecká krize je pokračováním krize, která před sedmi lety začala v Americe. Teď však působí jako nekonečný příběh. A opravdu nyní destabilizuje Evropu zevnitř. To není vůbec dobře, hlavně proto, že zároveň čelíme mnohým výzvám zvenčí, ať už na Ukrajině nebo na Blízkém východě, s uprchlíky a terorismem. To jsou vnější faktory, ale nejvíce destabilizujícím prvkem uvnitř je nyní Řecko. Čím dříve budeme mít rozhodnutí, tím lépe,“ říká bývalý eurokomisař.

Jak se nynější řešení řecké krize může odrazit ve španělských volbách na podzim? Někteří pozorovatelé si myslí, že pokud se Řekům opět příliš ustoupí, povzbudí to španělskou populistickou stranu Podemos, kterou založili radikálně levicoví akademici s kořeny v mládežnickém komunistickém hnutí.

To je správná otázka, protože kdybychom teď Řekům ustoupili, inspirovali bychom demagogii a posílili populistické politiky v Portugalsku a Španělsku. A Španělsko je jako velký stát a velká ekonomika eurozóny zvlášť důležité. Ústupky a zvláštní zacházení s Řeckem znamená otrávení atmosféry a oslabení ochoty evropských zemí plnit závazky, platit dluhy a dodržovat pravidla. Byla by to velká inspirace pro populisty všech barev. Řecká krize tedy musí být rozhodnuta co nejdříve, jinak ještě více destabilizujeme Evropu. Destabilizujeme českou korunu, polský zlotý a maďarský forint, vytváříme nepředvídatelnou situaci, v níž by pak nikdo nebyl schopen přesvědčit Čechy, Maďary a Poláky, aby vstoupili do eurozóny.

Další příčinou nestability je situace na Ukrajině. Když se z evropské i polské perspektivy podíváte na Visegrádskou čtyřku, nejste znepokojen, že v zemích jako Česko, Maďarsko a Slovensko nemáme ohledně ruské agrese sjednocený a silný hlas tak, jak ho máte v Polsku?

Nejdůležitější teď je jednotná fronta ve věci protiruských sankcí. A ta byla udržena. Máme tu separátní, dvojstranné styky mezi Moskvou a Prahou, Bratislavou a Budapeští, kde opravdu existují různé názory. Některé z těchto privilegovaných dvojstranných vztahů mohou být užitečné. Neexistuje tedy názor Visegrádu, i když my v Polsku jsme jednotní. Nejdůležitější v tuto chvíli je, jak jsem řekl, udržet sankce. Kreml rozumí jen argumentu síly. Je to podobné jako v politice s Íránem, na niž se v Evropském parlamentu specializuji. Kdyby nebylo sankcí, řeči síly, nedobrali bychom se postupně k vyjednávání. S Moskvou je to podobné – jen sankce nám umožní vynutit si nějaké řešení a aspoň zastavit ruskou agresi. Z tohoto pohledu tedy záleží jen na sankcích, a co se děje mezi Prahou a Moskvou, je vedlejší.

Vedlejší?

Situace na lince Praha – Moskva je pochopitelně pro nás ve Varšavě zajímavá. Je to citlivá otázka, ale druhotná v tuto chvíli. Pokud třeba maďarská Orbánova vláda a vaše vláda budou stát za sankcemi, budou solidární v rámci osmadvacítky členů EU, to se bude počítat.

Uprchlíci z válečné zóny do Evropy a také otázka přistěhovalců v poslední době též politicky destabilizují Evropu. Je to reálná hrozba pro evropskou integraci?

Ano, protože všechno se děje ve stínu hospodářské krize. Restriktivní politika byla kdysi hlavní příčinou nástupu populistických stran. Ale nyní, zejména ve vztahu k uprchlíkům ze Sýrie, se do popředí dostávají kulturní a civilizační problémy. A je tu také hrozba islamistického terorismu. To rozkládá Evropu. Jde o test evropské solidarity. Pro Čechy a Poláky je to exotická otázka, ale měli bychom se snažit pochopit Italy, Řeky a Španěly, neboť pro ně je zase otázka Ukrajiny a Putina poněkud exotickou. Evropa je ve skutečnosti zevropštěním problémů. Naše problémy by měly být problémy Španělů a Portugalců ve jménu solidarity. Jejich problémy zase musejí být ve jménu stejné solidarity našimi problémy. To je ta vzývaná pospolitost evropských hodnot, jež prochází obtížným testem. Polsko i Česko jsou vnímány z hlediska hrozby terorismu jako velmi bezpečné země. To ale není případ Belgie, kde vidím policii a armádu hlídající budovy všech institucí. To je strašné. Je to hrozba, jakou ve Varšavě nevidíme. Takže mnohým lidem v Praze rozumím: oni se bojí, že s imigrací z islámských zemí sem k nám ta hrozba přijde.

Jak se mají strany hlavního proudu postavit rasistickým a xenofobním argumentům, které slýcháme z populistického pravého extrému?

Nemůžeme obyčejného člověka na ulici přesvědčit prohlášeními. Evropa musí prokázat svoji praktickou užitečnost. Týká se to soudržnosti i civilizačního pokroku. Musíme ukázat, že opravdu řešíme problém, nejen mluvit. Neexistuje snadný recept, protože tradiční příběh o budování společné Evropy je zastaralý. Mám na mysli příběh – zcela jistě pravdivý – o potřebě zamezit dalším válkám v Evropě. Spíš se musíme zaměřit na úkoly, které bude muset každá země v rámci globalizace řešit a sama je nemůže zvládnout. Ani naše největší země, Německo, není opravdu globální hráč. Potřebujeme kolektivní sílu dvaceti osmi. Pokud se musíme postavit Rusku na Ukrajině, pokud čelíme mezinárodnímu terorismu, schopnosti uspět ve světové ekonomice, obnově eurozóny, zvládání přistěhovalců, to jsou všechno velké věci, které musíme dělat společně. Společně ale nemusíme dělat maličkosti. Drobné, detailní regulace z Evropské unie spíš lidi iritují. Lidé jsou naštvaní, pokud jim někdo z Bruselu káže, jak mají vést svůj život. Jsem rád, že naše druhá Barrosova Komise začala proces deregulace, který je důležitý.

Jaký je tedy ideální způsob řešení uprchlické krize?

Nemůžeme přesvědčit země jako Česká republika a Polsko, že by měly přijmout povinné kvóty, protože lidé u nás vidí hrozbu v jižní Francii a Belgii a nechtějí ji importovat k sobě. To není ekonomická otázka. To je o kultuře, o terorismu. Nikdo neví, jestli ta hrozba je reálná nebo není, ale mnoho lidí ji vnímá jako reálnou, což je v politice podstatné. Jediná solidarita, která existuje, je dobrovolná solidarita, obávám se. Pro mě není jednoduché tohle říkat – ostatně byl jsem za dob polské Solidarity jedním z poradců Lecha Walesy. Těžko dnes můžeme Čechy donutit vstoupit do eurozóny, těžko můžeme donutit Poláky k solidaritě s uprchlíky, musí to být dobrovolné gesto solidarity. Pokud něco přijde z Bruselu jako povinné, jen to k EU vzbudí odpor.