Blíží se nám konec roku. Jaký byl podle vás rok 2019 pro Českou republiku? Co se povedlo, a co nepovedlo?

Zahušťuje se nám republika. Plynatí nám třaskavou směsí. Kdybychom nebyli té vznešené nátury pouliční směsky, toho chytrého, přemýšlivého a trochu pavlačového typu uvyklého po staletí tančit mezi vejci, tak už to tu „Škrtáčci“ pěkně podpálili. Takže v tomto smyslu se povedlo přežít. Ale byl to zvláštní rok. Umřela spousta velkých lidí, jako by to už nemohli vydýchat, a zrodil se nebezpečný počet „Pšoukáčků“ a „Škrtáčků“. Ale úspěchy jsou „velké“ a „viditelné“.

Koudelkovic oddíl úspěšně odhalil nejasný (ale jistě ohromující) počet šikmookých a taky azbukovsky mluvících agentů, někteří herci a zpěváci se naučili psát... sice na papundekl a jen pár písmenek, ale dozvěděli jsme se, že s někým chtějí mluvit, Babišova vláda nás hodila do ždímačky a přidává otáčky, aby mohla pumpovat to, co z nás vyždímá, do toho, na co se tu třicet let kašlalo. EU si z nás pozvolna dělá levné (šťastné) otroky se zipem přes ústa... Jo, jo, pěkný byl ten rok, škoda, že nemám tolik prostoru, abych vyjmenoval všechny ty úspěchy. Když se ale podívám do křišťálové koule, vidím, co bude za deset let... A poněvadž jste mne nepožádal o předpověď, ale o bilanci, tak vám i všem ostatním řeknu jen jednu tajemnou větu: To budete za pár let zírat, co se komu povedlo!

Podle vlády se máme stále lépe, zvyšují se platy, země je prý na dobré cestě. Máte také ten pocit? Nebo bychom se spíš měli bát budoucnosti? A na které skupiny obyvatel, jimž se tolik nedaří, bychom měli myslet?

Vyberu si jen část vašich otázek a odpovím na ně jinak, než byste chtěl, protože jsou svátky, a trochu si přisadím literárního sladidla, což by vám mělo sdělit i mé osobní pocity... Tak tedy, filosoficky vzato, z čeho byste měl mít strach? Stejně jednou umřete, jako váš soused, nebo nepřítel, kamarád, či debil, co vám otravuje dobrou náladu. Vize je jasná. Jde o to, jak k té vrcholné/konečné fázi existence dospějete. Banda užitečných idiotů a nainstruovaných hajzlíků, entita vznešených přiblblů a armáda zavistivců, ale i řada prostých lidí a velkých osobností, vůdců i leštičů jejich obuvi, ti všichni mají jeden směr, jehož cílem je – smrt! A někteří k ní letí jasnou cestou, jiní opile kličkují, někdo se nechá unášet proudem blbosti nebo konformity, jiní stavějí chrámy, další hledají lup a poskakujou jako jepice...