Takhle kruté to nepamatuji, říká znalec Francie Syruček. BIS? Ta prý neříká všechno, třeba o akcích USA. Je zde příběh

05.12.2018 4:43

ROZHOVOR Francie je ve varu. Tedy rodilí Francouzi, protože přistěhovalce dění v zemi galského kohouta nijak zvláště nezajímá. Na „žluté vesty“ se nabalili anarchisté, což je tradiční, ale smutná zkušenost západní Evropy. Macron hodil nekolegiálně, ale takticky řešení problémů na premiéra. A zdá se, že problém je alespoň posunut – zvýšení cen pohonných hmot, energií i další nepopulární opatření se posunují. Nespokojenost proti vládě bílých límečků však neutuchá. Francie už není zemí, co bývala. Oligarchové včetně našeho miliardáře Křetínského kupují šmahem jejich média. I ten dříve vyhlášený a dnes stejně jako řada jiných titulů zprofanovaný LeMonde bude jeho. Ukrajinský prezident si vyhlášením výjimečného stavu řeší problém své mimořádné neoblíbenosti a blížících se voleb. A zpráva BIS? Je dobře, že alespoň víme, kdo nám to tu „šmejdí“… Toto všechno uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz novinářský nestor, odborník na Francii Milan Syruček.

Takhle kruté to nepamatuji, říká znalec Francie Syruček. BIS? Ta prý neříká všechno, třeba o akcích USA. Je zde příběh
Foto: Repro Youtube BBC
Popisek: Demonstrace Žlutých vest

 

Začněme mírněji a ze světa byznysu, byť se to bude týkat také země galského kohouta. Miliardář Křetínský kupuje ve Francii významný deník LeMonde. Znamená to, že východoevropští oligarchové vstupují čím dál více na západoevropský trh? Že jsou média v takové situaci, že se prodají prostě tomu, kdo nabídne sympatickou sumičku?

Náš známý miliardář, podnikatel v energetice a majitel Sparty se už delší dobu snaží dostat na francouzský mediální trh, když ten energetický, jak sám prohlásil, se mu zatím zdá jako „příliš velké sousto“. Koupil již ženské časopisy Marianne, Version Femina a Elle, dále Art et Décoration, Télé 7 jours a jeho odnože France Dimanche, Ici Paris a Public a nyní je na řadě odpoledník Le Monde, taková perla na mediálním náhrdelníku země galského kohouta. Byl založen v prosinci 1944 z podnětu generála de Gaulla a svou kvalitou informací a komentářů patřil k nejprestižnějším deníkům na světě. Řadu let se pyšnil tím, že jeho objektivita je zaručena i tím, že vlastníky byli sami redaktoři. Ještě i dnes se jejich sdružení podílí na řízení redakce, ale doba, kdy se pyšnil i finanční a politickou nezávislostí, je zřejmě nenávratně pryč. Kvalita se z morální hodnoty proměnila ve zboží a jako takové si ho přirozeně může koupit každý, kdo na to má. Jsou tam sice ještě určité omezující podmínky, ale co bychom si povídali, i názory redaktorů může překlenout otázka peněz.

Fotogalerie: - Prosincová sněmovna

Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...
Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...
Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...
Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...
Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...
Začala řádná prosincová schůze sněmovny. Na progra...

Anketa

Jak jste spokojeni s vládnutím koaliční vlády hnutí ANO a ČSSD?

hlasovalo: 15805 lidí

Sám Křetínský se vyjadřuje, že tahle koupě není byznys, ale otázka jeho srdce, tedy vztahu k Francii. Do jisté míry je mu jistě možné věřit. Protože dnes Le Monde není to, co býval. Prošel několikaletým složitým obdobím, kdy se měnilo nejen vedení redakce, ale také, či spíše souběžně s tím, vlastníci poté, kdy i tento renomovaný deník upadl do finančních potíží a jeho banka už ho nechtěla úvěrovat, protože ztráty byly příliš vysoké. Měnilo se tedy vedení, střídali se lidé, ale rovněž neobstála jeho maximální objektivita. To by bylo dlouhé povídání, ostatně o zákulisí Le Mondu už vyšla ve Francii řada kritických knih. Abych to podrobněji vylíčil, musel bych popsat i vývoj francouzské politiky. O popularitě nejčtenějšího deníku svědčí mimo jiné to, že v roce 2016 měl 2,42 milionu čtenářů, že do zahraničí se expedovalo denně na 40 000 výtisků a že všichni světoví politici, pokud uměli francouzsky, svůj pracovní den začínali právě čtením tohoto listu. To vše popisuji zejména proto, abych zdůraznil, že vlastnit Le Monde je skutečně především prestižní otázka. Ještě před pár lety by to nebylo možné, dnes se však i mediální trh otevírá těm, kteří mají peníze, a Křetínský není zdaleka jediným zahraničním kupcem. A také není jediným z východu – mezi novými majiteli se objevují i ruská jména, stejně jako u majitelů některých sportovních klubů. Ale podtrhuji, není to ani tak o byznysu jako o prestiži.

Hovoříme o Francii, a proto nezbývá než se zeptat na protesty proti prezidentu Macronovi. Co tomu dění říkáte? Překročil Macron Rubikon, nebo jde o tradiční francouzský rituál protestů, na který se ovšem nabalila řada provokatérů?

V našich médiích se současné demonstrace „žlutých vest“ ve Francii poněkud zjednodušují. Samozřejmě že se s tím často svezou i různí anarchisté praví, či leví. Není ani tak podstatné, že kvůli těmto bouřím musel francouzský premiér Edouard Philippe dnes ráno vstávat velmi brzy, aby si už od sedmi hodin ráno ve své kanceláři připravoval svá vystoupení v televizi a pro diskuse ve vládě a s prezidentem, jaké má představy o řešení vzniklé krize. Jedno z prvních bylo, že se na půl roku „zmrazila“ připravovaná zdražení pohonných hmot a dalších nepopulárních opatření – třeba zvýšení cen za elektřinu se také odsunuje až na květen příštího roku. Problém spočívá v tom, že se ve Francii začínají znovu rozevírat sociální nůžky – mzdy a platy relativně klesají, náklady domácností rostou. Nejde jen o to, zda snad kus chleba ujídají i imigranti, podstatnější je to, že prezidentu Macronovi se nedaří plnit své předvolební sliby a silnou rukou odvrátit sociální neklid, který prostupuje celou společností již delší dobu. Demonstrovalo se v červenci, lidé se bouří stále výrazněji od okamžiku, kdy si uvědomili, že vybrat do čela státu mladého a celkem neznámého muže, nezatíženého dřívějšími politickými šarvátkami nestačilo k tomu, aby země neuvadala a jejich Marianne stárla rychleji, než si kdo pomyslel.

Žil jsem dost dlouho ve Francii, abych alespoň částečně pochopil francouzské myšlení. Občany nezajímá, co se děje mimo jejich hranice a jak tam je jejich prezident úspěšný, pro ně je důležité, jak si vede, aby jeho politika byla úspěšná uvnitř. Pokud se tak neděje, pokud se jim příjmy krátí a život zdražuje, dokážou to vyjádřit velmi tvrdě. Zažil jsem tam desítky stávek a demonstrací, někdy i poměrně směšných, když třeba zaměstnanci Louvru stávkovali, aby dostali příplatek 120 eur měsíčně za stres, který jim způsobují návštěvníci, ale to byla maličkost proti tomu, v jak složité situaci se ocitla francouzská ekonomika, a není to jen kvůli přistěhovalcům. To tu koneckonců není žádný nový jev. Nepamatuji si však kromě května 1968, že by demonstrace byly tak kruté. Do jisté míry Macron překročil Rubikon, že to neodhadl, a teď v tom nechává především vymáchat svého premiéra. Ale to už také jednou bylo, když de Gaulle nechal nejdříve Pompidoua, aby si poradil s demonstracemi a stávkami v květnu 1968. Když se mu to nedařilo, prezident odletěl ke svému příteli generálu Massuovi do Baden-Badenu a letem nad Francií získal i potřebný nadhled a krizi rázem vyřešil. Nevím však, kam by měl Macron letět, aby získal nadhled. Merkelová by mu asi moc neporadila.

Kromě „žlutých vest“ jsou ve francouzských protestech jednoznačně vidět anarchisté, jako ostatně kdekoliv na Západě. Vzpomeňme na Hamburk, Berlín nebo italský Brenner, kdy bránili policistům a vojákům v budování zábran proti případnému nezvladatelnému přílivu migrantů… Co ale migranti a přistěhovalci, ti se protestů nezúčastňují?

Jistě se se „žlutými vestami“ svezli anarchisté, ale samy „žluté vesty“ anarchisty nejsou. A zdaleka jim nejde jen o to, že jsou to řidiči, kteří bojují o to, aby se jim neprodražil každý kilometr. To není problém přistěhovalců, to je problém Francouzů, ať už rodilých či těch, kteří se jimi stali a pro něž je auto stejně důležité jako bageta.

Podívejme se na Ukrajinu. Zachraňuje vyhlášením výjimečného stavu Porošenko sama sebe?

Samozřejmě Porošenko myslí na to, že za čtyři měsíce se bude rozhodovat, zda ještě setrvá ve funkci, nebo ho lidé odloží jako předtím jiné politiky. A vyhlášení výjimečného stavu v souvislosti s incidentem s Ruskem může být vítaným trumfem v pokerové hře o prezidenta. Dokonce mu to poskytuje některé výjimečné možnosti, které bych zatím nechtěl rozvádět. Alespoň jako příklad mohu uvést, když pocítí, jak jeho pozice slábnou, volby třeba odložit. Problém současné Ukrajiny podle mne však spočívá v tom, že se tato země stala kolbištěm boje – zjednodušeně řečeno – mezi Západem a Ruskem a Ukrajinci sami to ani příliš nemohou ovlivňovat. Je to tristní, že o osudu své země nerozhodují její občané, ale bohužel se to stalo skutečností.

Prý je to tu samý zvěd – Rusové, Číňané… To se tedy píše ve zprávě BIS. Západní Evropa tedy s námi  jen a jen „kámoší“ a nezajímá se o průmyslovou špionáž, nebo tady už není co vyšpionovat?

Tajné služby jsou očima a ušima každého státu. Bez nich by byl slepý a hluchý. A to nejen ve smyslu vnější ochrany, ale i uvnitř. Když jsem například několikrát o tom hovořil s Andrejem Gračovem, jenž patřil k nejbližším spolupracovníkům Gorbačova, svěřoval se mi s tím, jak falešná byla hlášení různých stranických funkcionářů o tom, co se u nich děje. Jediným pravdivým zdrojem o skutečné situaci byly právě informace tajných služeb, jejichž pracovníci na rozdíl od stranických funkcionářů se nemuseli obávat, že drsná pravda se obrátí proti nim, protože od nich se právě požadovala tato holá pravda. Jen tak se dá řídit stát. Pravda o své zemi a pravda o druhých, byť by byli spojenci. Právě na to mezi jiným „dojel“ i Dubček. Vzpomínám si – a myslím, že jsem to už jednou připomínal, že když jsem se tehdy v osmašedesátém roce v dubnu vrátil z Moskvy a z přátelství jsem mu referoval, jak mi jeden můj známý předal informaci z generálního štábu, že se už u Drážďan připravují sovětské divize na invazi k nám, Dubček mi na to odvětil: „Ale rozvědka mi nic nehlásí.“ A když jsem se ho dál zeptal, zda působí i na východě, jen si povzdechl: „Vlastně ne.“ A tak se tak nečekaně stalo to, co už tehdy bylo mnohým zřejmé. Kdo se s tím chce blíže seznámit, ať si přečte knihu Tomáše Smetánky Pražské jaro v tajných dokumentech ministerstva zahraničí USA. Ty už v tu dobu řešily, jak se USA zachovají, až k nám vtrhnou Sověti. Ale neinformovaly o tom naše představitele, neboť se obávaly, že by se to okamžitě doneslo do Moskvy a ta by měla argument navíc, proč k nám přijít s celou armádou.

Ale vraťme se do současnosti. Alespoň i těch málo informací, které probleskly na veřejnost – například odposlouchávání hovorů německé kancléřky – dokazují, jak si třeba Američané hlídají i své spojence. Jestliže zpráva BIS psala jen o špionech z Ruska nebo Číny, jistě neříkala vše, co zná. Horší by bylo, kdyby víc neznala.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Migranty z „přeemigrovaného“ Německa dají do „nedomigrovaného“ Česka? Benjamin Kuras říká více k tomu, co za nás odsouhlasil Petříček

4:41 Migranty z „přeemigrovaného“ Německa dají do „nedomigrovaného“ Česka? Benjamin Kuras říká více k tomu, co za nás odsouhlasil Petříček

CO NÁM DAL ROK 2018 „Od Západu se neodvracejí Češi, od Západu se odvrací Západ. Češi se ho spíš sveř…