Výbuch v Bruselu ovládl dění posledních dní. Inu... Co si k tomu přejete říci a ještě to řečeno nebylo? Selhání zpravodajských služeb. Selhání integrace x-té generace imigrantů. Špatné prověřování nově příchozích uprchlíků. Salafismus, radikalizace muslimů. Konec důvěry lidí v Evropskou unii. Hrozba permanentního strachu. Nuže, popořadě: Co z toho se ,,koná“ a co ne?
Myslím, že se tak nějak „koná“ vše výše zmíněné, ale hlavní potíž je, že se vše „koná“ současně. Vymotat se z tohoto propletence asi nejde a nejspíš se nedá ani rozseknout, protože neexistuje nic, co by přineslo zaručené a smysluplné řešení ze dne na den, nebo alespoň pro dohlednou budoucnost. A situace je nejspíš o to horší, že politici za „dohlednou“ budoucnost dalších voleb – tedy za horizont maximálně čtyř let – vlastně ani moc nekoukají, čímž lze asi vysvětlit jejich chování: Po každém teroristickém útoku ze sebe začnou pateticky sypat fráze o tom, že „jsme ve válce“, že musíme bránit „svobodu“, „Evropu“, „evropské hodnoty“ a kdesi cosi. A protože nemají odvahu na to, aby přerušili své penězovody z Perského zálivu, díky nimž se fakticky stávají slouhy středověkých monarchií a ne občanů Evropy, tak většinou jen zesílí špiclování veškerého obyvatelstva, protože v nastalé situaci už opravdu mohou věřit jen pár „skalním“. A tím to také většinou zhasne.
Přitom – jakkoli je mi líto obětí z Bruselu – se zdá, že jsme na tom jako Evropa stále ještě vlastně dobře. Nabízí se totiž i jiný pohled na hrozbu terorismu. Pokud jde o onu „bruselskou“ buňku, dá se asi říci, že to byli svým způsobem amatéři, drobní kriminálníci, kteří „přestoupili na džihád“, ale nejspíš ani neměli napojení na nějaká velitelská centra Daeše někde na Blízkém východě, protože od nich nedostali ani peníze, ani zbraně a museli si je sami za své kupovat od albánské mafie. Pak šli a odpálili se nebo stříleli, a i když zabili přes tři desítky lidí, fungování systému neohrozili ani v nejmenším. Zaseli možná strach, ale spíš jen lokálně a dočasně, což přece pro agresivní skupinu se světovládnými sklony, za jakou je Daeš považován, nemůže být samo o sobě dostačujícím cílem. K čemu by jim bylo, že se lidé v jednom městě budou chvíli bát vyjít na ulici, do metra nebo někam letět?
Díky médiím, která běhají policii v patách, už sice víme vše důležité o tom, co si mysleli tisíce lidí, kteří byli zrovna na letišti, v metru, nebo jen tak v Bruselu, už víme, kam chodil ten který terorista do mateřské školky nebo jakou má značku slipů, ale co když… co když to všechno sleduje nějaký studovaný, pro účel akce oholený chlapík v obleku, který dokáže – zatímco se tu budeme hromadně a snaživě honit za vraždícími „čudlami“ a soustředit budoucí bezpečnostní opatření na další „čudly“ – zasadit razantní úder infrastruktuře. Cílů, jejichž zničení by mohlo vyvolat dominový efekt po celé Evropě a možná i do určité míry i ve světě, by se jistě pár našlo. A způsoby, jak ze třetího světa do Evropy přivézt několik tun trhaviny, také existují a nejsou prý až tak složité… Už nyní se spekuluje o tom, že v hledáčku teroristů měly být i belgické jaderné elektrárny, ale při pohledu na ty „čudly“ mi to připadá dost nepravděpodobné. Ti spíš – v lepším případě – jen nevědomky odváděli pozornost. A pak by mohli přijít skuteční „hitmani“ z Daeše. A možná už tu někde jsou. Takže, jak říkám, při vší té mizérii, kam jen se podíváte, je to zatím vlastně ještě dobré. Padáme z třicátého patra a zatím jsme v patnáctém…
Zřejmě se znovu dočkáme praktického zpřísňování bezpečnostních opatření, která nás budou chránit před terorem. Bezpečnostní rámy, kamery v ulicích, odposlouchávání, zasahování do internetu. Do jaké míry to bude opodstatněné a do jaké míry ne? Někteří aktivisté upozorňují, že míra obdobné represe je v západním světě již neúnosná.
Jak už jsem řekla, západní politici každým rokem i dnem dokazují, že nic jiného ani neumějí, až to vyvolává silný dojem, že se terorismus stal vhodnou, protože těžko zpochybnitelnou, záminkou pro „utahování šroubů“ v západních společnostech. Koneckonců, statistiky dokládají, že od chvíle, kdy Západ vyhlásil po 11. září „válku teroru“, počet teroristických činů ve světě vzrostl devětkrát. Tudíž by se asi dalo říci, že je „někde chyba“, která se vleče už řadu let, ale „těm nahoře“ její opakování vyhovuje, protože jinak by přece své postupy změnili.
Na margo tohoto vývoje dochází k rozbourávání dohody EU – Turecko. Český parlament odmítl zrušení víz pro Turecko, což je podstatný komponent dohody. Imigranti proudí do Řecka dál. Nevládní organizace se dohodou odmítají řídit. A vlastně není nic ještě schváleno. Novináři a lidskoprávníci rozebírají šokující prohlášení Erdogana o zbytečnosti demokracie, věnují se perzekuci médií v Turecku. EU prý uzavřela „smlouvu s ďáblem“. Jak na to nahlížet?
Osobně mám z posledního vývoje opatrně dobrý pocit, protože se ukazuje, že národní parlamenty i další síly mají víc rozumu než vlády, které na summitu dohodu s Tureckem poctivě odkývaly. Není ale samozřejmě jisté, co bude dál. Jak se zachová Německo? Jak se zachová Brusel, když některé členské státy odmítnou dohodu nebo alespoň její část? Rozpadne se EU na staré a „kované“ členy a na nové, „neokované“? A jak Evropa naloží s uprchlíky, pokud smlouva s Tureckem padne? Opravdu neumím odpovědět. Jisté je jen to, že se Unie pod tlakem různých a kumulujících se problémů pěkně rozkymácela a je blízko tomu, aby začala nabírat vodu. A v takových případech vítězí pud sebezáchovy. Čistě podle modelu záchrany lidí z Titaniku – a Evropa ani nic jiného nepřipomíná – bych řekla, že se do záchranných člunů nahrnou ti bohatí a ty „nepoučitelné“ chudší ze spodních palub nechají být. Teprve se ukáže, co to bude v praxi znamenat.
Jak je díky zpochybňované dohodě, ale zejména díky terorismu v Bruselu „nahnutá“ pozice Angely Merkelové, která bere do rukou iniciativu v evropských záležitostech, tudíž pak nese největší rizika? A mimochodem, někteří tvrdí, že to není Brusel, ale že Merkelová a Německo vládnou Evropě...
Na jednu stranu chápu, že se na Angelu Merkelovou snáší kritika za to, že bere věci do vlastních rukou, ale přiznejme si – Evropská unie je rozklížená, rozhádaná, plná různých nevraživostí, závistí a výčitek, a tak když někdo někomu stokrát o něco řekne, a přesto se nic neděje, raději si vše udělá sám. V praxi to bývá často to nejjednodušší řešení, vesměs vycházející z pocitu marnosti a naléhavosti valícího se problému. A kancléřka Merkelová právě to učinila v noci ze 6. na 7. března, kterou na turecké ambasádě v Bruselu strávila s premiérem Ahmetem Davotugluem. Byl tam s nimi jen nizozemský premiér Mark Rutte, protože jeho země předsedá Unii, ostatní – a to prý včetně Francie – o tom jednání ani nevěděli. Do půl čtvrté ráno tam dojednávali dohodu o migrantech, kterou pak o pár hodin později Merkelová na summitu předložila Unii jako více méně hotovou věc. Neumím si představit všechny ty zákulisní kšefty, hrozby a vydírání, které musely Bruselem a potažmo celou Unií seismicky otřásat, než členské státy poslušně řekly své ANO.
Čili v principu Angelu Merkelovou svým způsobem i chápu, že vzala věci do svých rukou, a vím, že nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá; ale současně nechápu, jak velešpatnou smlouvu s Tureckem dojednala. Zdá se totiž, jako by snahou udělat „alespoň něco“ vše v mnoha směrech jen zhoršila.
Podivné je přitom třeba žonglování s počty uprchlíků, kteří mají být v Turecku a za které má EU Ankaře platit přes šest miliard eur. Erdogan mluví už o třech milionech lidí, běžně se mluví o 2,7 milionu, což je údaj OSN, který se ale kumuluje už od roku 2012. I podle OSN už více než milion migrantů z Turecka odjelo, a to jen přes Řecko a Itálii. A co víc, do Turecka nepřicházejí jen Syřané; ti tvořili z letošních skoro 150 tisíc jen asi polovinu. A počet uprchlíků v oficiálních táborech v Turecku přitom za loňský rok vzrostl „jen“ z 250 na 270 tisíc lidí. Takže, o kolik lidských duší se tu vlastně handluje?
A jestli je pozice Angely Merkelové „nahnutá“? Z podobných tvrzení už se stal jakýsi kolovrátek, ale ukáže čas. Na jedné straně sice nyní její strana oslabila ve trojích zemských volbách, ale stalo se tak na úkor Zelených a sociálních demokratů, což vlastně znamená, že politika, kterou například v otázce migrantů razí, neoslabila ani v nejmenším. Zisky protiunijní AfD jsou sice mediálně vděčné, ale pozicí politického mainstreamu zatím neotřásají.
Jednou jsem se vás ptal, jak byste řešila migrační krizi, kdybyste vládla vy. A vy jste odpověděla, že byste si dala víno a cigaretu a zavolala do Washingtonu, ať přestane rozdmýchávat války po Blízkém východě. No, kdyby to nepomohlo a když vezmeme v úvahu současný kontext, tak jaké řešení byste podnikla?
Mám výhodu, že nic takového řešit nemusím, protože na „co by kdyby“ nehraju. Ale v praxi si umím představit, že nejdůležitější by v takové chvíli bylo asi vnitřní rozhodování, zda chci ve vrcholné politice se všemi těmi prebendami i možnostmi být ještě zítra, nebo jestli je mi jedno, že na mne NSA nebo nějaká jiná tajná služba něco „vybalí“, že je mi jedno, že mou stranu „zařízne“ nějaká lobby se svými penězi a médii, že je mi jedno, že se moje rodina a blízcí stanou terčem teroru či vydírání… Pokud bych si řekla, že mi to za to stojí, tak bych si opravdu nalila tu sklenku, zapálila cigárko a zavolala do Washingtonu a pak do Rijádu a pak do Ankary a na pár dalších míst. A jen bych neposlouchala, co mi diktují, ale mluvila bych sama. A to vše bych si nahrávala a okamžitě dala na mnoho míst na internetu současně, protože by to bylo asi to jediné, co by po mně – třebas aspoň na hodinu – mohlo zůstat. Takže je vlastně klika, že je to jen „co by kdyby“.
Hovořme o Naděždě Savčenkové, která byla odsouzena v 22 letům vězení. Martin Fendrych ji srovnal s Miladou Horákovou, je to v pořádku? Jak hodnotit způsob prezentace jejího procesu našimi médii – co bylo řečeno a co řečeno nebylo? Je to dobrá výroba symbolu, nebo nechutné jednání Ruské federace?
Mou nevýhodou je, že se snažím česká média nesledovat, takže i když tu žiju, mám jen rámcovou potuchu o tom, co bylo a nebylo řečeno, a už vůbec jsem nevěděla, že se z „Nadi“ zničehonic stala Milada Horáková. Mimochodem, už tohle srovnání je ale sám o sobě hodně přesvědčivý argument, proč česká mainstreamová média nesledovat! Západní média by takové srovnání rozhodně nepoužila, nejspíš proto, že možná alespoň tuší, že Rusko už – stejně jako my – není komunistické.
A co k ní říct? Nevím. Na videích se sama chlubí tím, jak mučila lidi, tedy Rusy. Rusové ji zase viní ze smrti několika svých novinářů, ona sama se nijak netají fanatickou rusofobií, a ani Kyjev jádro kauzy vlastně nijak nepopírá. Na to, že držela hladovku, co pamatuju, je nečekaně svižná, ale to lze možná s notnou dávkou cynismu přičíst tomu, že Ukrajinci vzhledem k ekonomické situaci hladovky trénují obecně, v každodenním životě… Pro ultranacionalistickou část Ukrajiny je symbolem boje proti odvěkému nepříteli, který je jako divoké zvíře; pro většinu Rusů je také čímsi jako divokým zvířetem. Obojí má silně propagandistický náboj, přinejmenším v těchto dnech. Uvidíme, zda bude tématem ještě za měsíc, za dva.
Jen je podivné, že zatímco třeba Berlín nebo Paříž její kauzu ani nemíní s Moskvou projednávat, protože o ní nejspíš vědí své (a navíc dopředu vědí, že by to s Putinem byla jen ztráta času), tak se za Savčenkovou kromě šéfky unijní diplomacie Mogheriniové bere Česká republika. Je zvláštní, jak jsme aktivní, jakmile jde o nějakou okrajovou záležitost – a Naďa Savčenková je z hlediska vývoje světa vlastně jen drobný infotainment – ale jinak o nás moc slyšet není. Že by v Černínu zase jednou „kápli“ na to, jak snadno získat kdesi u Sorošů body, vyhlídku na budoucí kariéru, a přitom se příliš neunavit?
Mimochodem, je to stejně bizarní, jako když se k Rusku tuhle vyjádřil ministr obrany Stropnický: „Od maďarského ministra obrany mám informaci, kterou nemohu stoprocentně potvrdit, ale nemám důvod jí nevěřit, že na území Balkánu byly v nemalém množství přistaveny autobusy. Nikdo neví, odkud se tam vzaly, ale dost pravděpodobně byly financovány Ruskem.“ Nemůžu ověřit, nemám důvod nevěřit, v nemalém množství, nikdo neví, odkud se vzaly… Ten pán se přemýšlením o tom, co vlastně jako vrcholný politik říká, také příliš nenamáhá. Plkám, tedy jsem.
Zapadly nám zprávy z válčiště v Sýrii, stejně jako velmocenské posuny při rýsování map a scénářů nové Sýrie. Co je dobré říci?
Zprávy samozřejmě nezapadly, jen se části mainstreamu nějak najednou nehodí do krámu. Jakmile totiž Západ „vyhodnotil“ částečný ruský odsun ze Sýrie jako důkaz, že Putin ve skutečnosti nikdy nechtěl bojovat proti Daeši (na rozdíl od naší „války proti teroru“, samozřejmě), tak je nám teď hloupé konstatovat, že ruské letectvo dál podporuje syrskou armádu a Hizballáh, jejichž příslušníci možná už v těchto chvílích dobyli zpět Palmýru, finalizují kontrolu nad provinciemi Aleppo či Idlíb, vedou boje s Daešem kolem Deir i Zoru a tak podobně. Je mimochodem hodně bizarní, že Kreml setrvání své armády v Sýrii popisuje jako „obranu základen“. Když se podíváte na mapu, kde všude ruské bombardéry a bitevní vrtulníky dál útočí, je to obrana „hodně předsunutá“. Řeč je o tisících kilometrech.
A navíc raději mlčíme, protože Rusko pohrozilo, že znovu začne jednostranně bombardovat všechny, kdo porušují dohodu o „zastavení nepřátelských akcí“. USA se k této hrozbě nepřipojily, což tak nějak naznačuje, že „příměří“ porušují především ti „naši“, samozřejmě „umírnění“. Ale mlčení o tom je spíš otázka mediálního mainstreamu, který je po pěti letech války v Sýrii kupodivu znovu „vždy připraven“ vytvářet virtuální realitu, jako kdyby se tím situace v reálu měla nějak změnit.
Zajímavější je, že syrští Kurdové na svých územích na severovýchodě Sýrie jednostranně vyhlásili jakousi federaci, začali z tamních měst vyhánět syrské úředníky i syrskou armádu... a už během prvních hodin je za to odsoudili úplně všichni zúčastnění, včetně vedení iráckého Kurdistánu. Jako by se tím už nyní jemně vykreslovala budoucnost jednotného kurdského státu, v němž propukne vnitrokurdská řežba o koryta.
Ve středu do Moskvy přijeli John Kerry i jeho německý kolega Frank-Walter Steinmeier, což je podivuhodná aktivita, která napovídá, že se zase něco „peče“. Témat, která čekají na nějaký průlom, nebo alespoň pokrok, je aktuálně dost. Takže, jak už jsem dneska řekla několikrát, počkejme pár dní a uvidíme.
A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Dnes bych trochu netradičně zůstala doma a doporučila „kauzu Čapí hnízdo“. Jsme svědky toho, jak ve státě, který je prý jedním ze tří posledních na světě, kde ještě existují anonymní akcie na doručitele, a tudíž ani politici nemohou jasně prokázat svůj majetek, parta nečistých lynčuje nečistého oligarchu, o němž se ale dopředu vědělo, že je nečistý, ale nečistým se zničehonic stal až teď… Po rozkradených stovkách miliard a možná bilionů je „skandálních“ 50 milionů trapnou zástěrkou. Letmý pohled na včerejší jednání parlamentu mi maně připomněl, že už vím, proč se někteří lidé bojí klaunů. Odborně se tomu, mimochodem, říká coulrofobie.
Ale proč to vůbec zmiňuji: Jakmile jsem si všimla, že proti Babišovi „najednou“ vystoupily i neziskové organizace, které mají „dohlížet“ na boj proti korupci, ale dosud si během dlouhých let ničeho nevšimly, mám neodbytný pocit jakési „barevné revoluce“. Jen bez nadšených davů na náměstích, ale to neznamená, že se něco takového ještě nezhmotní. Osobně ale žádné demonstrace proti korupci neočekávám, protože si neumím představit „národ“, který by v tomto směru povstal za Kalouskem nebo Fialou. Nejdůležitější otázky jsou ale prosté: Kdopak to tuhle salónní „barevnou revoluci“ asi tak řídí? A proč?
Teď mě napadá, že jsem dneska ještě ani jednou nehodila vinu za vše špatné na Putina, tak to zkusím teď. Jen nevím, jestli stojí za Babišem, nebo za Kalouskem a Fialou, nebo za Sobotkou se Zaorálkem… Čert aby se v tom vyznal.
Kronika doby - Okno do světa Terezay Spencerové:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
