Kritické reakce řady politiků i ze sociální demokracie vyvolalo setkání a následné focení jihomoravského hejtmana Michala Haška s ruskými motorkáři Nočními vlky při uctění památky vojáků padlých za 2. světové války v Brně. Jak toto gesto vnímáte, když členové tohoto gangu bojovali po boku separatistů na východě Ukrajiny, oslavují anektování ukrajinského Krymu a jejich vůdce je i na sankčním seznamu Evropské unie i Spojených států?
Vojáci, kteří padli při našem osvobozování, se mají ctít. To je moje stanovisko. Ale něco odlišného je, jestli při tom nastoupím s velmi pochybnou společností Nočních vlků, což je motorkářský gang. Já bych hejtmanovi nedoporučoval, ani aby vystupoval se západními motorgangy. A navíc se fotil i s vlajkou neuznaného útvaru. To je podraz české zahraniční politice, která Doněckou republiku neuznává a má v tom velmi jasné stanovisko.
Myslíte si, že česká společnost si obecně váží dědictví hrdinů 2. světové války, ať už to byli ruští, američtí nebo naši vojáci, kteří bojovali v britském letectvu nebo ve Svobodově armádě a v bojích proti nacistům padli?
Je to už jednasedmdesát let a pamětníci jsou už staří dědci, nebo už zemřeli. Takže už to samozřejmě zapadá do dějin jako jiné záležitosti, nicméně přece jen se konec druhé světové války slaví a také se ctí padlí, ať bojovali v Rudé či americké armádě, ať šlo o naše letce nebo vojáky, kteří přišli s Rudou armádou. Přece jen se to poměrně dost připomíná. Ale už je to něco jiného než před několika desítkami let, kdy ještě bylo mezi námi mnoho těch, kteří druhou světovou válku i její konec bezprostředně zažili.
Je potřeba si tyto temné stránky evropských dějin stále připomínat?
Právě kvůli tomu, že to byly temné chvíle v našich dějinách, tak si to musíme připomínat.
I když už jsou tyto události pro většinu lidí vzdálenou historií, neovlivňují stále i naši současnost? Mnozí odborníci například vysvětlují vstřícný postoj Německa k migrantům právě určitým pocitem viny za holocaust, za druhou světovou válku. Může to hrát nějakou roli v politice Německa?
V Německu cítili velmi silný pocit viny za válku, za holocaust i za věci, které spáchali v Polsku i u nás. Ale poslední viníci jsou už odsouzeni nebo zemřeli, než přišli k soudu, a těm, kteří žijí, už je přes devadesát let. I to vše tedy pozbývá důležitosti, na rozdíl od doby třeba ještě před dvaceti lety. Všechno pomalu zapadá za obzor.
Neovlivňuje dnešní odtažitější postoj k osvobození Československa Rudou armádou současná politika Putinova Ruska, to znamená anexe Krymu, pomoc separatistům na Ukrajině i kontroverzní účast ve válce v Sýrii na straně diktátora Asada? Nevyprchal ten vděk a nadšení, tak typické pro oslavy v minulém režimu?
Já si to nadšení a euforii v roce 1945, kdy jsem byl ještě dítě, pamatuji. Ale přílišné nadšení a euforie nejsou dobří rádci. Ale já jsem vždycky říkal, že každého vojáka, který padl za naše osvobození, ctím. To je nejvyšší oběť, které si musíme vážit, ať byl v té či oné armádě. Ale je třeba samozřejmě také dodat, že jak Američané, tak Rudá armáda zde nebojovali, aby nás osvobodili, ale aby porazili nacistické Německo, které bylo ohrožením světa.
Byli by podle vás Češi ochotni bojovat za svoji vlast, kdyby byla ohrožena?
Doufám. Ale obávám se, že nám Mnichov nalomil páteř.
Myslíte si, že ten mnichovský syndrom u nás pořád funguje? Že tu vládne skepse, že velcí světoví hráči stejně všechno rozhodnou bez nás a že nemá význam se nějak výrazněji angažovat?
Do jisté míry ano. Nešlo o rozhodnutí velkých hráčů – jde o to, jestli se sami postavíme a bojujeme. To je ta rozhodující otázka. Nikoli to druhé. Na to bych rád upozornil.
Jsou Češi vlastenci?
Myslím, že vlastenectví není tak velké, jako bylo za mého mládí. Ale je mezi námi pořád řada lidí, kteří jsou vlastenci.
Ale spousta lidí, kteří odmítají přijetí uprchlíků, se ohání právě vlastenectvím, národem, národními zájmy.
To jsou jen kecy, kecy, to nemá s vlastenectvím nic do činění.
Historik Jiří Rak tvrdí, že nám chybí kontinuita v dějinách, nemáme se k čemu hlásit, protože jsme proškrtali dějiny. Každý režim dějiny přehodnocoval, rok 1918 popřel Rakousko-Uhersko, druhá republika popřela první republiku, protektorát popřel Rakousko-Uhersko i první republiku a tak dál. Zapomínáme na historické kořeny a to je chyba. Souhlasíte s tímto hodnocením?
To je bohužel pravda. Tohle v jiných národech tak silné není.
A má to vliv na naše „národní sebevědomí“?
Má to vliv.
Vy osobně jste vlastenec? Jste hrdý na to, že jste Čech?
Pro mne je vlastenectví samozřejmost. V tom jsem byl rodiči vychován. Vždycky si v těchto dnech vzpomínám na to, když se můj otec 5. května 1945 objevil doma v uniformě důstojníka československé armády. To všechno mám v živé paměti. My jsme generací, která se cítí být vlastenci.
Historik Jiří Rak prohlásil, že Češi vždycky rozlišovali mezi vládou, proti které byli v opozici, a císařem, k němuž byli loajální. Platí něco takového pořád?
Císaře pána už nemáme.
Ale máme na Pražském hradě prezidenta, kterému lidé také promíjejí mnoho věcí, které by neprošly vládě ani jiným politikům. Není to podobné?
To je něco naprosto odlišného. Zvolený prezident má jiné postavení, nemůžeme srovnávat třeba postavení anglické královny s francouzským prezidentem.
Ale nemají Češi od prezidenta T. G. Masaryka prezidentský úřad v mimořádné úctě?
V úctě tento úřad od dob prezidenta Masaryka mají, ale bohužel tato úcta upadává. Můžete zničit úctu i k tomuto úřadu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
