Vaše jméno se v posledních dnech objevilo v médiích právě v souvislosti s olomouckým incidentem, kde vás měli slovně napadnout muslimští vysokoškolští studenti u stánku s peticí proti uprchlickým kvótám. To byla vaše první zkušenost s muslimy?

Já opravdu nemám s muslimskou komunitou vůbec žádné zkušenosti z minulosti. To byl můj první kontakt, který mě utvrdil v tom, že se opravdu musíme nějak vymezit proti islamizaci Evropy, která hrozí v České republice.

Co jste v ten moment přesně cítila, strach?

Já jsem si uvědomila jednu věc: Pokud se setkám s partou výrostků a chuligánů, tak mám nějaké životní zkušenosti, roky a praxi ve zvládání podobných situací, mám dvě dospělé děti. V takovém případě strach nemám a situaci zvládnu. Jestliže by ovšem mezi nimi nebyl vysloveně psychopat. Ale tato skupina působila dost hrozivě právě proto, že cítíte, že s nimi není možná žádná diskuse. To je o tvrdém nátlaku.

... Mám opravdu obavy, když to vidím. Neumím si představit, že se nám po Olomouci budou producírovat skupiny frustrovaných a nudících se imigrantů. Zrovna jsem viděla video, jak se borci někde potloukali, šla kolem dívka, začali na ni mluvit, ona nekomunikovala, snažila se jim vyhnout, tak ji prostě zbili. To je prostě strašné. Lidé mají strach, to je to nejhorší. Pak, když je někdo napaden, tak mu raději ani nepomohou. I kolegyně mi říkala, jestli z toho ještě raději nechci vycouvat. „Vždyť ti může někdo ublížit,“ povídala mi. A o to jde – dneska ještě odvážní být můžeme, protože nám toho ještě moc nehrozí, zde ještě není islámská komunita – a uprchlíci – tak rozšířená. Nyní ještě lidé nemají problém podepsat petici. Ale za pár let by bylo třeba mnohem větší odvahy. Proto problém musíme řešit teď, aby nás bylo co nejvíc – abychom to zlomili.