Rozhovor odstartoval otázkou Denise Melase, která rezonuje v evropské debatě stále častěji: jsme blíže konfliktu s Ruskem, nebo s USA? Šándor odmítá zkratky a paniku. „Pevně věřím, že ani s jedním nejsme blízko konfliktu, aspoň zatím,“ říká a připomíná, jak snadno se veřejnosti servírují hrozby bez faktické opory. „Ti, co nás straší tanky na Václaváku za tři, čtyři roky, by nám měli říct, odkud přijedou,“ zazní v jedné z pasáží. Navíc evropské vlády posílají signály, které se navzájem vylučují: jedni mluví o téměř nevyhnutelné válce, druzí ji bagatelizují. „Tato dichotomie nepřináší nic dobrého. Spousta lidí je vystrašených,“ konstatuje Šándor.

Nejtěžší momenty ale přicházejí, když se debata stočí k Ukrajině a k tomu, co vlastně znamená „ukončení války“. Šándor maluje scénář, který v evropských kancelářích mnozí vytěsňují: „Ultimátně se obávám, že Rus zabere ještě Oděsu a z Ukrajiny se stane suchozemský stát.“ Zaorálek reaguje bez okolků: „Strašná porážka.“ A Šándor to dopoví naplno: „Přesně tak. Je to porážka Ukrajiny, je to porážka Aliance.“

Jeho argument není jen geopolitický, ale i praktický – a právě proto tak nepříjemný. Nejde jen o zbraně, munici nebo techniku. „Vidíme, že Ukrajinci mají dva miliony lidí, kteří se vyhnuli mobilizaci, dvě stě tisíc zběhů, schopnost doplňovat jednotky je prostě malá a to je jediná věc, kterou my jim dát nemůžeme,“ říká. A když přijde řeč na „koalici ochotných“ a úvahy o vysílání vojáků, volí Šándor slovo, které v českém prostoru zní až výbušně: „Kabaret.“ Nevěří, že západní lídři politicky ustojí rozhodnutí, které by znamenalo přímé riziko pro vlastní voliče. A upozorňuje, že „zamrzlý konflikt“ může Evropu vysávat roky – ekonomicky, politicky i společensky.

Anketa

Bude Martin Kupka lepším předsedou ODS než Petr Fiala?

Bude

1%

Ne, Fiala byl lepší

1%

Je to úplně jedno

98%

hlasovalo: 12657 lidí

Zásadní část rozhovoru se pak točí kolem Donalda Trumpa. Šándor i Zaorálek se shodují, že Trumpovu politiku nelze číst jako „výstřelky“, ale jako test: co si může dovolit, kdo ustoupí, kdo se přizpůsobí. Šándor opakuje: „To, že nás nebere, je naše vina.“ A rozvíjí myšlenku, že Trump – transakční, tvrdý, orientovaný na sílu – respektuje jen toho, kdo ji prokáže. „Trump by ocenil sílu, ale on žádnou nevidí,“ říká. Zaorálek k tomu přidává širší obraz: svět se odklání od pravidel a institucí a posouvá se k bilaterálním dohodám a tlaku. A v jedné chvíli zazní i obava, že Trump může v rozdělování Evropy působit „účinněji než Putin“.

Silně rezonuje i motiv evropského dvojího metru – a tím i ztráty respektu. Zaorálek připomíná, že Západ se často tváří jako strážce pravidel, ale v konkrétních krizích je sám obchází nebo relativizuje. Šándor to pojmenuje ještě přímočařeji: „Je to pokrytectví, je to dvojí metr, bojíme se, aby nám Trump nenafackoval, čím víc mu ten prostor dáváme, tím víc si ho bere.“ V téhle logice pak nepřekvapí, že Evropa vypadá navenek slabě – nejen vojensky, ale i politicky.

Symbolicky to v rozhovoru vypluje na tématu Grónska. Zaorálek popisuje, jak nedůstojně působí, když se Evropa nedokáže postavit ani za vlastní teritorium a do hry vstupuje někdo „za Evropu“. „Ani jako partnera nás nebere, to už je nedůstojný,“ říká. Šándor přitakává a ukazuje na hlubší problém: Evropa je „šíleně nejednotná“ a její lídři často raději couvají, než aby nesli odpovědnost. V jedné z nejostřejších pasáží pak Šándor líčí evropskou mentalitu skoro až s hořkostí: „Slyšel jsem Merze říkat, když už Trump nemá rád Evropu, tak aspoň aby neopustil Němce. Já nevím, tohle přece není hrdý stát.“

A co Česká republika? Co může dělat země, která sama o sobě globální trendy nezmění? Zaorálek tu pokládá otázku, která visí ve vzduchu už roky – a Šándor na ni odpovídá programově, bez diplomatických kudrlinek: „Armáda České republiky by měla být suverénním nástrojem suverénního státu primárně určená pro bezpečnost České republiky, měli bychom usilovat o středoevropské partnerství.“ Zároveň ale varuje před českou tendencí „pohodlně se opřít“ o členství v NATO a EU, jako by to byl konec práce. Podle něj to měl být naopak začátek. Jenže v tomto jsme podle Šándora Evropa i my v mnoha směrech promarnili čas.

Do debaty se dostává i Čína a širší svět. Šándor odmítá hysterií nafukované scénáře: „Měli bychom se přestat strašit, nemyslím, že Čína má v zájmu bojovat.“ Zaorálek zase přidává zkušenost z politiky: česká debata je často „bizarní“ v tom, jak rychle nálepkuje pragmatismus jako bezpáteřnost, přestože velké státy jednají přísně pragmaticky a svět se podle toho přeuspořádává.

Z celé epizody ale vyčnívá jedna společná obava, která má pro Evropu až existenciální tón: že konec bojů na Ukrajině automaticky nepřinese úlevu. Šándor říká, že Evropa si „vybombardovala hloupostmi vlastní zázemí“, ekonomiky se dusí, a místo strategického restartu se řeší improvizace. A pak pronese větu, která zní jako varování do příštích let: „Po skončení války na tom bude Evropa ještě hůř, protože se nebyla schopna dát dohromady.“

Zaorálek závěrem přidává širší rámec: Západ, jak jsme ho znali, se mění – ale Evropa nezmizí. Jen se bude muset naučit fungovat bez iluzí, bez pohodlí a bez jistoty, že „velký strýček“ vždycky zasáhne.

Psali jsme:

Konečná. Rusové Ukrajincům likvidují zbytky sítě

„Tak dost, pane Moravče“. Ve studiu létaly vtipy na Babišův glóbus i čtyři stíhačky

Do EU do roku 2027, maluje si Ukrajina

Ševčík rozzářil Partii: Tak ať dělá Pavel obchoďáka a prodává letadla