Uprchlíci, brexit a Německo. Expert na čísla předkládá fakta, o kterých se nemluví

Anketa

Je Člověk v tísni užitečnou organizací?

97%

hlasovalo: 8833 lidí

Kriminalita přistěhovalců není častější než kriminalita Němců. To prý vyplývá z první plošné analýzy Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt – BKA). Z některých zemí však přichází nadprůměrné množství podezřelých. Píše o tom list Frankfurter Allgemeine Zeitung. Když se podíváte více na uvedenou analýzu, jak stěžejnímu zkoumanému závěru rozumět už s ohledem na nesrovnatelný počet uprchlíků a Němců? Jde tedy, předpokládám, o nějaký přepočet. Zkusíte to jako matematik vysvětlit? Jaký má podle vás celá analýza přínos? O čem svědčí?

Ve zmiňované analýze jsou smícháni migranti ze všech možných koutů světa. To je pak takový průměr, jako když počítáte průměrný plat množiny milionářů a chudáků. Vychází to potom docela dobře, ale zakrývá to obrovské rozdíly mezi nimi.
Všechny mně známé analýzy, které se zabývaly situací podrobněji, ukazovaly na extrémní kriminalitu přistěhovalců ze severní Afriky – Maročanů, Alžířanů, Tunisanů. Například v lednu se dostala na veřejnost důvěrná zpráva o kriminalitě v Düsseldorfu, podle níž jenom v tomto jediném německém městě působí 2200 recidivistů ze severní Afriky, kteří spáchají jeden trestný čin každé 3,5 hodiny. Přitom Düsseldorf je jen o něco větší než Brno. Napsal o tom Der Spiegel, který přitom jinak migrantům docela fandí.

Svoji vinu na tom nese i tristní stav německého vězeňství a soudního systému. Šetří se všude, věznic je málo, jsou přeplněné, tudíž i notorický recidivista, dokud „nepostoupí“ až k vraždě, dostane za další trestný čin obvykle jen pár měsíců, ne-li přímo podmínku. Pak v pachatelích vzniká dojem, že jsou nad zákonem, a jejich drzost roste. Německá policie je naopak demoralizovaná z toho, že opakovaně chytá ty samé lidi a oni se jí za pár měsíců zase na ulici smějí do tváře.

Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a člen katedry německých a rakouských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Vladimír Handl vysvětluje, že kromě morálních důvodů, které motivují miliony německých obyvatel k podpoře uprchlíkům, je zásadním důvodem i zájem na zachování stabilní a funkční EU. Co si o tom myslíte a jak vnímáte aktuální jistotu pozice kancléřky Angely Merkelové?

Co se stability a funkčnosti EU týče, aktuální migrační krize evidentně, zcela očividně vede k pravému opaku. Tak rozhádaný a nestabilní ten bruselský klub ještě nikdy ve své historii nebyl. Pokud má někdo v Německu opravdu dojem, že masovým přijímáním arabského obyvatelstva upevňuje a posiluje EU, nežije v realitě.

Ekonomičtí analytici společnosti Cyrrus tvrdí, že Česká republika by z příchodu desítek tisíc migrantů dlouhodobě profitovala. Naše ekonomika jich prý zvládne pojmout až 80 tisíc ročně s tím, že je třeba přizpůsobit trh práce. Ministr Dienstbier to podporuje, odbory návrhy považují za nátlak zaměstnavatelů, aby lidé pracovali za ještě menší plat. Jak situaci vidíte vy?

A už jsme zase u toho, že se „migranti“ vnímají jako jednolitá množina. Vyškolených zdravotních sester z Ukrajiny bychom jistě dokázali zaměstnat dost. Ale negramotných pastevců z pohoří Hindúkuš, Somálska nebo z Eritrey? Nejspíš ani jednoho. Ti mají na trhu práce mizivou šanci. Podívejte se na inzeráty – obrovská poptávka je po kvalifikovaných lidech, ale těmi arabský a africký svět opravdu nehýří, a když se tam občas nějaký najde, vyzobne si jej Austrálie nebo Kanada. Tyto země totiž mají racionální imigrační systém založený na užitečnosti daného člověka pro domácí společnost. To je pravý opak „člunového chaosu“, který dnes panuje v EU.

Ze Švédska nedávno přišla statistika, že z celkem 162 000 migrantů, kteří dorazili na švédské území loni, si jich zatím našlo práci 494. To jsou 0,3 %. Takže 99,7 % je jich stále v sociální síti a zbytek švédského obyvatelstva je musí živit. Proč si myslíte, že v září Švédi zavřeli hranice? Protože se situace stala neúnosnou. Zrovna Švédsko má zkušenosti s migrací z Blízkého východu a Afriky už 40 let, a nejsou dobré. Žádný hospodářský boom pod vedením imigrantů z těchto oblastí se nekonal, za úspěch se dá považovat, pokud si taková rodina dokáže pořídit stánek s občerstvením a živit se aspoň takovou prací. V hi-tech oborech jsou Arabové a Afričané téměř k nenalezení. Tolik k dlouhodobé perspektivě.

Němci nyní uvažují, že pro migranty vytvoří speciální pracovní místa, tzv. 1-Euro jobs. Znamená to přesně to, co to říká: za hodinu práce mzda 1 euro čili 27 Kč. Podstatně méně, než kolik činí minimální mzda v Německu, ba i v ČR. Přitom otevřeně říkají, že i na tato jednoeurová pracovní místa bude německý stát muset doplácet, ale že je to lepší, než nechat lidi jen tak nečinně sedět v ubytovnách. Tolik k produktivitě migrantů v Německu.
Ministr Dienstbier samozřejmě podporuje všechno, co ulehčuje imigraci z rozvojového světa směrem k nám. To je jeho trvalá politika. Funguje pro mě už léta jako dobrý kompas – povšimnu si, co podporuje Dienstbier, a tomu se přesně snažím vyhnout.

Rozruch v mediálním i politickém světě způsobily výsledky prvního kola rakouských prezidentských voleb. Tamní tradiční strany zcela vypadly a ve druhém kole se utkal Norber Hofer ze Svobodné strany Rakouska a expředseda Zelených Alexander Van der Bellen. Mluví se o překvapení, šoku, nástupu populistů a extremistů, o přeorání rakouské politické mapy. Jak na tento vývoj pohlížet střízlivou optikou v rámci současné reality? Jaký vzkaz takovou volbou Rakušané vyslali? A nakolik může tyto volby brát jako varování Angela Merkelová?

Racionální člověk by bral jako varování už vývoj volebních preferencí za posledního půl roku, rovněž pak výsledky německých zemských voleb 13. března 2016, ve kterých výrazně zabodovala protiimigrační AfD. Mám ale dojem, že v Berlíně převládá jakási bunkrová mentalita. Angela Merkel ráda charakterizuje různé situace slovy, že je něco „alternativlos“, tj. bez alternativy, jen jeden jediný možný kurz. To je ale nebezpečný omyl, nic totiž není bez alternativy, ani její kancléřská funkce.
Významná pozice FPÖ na rakouské veřejné scéně může překvapit jen někoho, kdo situaci dlouho nesledoval, nebo před ní zavíral oči. Dříve tradičně velké strany (SPÖ a ÖVP) jsou dnes v Rakousku extrémně neoblíbené. Hodně lidí z dělnické vrstvy přeběhlo od SPÖ ke Svobodným, protože manuálně pracující lidé jsou většinou daleko víc národně orientovaní než levicoví intelektuálové, kteří začali mít mezi sociálními demokraty až příliš dominantní roli. Když pak tradiční voliči SPÖ zjistili, že imigranti jsou pro jejich stranu důležitější než původní obyvatelstvo, začali hledat jinde.

Už delší dobu se hovoří o tom, že kvůli napjaté situaci v Evropě (migrační krize, terorismus) může náš kontinent zahájit zcela „novou éru“, kdy budou v jednotlivých zemích vítězit netradiční strany, často velmi ostře zaměřené a profilované. Hovoří se o francouzské Front National, na Slovensku uspěli kotlebovci, z některých kruhů zní kritika vůči polské konzervativní vládě atd. Hrozí něco Evropě, potažmo nám a současnému systému, pokud by se moci chopily strany, které jsou některými kruhy označovány jako populistické, extremistické? Došlo by k naplnění černých scénářů o konci Evropy?

Evropa je kontinent. Ta nezanikne, nepotopí se, neodpluje pryč. Skončit může maximálně tak EU. Nezaměňujme tyto dva pojmy.
Vývoj volebních preferencí napříč kontinentem je vcelku jasný a skutečně jde tímto směrem. Trend posilování euroskeptických a protiimigračních stran trvá minimálně pět let. Nejspíš to tak ještě nějakou dobu bude – z čehož plyne, že vítězství ve volbách se určitě v nějaké zemi EU dostaví.
Nedávno vyšel výsledek velkého dvouměsíčního průzkumu společnosti Pew Global Research, která zkoumala veřejné mínění v deseti státech EU. Vyšlo z něj, že míra nedůvěry vůči ekonomické a migrační politice EU je na rekordních hodnotách. Například 68 % Španělů, 66 % Francouzů a 59 % Švédů nesouhlasí s ekonomickou politikou EU, a co se týče migrační politiky, nesouhlasí s ní 88 % Švédů, 77 % Italů, 67 % Němců atd.

Ve všech zemích se rovněž dotazovali respondentů, zda by se měla EU dále integrovat nebo zda by naopak měla vrátit některé pravomoci členským zemím. A všude získala nejvíc hlasů možnost „vrátit pravomoci členským zemím“. To je v přímém rozporu s deklarovaným cílem „stále těsnější unie“, který byl vepsán už v římských smlouvách z roku 1957 a který se Brusel pořád snaží prosazovat.

Jinými slovy, rozpor mezi vedením EU a obyvatelstvem dosáhl propastných rozměrů. Bohužel Evropská komise je nevolený orgán a její jednotlivé členy nelze vyměnit ve volbách. Nemusí tedy na názory obyvatel brát ohled a mnohdy to také nedělá. Čímž je ještě více dráždí a celý cyklus pokračuje.

Objevují se katastrofické odhady, jak to dopadne, když Británie skutečně vystoupí z EU: zhroucení britské libry, chaos na evropských finančních trzích, převzetí Evropy Ruskem a Čínou, nástup fašistických stran ve všech evropských zemích. To je teze Natalie Nougayrède z deníku Guardian. Vezměme to bod po bodu, co z toho se může stát, když k brexitu dojde? A dojde k němu podle vás?

O Británii ani o britskou měnu nemám strach. Mluvíme o zemi, která za posledních 1000 let přežila mnohem závažnější situace. Je to vyspělá ekonomika, má vzdělané obyvatelstvo a značné know-how, stabilní právní systém; to jim žádné vystoupení z klubu nevezme. Samozřejmě může dojít k oscilaci kurzu libry vůči euru, ale kterým směrem? To vám nikdo neřekne, to je čistá spekulace.
Nemám dojem, že by Čína měla nějakou chuť přebírat Evropu. O čínské zahraniční politice rozhoduje zejména vidina materiálního zisku, tudíž pro Peking jsou zajímavé zejména nerostné suroviny v Africe. Tam se také Číňani opravdu snaží proniknout. Ale na akvizici předluženého Řecka či stávkující Francie, kde už osm měsíců trvá výjimečný stav, se dá jedině prodělat.

O Rusech si myslím, že mají momentálně svých starostí dost. Ze Sýrie se stáhnuli, což není zrovna známka síly. Situace v Doněcku a okolí také nepřipomíná triumfální tažení. Připomněl bych údajný výrok kancléře Bismarcka, že Rusko není nikdy ani tak silné, ani tak slabé, jak se zdá. Za mého života už se několikrát potvrdil. V devadesátých letech jsme měli neodůvodněný pocit, že Rusko je příliš slabé, dnes panuje hrůza, že je moc silné.
Pravých fašistických stran je v Evropě málo, ovšem z hlediska britského Guardianu je „fašista“ každý, kdo není nadšeným vítačem migrantů. Určitě dochází k renesanci národního cítění a podle toho se mění politické scény jednotlivých zemí.

Myslíte si, že situace je taková, že otázky typu: „Lze zachránit Evropskou unii“ nebo „Jaké jsou perspektivy po zhroucení EU“ jsou na místě? Někteří odborníci poukazují na to, že Velká Británie může odstartovat rozpad… Nebo jde skutečně jen, pro jistou část veřejnosti, o černé vize?

Podívejme se ještě jednou na výsledky toho průzkumu veřejného mínění, který uspořádal Pew Global Research. Plyne z něj, že EU to se svojí integrací „přehnala“ a její občané nejsou s její podobou spokojeni. Velmi silný je tento pocit právě v Británii, kde pouhých 6 % lidí by bylo pro další prohlubování integrace EU. Ale i v jiných státech panuje dojem, že čeho je moc, toho je příliš.

Dojde-li skutečně k brexitu, pak jediný způsob, jak zachránit EU, by byl ten, aby bruselské vedení začalo skutečně poslouchat názory svých občanů a místo neustálého tlaku na další a další integraci EU provedlo pravý opak a EU trochu rozvolnilo. V takovém případě by se mohl vytvořit nějaký vyrovnaný, udržitelnější stav.
Pokud ale vedení EU zvolí opačnou taktiku – snahu „potrestat“ Brity za jejich odchod různými byrokratickými překážkami a zároveň prosadit další převádění kompetencí národních států do Bruselu – vyvolá tím takové odstředivé síly, že to opravdu EU jako celek nemusí přežít. Ono je už nyní v EU docela dost států, kde by si obyvatelstvo přálo svoje vlastní referendum o setrvání v Unii. Patří mezi ně například Dánsko, kde má na politiku vlády výrazný vliv euroskeptická Dánská lidová strana, ale i Nizozemsko, kde euroskeptik Wilders a jeho Strana pro svobodu výrazným způsobem vede v průzkumech veřejného mínění. A v Nizozemsku jsou parlamentní volby už za rok.
Samozřejmě, odejde-li Británie z EU, bude se snažit najít na kontinentě spojence. Je to velmi stará britská taktika: oslabovat vedoucí mocnost kontinentu tím, že proti ní uzavírá aliance s jinými státy. Uplatňuje se už několik staletí. Dá se tedy očekávat, že Britové by euroskeptická hnutí na pevnině nějakým způsobem podporovali.