Co se v Česku změnilo za posledních pětadvacet let v pohledu na architekturu a urbanismus?

Je patrný posun ve vnímání veřejného prostoru, roste důraz na jeho kvalitu a také se tato kvalita začíná čím dál víc realizovat. Za dvacet let jsme stihli v mnoha městech renovaci historických jader a teď přichází na řadu zamyšlení, jak vlastně tyto prostory kvalitně využívat, jak tam dostat lidi a také jak mít ohled na různé skupiny od imobilních přes nevidomé nebo seniory. Je tomu tak hodně díky tlaku zdola a díky iniciativám, které jsou poučeny zahraničními zkušenostmi. Není to ani tak iniciativou politiků, existují ale neziskovky, které se tomu věnují.

Zanechala nám i socialistická éra kvalitní architekturu? V povědomí máme spíš paneláky, fabriky a betonová monstra v centrech měst…

Jsou tu samozřejmě velmi kvalitní lokální stavby, jako je třeba Ještěd nebo pražský Dům Na Můstku. Kvalitním pozůstatkem minulé doby je ale i celá vrstva užitého umění, společnost totiž tehdy při stavebních projektech podporovala jeho vznik a podle tzv. hlavy 5 šlo 1 % investičních nákladů povinně na vznik uměleckého díla. Vznikla tak řada zajímavých věcí, i když ne vše bylo kvalitní. Také některá sídliště mají zajímavý prostor, který je třeba zanedbaný, ale má potenciál a dá se využít. A to nemluvím o sídlištích jako je brněnská Lesná, která funguje stále velice dobře. Znovuobjevujeme kvalitu sídlišť z padesátých let, která byla odmítána kvůli tomu, že na sobě vizuálně nesla punc socialistické snahy o tehdejší pojetí národní architektury. To je například případ sídliště Ostrava-Poruba. Jsou to soubory ztvárněné v duchu socialistického realismu, ale mají velmi kvalitní a přesné urbánní rozlišení prostoru na poloveřejný, veřejný a na polosoukromý a soukromý. Jsou to dost často polouzavřené bloky, kde je patrná hierarchie jednotlivých prostorů. Zjišťuje se, že tato sídliště jsou pro bydlení kvalitní a řada z nich se už navrhuje na ochranu památkové péče.

Symbolem socialistické výstavby jsou ale paneláky. Jakou mají budoucnost dnes?