Výsadkář Pavel a humbuk při odchodu k rozvědce. Minulost prezidenta opět pod lupou

Dostáváme se ke klíčovému okamžiku Pavlova života, k odchodu od výsadkové brigády a nástupu do zpravodajského kurzu D-2. Toto téma se stalo vysoce výbušným na konci léta 2022, kdy na významné nepřesnosti v životopisu Petra Pavla upozornil historik Petr Blažek. Ten byl nejprve přímo napaden Petrem Pavlem, který dokonce zpochybňoval jeho odborné schopnosti. Proti Blažkovi se poté vymezili Eduard Stehlík a Jiří Padevět, čímž se z celé problematiky stal spor historiků...

S tím „sporem historiků“ jste to výrazně přehnal. Historika zde vidím pouze jednoho, a to konkrétně Petra Blažka. Ten nejprve absolvoval učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, obor jazyk český – dějepis v Hradci Králové v roce 1998, následně magisterské studium historie v Praze v roce 2002. Kromě svých doktorských titulů by tak mohl používat i dva magisterské, kdyby k tomu cítil potřebu ve stylu například europoslance Zdechovského, Mgr. et Mgr. et Mgr.

Naproti tomu Eduard Stehlík absolvoval v Praze učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů, obor jazyk ruský – dějepis v roce 1989 a Jiří Padevět svá vysokoškolská studia nedokončil, má střední odborné vzdělání s maturitou v oboru zeměměřičství. Kromě historika Blažka tady máte vojáka z povolání, učitele a geometra, takže – bez ohledu na novinářské zprávy – v daném případě šlo o názor erudovaného odborníka plně podložený archivními prameny versus stupidní podpásovky potrefeného a jeho adorační kamarily. Navíc šlo o určitou zhrzenost, protože Petr Pavel měl prý Petru Blažkovi nabídnout, aby zpracoval jeho životopis, což kolega Blažek částečně učinil a negativní výsledky nesmlčel. Šlo o špatný odhad prezidentského kandidáta. Petr Blažek je natolik zásadový, že nějaké políbení prstenu odmítl.

Přenesme se přes tyto doprovodné záležitosti k tehdejší realitě. Jak to celé podle vašich výzkumů pravděpodobně proběhlo?

Díky množství již publikovaných dokumentů a díky vyjádřením některých zainteresovaných osob na sítích (i v rozhovorech) můžeme celý proces rekonstruovat s vysokou mírou pravděpodobnosti. V první řadě si řekněme, že nástupem do funkce velitele čety 22. výsadkového pluku speciálního určení v srpnu 1983 si poručík Ing. Petr Pavel splnil svůj první životní sen. K funkci měl všechny potřebné předpoklady a vytčenému snu šel velmi usilovně naproti jak svojí fyzickou kondicí, tak vynikajícími studijními výsledky. Uvedli jsme již, že právě snaha o získání místa v Prostějově asi stála za tím, že se stal kandidátem členství v komunistické straně.

Jeho kariéra v Prostějově byla standardní. Začal ji jako poručík a velitel čety. V prvním období v tom – podle vlastního vyjádření – poněkud plaval, po získání zkušeností dovedl svoji četu dvakrát k titulu vzorná. Závazek se dával po přísaze nováčků, tedy většinou počátkem listopadu, jeho splnění bylo hodnoceno v květnu či červnu dalšího roku, titul pro svoji četu tedy získal v roce 1984 a 1985. Již po roce, v říjnu 1984, získal hodnost nadporučíka, což souviselo jak s vynikajícími studijními výsledky (červený diplom), tak s úspěšným velením četě. Po dvou letech velitelské praxe, koncem září 1985, byl jmenován velitelem 3. výsadkové roty u 1. výsadkového praporu 22. pluku. Jmenování do funkce velitele roty výsadkářů již po dvou letech služby muselo znamenat jediné – Petr Pavel se velitelsky osvědčil. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že jeho rota se stala v roce 1986 vzornou. V knize „V první linii“ je fotografie diplomu (strana 62) a v popisce se uvádí, že šlo o rok 1988, to ale neodpovídá ani Pavlovu vlastnímu, rukou psanému životopisu z roku 1987, ani jeho hodnocení po velitelské i stranické linii na jaře 1988. V knize tak máme další nepřesnost či přímo „maskirovku“ reálného stavu. Pavel sám přiznal, že titul vzorná rota v roce 1987 neobhájil, ale nijak mu to neuškodilo a v říjnovém termínu roku 1987 byl povýšen na kapitána.

To vypadá jako odborný chvalozpěv, pravděpodobně zasloužený. Přesto by mě zajímala jedna disharmonie zatím zde nezmíněná, ale uváděná v oné citované knize. Nástup do dálkového jazykového kurzu v Brně...

Máte pravdu, v knize „V první linii“ je líčena snaha Petra Pavla o přijetí na zdokonalovací kurz angličtiny při Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně. Jeho žádost byla nadřízenými zprvu odmítnuta, ale díky otcově odborné radě a využití interní směrnice se mu odpor podařilo překonat. Rozkazem velitele Západního vojenského okruhu byl ke studiu na podzim 1984 vyslán a v červnu 1986 je úspěšně ukončil složením odborné vojenské jazykové zkoušky pro překladatele z jazyka anglického.

Někdy v této době se asi Petr Pavel začal upínat k nové životní metě, podpořené jeho nadstandardními jazykovými znalostmi. Z cizích jazyků zvládl samozřejmě ruštinu, v rozhovorech uváděl základní znalost němčiny, v červnu 1986 získal tehdy nejvyšší armádní certifikát pro angličtinu. Díky tomu se mu standardní výsadkářská kariéra asi začala jevit jako těsná. V životopise z roku 1987 to ostatně též uvádí – „dostat se k práci, ve které budu moci využít znalosti jazyků, případně i cizích zemí“. Není asi náhodné, že právě v té době začíná proces jeho základního prověřování ohledně možnosti nástupu do zpravodajského kurzu, který byl završen na jaře 1988. Jeho otec o tomto prověřování, jak sám uvedl, byl informován a jen těžko lze věřit tomu, že by se vůči synovi choval s oním cimrmanovským „my nesmíme ani naznačovat“.

Jestli jsem to dobře pochopil, původní nadšení z výsadkářského života začalo s přibývajícím věkem poněkud vyprchávat, takže se začal ohlížet po klidnější službě. Mohl mu v tom opravdu nějakým způsobem pomáhat jeho otec?

Zcela jistě ano, a to jak svojí pozicí v armádní rozvědce (a vlastně i kontrarozvědce), tak svými zkušenostmi. Jazykové nadání Petr Pavel zdědil po svém otci, ten však měl s nadřízenými ohledně vlastního vzdělávání bohaté negativní zkušenosti. Koncem 70. let se chtěl dostat na pole zahraničních vojenských aktivit, ovšem jeho žádost se setkala s odmítnutím ze strany všech nadřízených. Krátce nato, v červenci 1981, požádal o povolení ke studiu v jazykovém kurzu v Brně, což mu bylo zamítnuto s odůvodněním horších výsledků v jeho práci. Pavel senior dobře znal skutečnost, že žádost o vyslání k doplňkovému studiu je jedna věc, kdežto hladké proplutí schvalovacím procesem je věc druhá. Můžeme předpokládat, že součástí jeho příprav byl onen stále přetřásaný životopis Petra Pavla z roku 1987 včetně nadbytečného a zcela nesmyslného vysvětlování vlastního postoje k srpnové okupaci: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze SSSR. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace.“

Tady bych se rád zastavil. Říkáte nesmyslné vysvětlování vlastního postoje k okupaci? Proč a v čem nesmyslné?

Srpnovou okupaci jsem zažil také. Ale v srpnu 1968 mi bylo sedm a půl, Petru Pavlovi ještě sedm ani nebylo. Mně osobně navždy utkvěl v paměti okamžik, kdy jsem se o ní dozvěděl. Blížil se konec prázdnin, byli jsme u matčiných rodičů na vesnici. Stále vidím dědu, jak za námi brzy ráno přišel do podkrovní světnice, kde jsme spali, řekl nám, že nás okupují, a z očí mu tekly slzy. Ano, byl jsem v odlehlém koutu, kde se okupační vojska (hlavně Poláci) příliš nevyskytovala. Pamatuji si ale, že při návratu jsem na křižovatkách neviděl žádné ukazatele směru a po příjezdu domů, vcelku malého města ve východních Čechách, byly všechny volné plochy a zdi popsány nápisy. Za pár dnů jsem šel do druhé třídy, ale že bychom se spolužáky nějak řešili politickou situaci, to opravdu nevím. Měli jsme jiné zájmy. Ale u nás v rodině tehdy nebyli na návštěvě „přátelé ze SSSR“.

O tom příteli z východu Petr Pavel hovoří ve své vícekrát citované knize. Mělo jít o nějakého Tolju, jenž prý „rozhodně nebyl příznivcem tamního komunistického vedení“. A ten se prý v onom létě „styděl za to, že je Rus“ (strana 357)...

Tady vidíte, jak lze jednu životní událost prodat dvakrát, a to zcela protikladně a podle očekávaného profitu. V roce 1987 to byl protiklad našich protisovětských nálad, v roce 2019 ruský „stydlín“. Co bylo více absurdní, že se ruský nepříznivec režimu kamarádil s agentem vojenské kontrarozvědky? Nebo že sedmiletý Petr Pavel trpěl ve škole ústrky kvůli tomu „tichému disidentovi“, jak jej označuje v knize? Jeho životopis z roku 1987 byl, stejně jako kniha z roku 2019, součástí vysoké hry, ve které je třeba k dosažení cíle nasadit všechny prostředky, chutné i nechutné, hlavně ty druhé. A ruka Pavla seniora je v tom obsáhlém a naprosto jednoznačně cíleném životopise vidět dosti zřetelně.

Dobře, takže asi někdy na podzim 1987 začalo prověřování čerstvě povýšeného kapitána Pavla pro přechod do zpravodajské sféry. Jak se to projevilo v jeho každodenní službě?

To je velmi zajímavé. Máme k dispozici několik archivních materiálů, objevilo se pár vzpomínek na sítích, já osobně jsem měl možnost hovořit s některými jeho, řekněme, kolegy. Ve výcvikovém roce 1985/1986 dokázal nadporučík Petr Pavel jako čerstvý velitel se svojí rotou získat titul vzorná jednotka. Odhlédněme teď, jak se o takový titul soutěžilo, lišilo se to útvar od útvaru, jakousi zkušenost jsem s tím měl také během své základní vojenské služby v roce 1984/1985. Tento titul se Pavlovi nepodařilo ve výcvikovém roce 1986/1987 obhájit, což sám vysvětloval mnoha objektivními příčinami. Asi to byla pravda, protože daný neúspěch se nepodepsal na jeho hodnocení a na podzim 1987 byl povýšen do kapitánské hodnosti. Ovšem ani ve výcvikovém roce 1987/1988 se kapitánu Pavlovi prý nějak zvlášť nedařilo. Mezi pamětníky, s nimiž jsem měl možnost hovořit, nebyl názor, že dotyčný si je jistý svým brzkým odchodem za lepším, nijak ojedinělý. Zdá se tedy, že se mu to rozhodli zkomplikovat, aby dal nejprve do pořádku své resty u útvaru.

Máte na mysli ona negativní hodnocení od útvaru?

Přesně tak. Na jaře 1988 si kapitán Pavel, jistě na vyšší pokyn, podal žádost na mimořádné kádrové opatření. V publikovaném dokumentu je přímo uvedeno, že „návrh kádrového opatření s vojákem z povolání“ je zpracován „na vyžádání“, tedy z iniciativy dotyčného. Posudkový kolotoč v rámci výsadkové brigády vyvrcholil 19. května 1988. V hodnocení velitele brigády bylo striktní rozhodnutí, že „navrhované kádrové opatření s kpt. Ing. Petrem Pavlem neodpovídá výsledkům, které jmenovaný prokázal ve funkci velitele roty“.

Velitel brigády si nechal vyjádření k žádosti posvětit od útvarového stranického výboru (Pavel v něm působil), jehož členové schválili usnesení: „Výsledky v posledním období neodpovídají délce zastávané funkce.“ Rozhodnutí komentoval, což bývalo obvyklé, náčelník politického oddělení brigády, který kádrovou změnu nedoporučil. Pro žadatele by znamenala tato tři vyjádření konečné stanovisko, vůči němuž se ovšem mohl bránit jak po velitelské, tak po stranické linii. Jelikož k tomu nepřistoupil, musel sám vědět, že neměl šanci ona stanoviska vyvrátit. Stanovisko velitele brigády podepřené výborem stranické organizace a náčelníkem politického oddělení bylo v Československé lidové armádě (ČSLA) „pomníkem kovu trvalejším“. Zvrácení takového stanoviska bývalo ojedinělou výjimkou potvrzující pravidlo, přičemž vždy došlo – jako v antickém dramatu – k zásahu ve stylu deus ex machina. Ostatně onen velitel brigády mi v krátkém rozhovoru řekl, že si událost přesně pamatuje i po třiceti letech, protože takovou ignoraci svého rozhodnutí zažil pouze jedenkrát.

Ignorování stanoviska brigády muselo být připraveno hodně vysoko, nejen v Táboře na okruhu, ale také v Praze na ministerstvu. Můžete sem dát nějakou chronologii vývoje?

V tomto případě máme štěstí, aspoň vnějškově jsou všechny postupy dobře zachovány a časově přesně určeny. První instancí byl náčelník zpravodajské správy Západního vojenského okruhu generál Ing. Josef Červášek. Ten pravděpodobně v předchozím roce Pavla juniora vytipoval a Pavla seniora o tom informoval. Generál Červášek změnil jednoznačné stanovisko brigády 3. června, když uvolnění kapitána Pavla doporučil. Dikcí svého opačného stanoviska navíc rozehrál dosti vysokou hru, neboť náhle nešlo jen o uvolnění kvůli studiu, ale o „uvolnění pro potřeby MNO“ (Ministerstva národní obrany). O čtyři dny později, tedy po určité úvaze ohledně možných pro a proti, s tímto stanoviskem upřesněným na „uvolnění … pro potřeby doplnění speciálního úseku“, souhlasil velitel okruhu generál Zachariáš.

S velitelským krytím mohl generál Červášek dále postupovat po linii zpravodajské. Kromě odborného posouzení bylo třeba překonat nevůli stranického výboru, což přidávalo politickou a ideologickou dimenzi. Doladění v Praze trvalo celé dva týdny, teprve 23. června vyjádřil se stanoviskem generála Červáška souhlas náčelník politického oddělení Zpravodajské správy a o den později pak sám náčelník správy, kteří již konkrétně uvedli „přemístění … k 248. provoznímu praporu“.

V tomto případě je třeba se zastavit u náčelníka politického oddělení správy, což byl generál PhDr. Pavel Mašek. Jednalo se o bývalého učitele, který vstoupil do armády v březnu 1951 na základě stranické výzvy a hned zastával vysoké politické funkce – náčelníka politického oddělení brigády, později divize a armády. V únoru 1969 byl zařazen do funkce náčelníka politického oddělení zpravodajské správy generálního štábu a po dvacet let patřil mezi rozhodující činitele vojenského zpravodajství. Jeho význačnou pozici lze prokázat i tím, že během jeho působení v čele politického aparátu zpravodajské služby se vystřídali čtyři jemu nadřízení náčelníci zpravodajské správy – generálové Turošík, Brož, Slimák a Kozojed. Pouze politruk jeho kalibru mohl ignorovat názor vedoucího politického pracovníka brigády, podepřeného odborným dobrozdáním velitele i rozhodnutím výboru stranické organizace. Konečné slovo pak měl stále ještě v červnu (přesné datum v dokumentu chybí) náčelník Generálního štábu generál Vacek, který s přemístěním souhlasil a celý případ definitivně ukončil.

Trochu moc humbuku kvůli jednomu kapitánovi se záporným posudkem od nadřízeného, nezdá se vám?

Máte pravdu. Během měsíce června 1988 se k tomuto případu postupně vyjádřilo pět generálů – Červášek, Zachariáš, Mašek, Brož a Vacek. Všichni měli před rozhodnutím k dispozici nesouhlas velitele, politického a stranického aparátu brigády, přesto všichni rozhodli opačně. Aby k tomu došlo, museli mít nějaký důvod ke svému rozhodnutí, důvod vyhovující velitelské i stranicko-politické linii. Museli být prostě ke svému jednoznačnému rozhodnutí nějak naladěni. A o tomto ladění, kdo za ním pravděpodobně stál, si povíme příště.