Kdo je vítězem komunálních voleb?Anketa
Co vás přivedlo mezi řečníky při demonstraci Česká republika na 1. místě?
Když jsem byl pár dní před jejím konáním organizátory požádán, abych řekl něco ke stavu naší ekonomiky, a hlavně jak vidím nejbližší budoucnost, rád jsem souhlasil, a to ze dvou důvodů. Jednak jsem k tolika lidem najednou nikdy nemluvil – a asi už nikdy mluvit nebudu, takže zvítězila ješitnost. Jednak vůbec nepochybuji, že o stavu naší ekonomiky toho v součtu každý ví násobně více než já. Stačí se podívat do vlastní peněženky, na inkaso a na předpisy záloh, na drahotu, kam se člověk podívá. Ale byl jsem na rozpacích, pokud jde o předpověď hospodářských poměrů na dny, měsíce a roky příští. Ta budoucnost je, bohužel, jen zčásti v našich rukách a můžu proto mluvit jen o příznivých či nepříznivých variantách. Pokud jde o současný stav této země a jejího hospodaření, není nutné ztrácet čas zbytečnými řečmi – ze všech statistik, které se mi dostaly do rukou, bohužel, plyne jediný závěr: Dobře už bylo.
Vzhledem k tomu, že každý z řečníků měl časový limit, jste se evidentně nedostal ke všemu, co jste měl na srdci. Jak byste tedy nejvýstižněji popsal to, co nás z ekonomického pohledu v nejbližším budoucnu čeká a nejspíš nemine?
Nacházíme se, bohužel, v prekérní situaci. Naše celkové příjmy, následně naše útraty za zboží a služby, náš potenciál k investování či naše schopnost dostávat za vyvážené zboží více peněz, než musíme v souhrnu zaplatit za všechny z dovozu, už přibližně dva a půl roku v celkových úhrnech nerostou. To znamená, že rodin a firem, kterým se v poslední době daří, je tak méně a méně, kdežto těch s narůstajícími problémy je naopak více a více.
Je dobře, že asi třetina českých domácností má tak vysoké úspory, že by v případě ztráty obvyklého příjmu zvládla přežít půl roku a některé bohatší rodiny i déle. Jakkoliv jim to přeji, tak třetina přece nepředstavuje typickou českou rodinu. To znamená, že půl roku by bez řádného příjmu nevydržely dvě třetiny českých domácností. A co hůře: 40 procent českých domácností už nemá finanční rezervy na pokrytí ani jednoho měsíčního výpadku. Kdysi se tomu říkalo žití „z ruky do úst“, u nás na Valašsku „do huby“. Takhle finančně nadoraz se u nás nežilo snad od konce války, tenkrát stát aspoň zajistil přídělový systém, aby nikdo neměl obavy o holé přežití.
Jaké domácnosti jsou momentálně těmi chudobou nejvíce ohroženými?
Kolegové z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí si při zkoumání finančních poměrů dali tu práci a pokusili se velké soubory domácností podrobit detailnějšími rozboru, a to v závislosti jen na jediném inflačním ohnisku, a sice jen na růstu cen energií mezi loňským a letošním červnem. Ty meziročně narostly o 45 procent a výzkumníci rozdělili domácnosti podle toho, zda:
• bydlí na vesnici či ve městě – a podle toho se i různě utrácí třeba za pevná paliva či dodávanou teplou vodu a teplo
• důchodci také srovnatelně méně než mladší osoby jezdí automobily – a nejsou tak citliví na ceny benzinu či motorové nafty
• rodiny mají různě vysoký příjem a podle toho vypadá i struktura jejich výdajů a tak podobně.
Psali jsme:
K jakým závěrům o dopadech růstu cen energií po tomto rozdělení výzkumníci došli?
Není překvapením, že nebývalá a nečekaná energetická drahota postihla plošně všechny domácnosti. Celkové snížení jejich ročního disponibilního příjmu vyčíslili na skoro průměrných 24 tisíc korun, kdy podle typu domácností to bylo od 14 až do 32 tisíc korun takto snížené kupní síly.
Ale úplně jinak vnímají zdražení – v tomto případě jen energií – rodiny s vysokým a úplně jinak rodiny s nízkým příjmem, proto budu parafrázovat studii: „Penzisté a neúplné domácnosti přišli v absolutních číslech sice o menší část své kupní síly ve srovnání s ostatními, nicméně právě vzhledem k jejich absolutně nízkým příjmům jsou touto ztrátou zasaženi nepoměrně silněji“. Pokud vláda pořád tápe, komu a kolik má vlastně pomoci, tak tady má jedno z vodítek, kde jsou ti nejpotřebnější. A vládě rovnou doporučuji, aby si podobnou studii nechala zpracovat nejen k propíchnutí energetické drahotní bubliny, ale také třeba k drahým potravinám nebo bublině na trhu nemovitostí a respektive k neúnosně vysokým nákladům na bydlení jako celku a tak podobně.
Jaké vidíte možné scénáře dalšího vývoje v zemi vzhledem k tolika negativním vlivům, které na společnost momentálně působí?
Ačkoliv – jakožto životní optimista – vůbec nejsem příznivcem těch scénářů hororových, tak – s ohledem na to, co se děje okolo a poměrně blízko, tím nejděsivějším nemůžu nezačít. Tím je riziko jaderného konfliktu. Nejspíše nejen na východě Ukrajiny, ale i v zemích okolo, bohužel, včetně naší země. Není třeba tento hororový scénář rozvádět. Asi by to byla poslední globální událost, které bychom byli nejen svědky, ale, bohužel, i účastníky. Pak by nějaké další úvahy o budoucnosti této republiky byly zcela bezpředmětné. Byť je české, ale i světové demokratické protiválečné hnutí v dlouhodobém bezstarostném kómatu a riziko jaderné apokalypsy je extrémně vysoké, přesto věřím, že mezi odpovědnými lidmi nepřevažují ti se sklonem k sebevraždě, aspoň ne kolektivní.
Pokud opustíme tenhle hororový scénář, jaké jiné vyhlídky než tyto nás mohou za Fialovy čekat?
Jeden scénář je setrvačný, lépe řečeno pesimistický, druhý je žádoucí, optimistický. Oba však už jsou naštěstí o životě, ne o zániku. Spokojím se s konstatováním jen jakéhosi jejich společného jmenovatele, či – chcete-li – s výčtem základních podmínek, tedy předpokladů pro jejich naplnění:
V každém případě nemá alternativu okamžitý požadavek adresovaný vládě, ale i zákonodárným sborům, aby se nadále nechovaly tak polovičatě a zpožděně jako v poslední době.
Jinak – když vláda nebude promyšleně čelit akutním rizikům mnohem razantněji a rychleji, pak se bude, bohužel, dál naplňovat setrvačný – pesimistický scénář. A v jeho režii můžeme být svědky brzkého ukončení etapy sociálního smíru. Nedoporučuji proto dál hýřit nápady typu vzít si v chladném bytě dva svetry – to nás může jen naštvat a společenskou krizi urychlit.
Zatímco u krátkodobých opatření typu zastropování cen na smysluplně nízkých hodnotách, snížení daně z přidané hodnoty v některých případech až na nulu a podobně není moc o čem přemýšlet, chce to jen kuráž, mnohem obtížnější vidím zpracování vize pro Českou republiku pro střednědobý horizont – možná až na celou tuto dekádu do roku 2030. To je střednědobý časový horizont, kdy by se dosavadní negativní trendy mohly konečně otáčet do pozitiva. A jestli se středeční demonstrace konala – nikoliv náhodou – na svátek sv. Václava pod heslem Česká republika a její zájmy na prvním místě, tak soudím, že během těch osmi let, které máme ve třetí dekádě ještě před sebou, bychom se mohli vypořádat s klíčovými problémy. O některých se, bohužel, jen málo mluví, a tím méně se pracuje na jejich odstranění.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Které z těch klíčových problémů, na jejichž odstranění by bylo třeba pracovat, máte především na mysli?
Jakkoliv se naši politici před 30 lety zaklínali starostí udržet si v průběhu sociálně ekonomické transformace nedotknuté rodinné stříbro, smutnou pravdou je, že skutek opět utek´. Český stát, města či obce fakticky přestaly kontrolovat či přímo vlastnit nejen tak důležité veřejné statky, jakými jsou třeba vodovody a kanalizace, distribuční sítě a zásobníky plynu, ale rozprodaly hlavně podstatnou část naší průmyslové či stavební infrastruktury, nemluvě už o bankách či pojišťovnách a vlastně o celém finančním sektoru. Zadání proto zní: Napravit chyby zpackané privatizace!
Protože její vinou v krizových okamžicích, třeba při covidové epidemii, najednou s hrůzou zjišťujeme, že jsme vydáni napospas zahraničním farmaceutickým firmám. Při explozi cen energetických zdrojů se ptáme po vlastnictví dříve českých petrochemických rafinérií, ropovodů a plynovodů. Není přece možné vážně mluvit o farmaceutické, energetické, či třeba potravinářské bezpečnosti, pokud se stát v těchto oborech v ideologickém rauši neoliberalismu překotně za babku zbavoval svých vlastnických práv se vším, co s tím souvisí. V úterý vláda schválila zase skoro 300 miliardový schodek mezi výdaji a příjmy státního rozpočtu – a má se to málem za národní dluhovou tragédii. Ale že o zhruba stejně vysokou částku tato republika každoročně přichází kvůli výplatě zisků cizím privatizátorům a investorům, o tom je „ticho po pěšině“. Proto druhé zadání zní: Současně s nápravou privatizačních chyb je nutno skoncovat s praxí montoven a skladů jako s výrazem neokoloniální pozice této země!
S tím, do jakého postavení jsme se dostali, zcela jistě souvisí, že jsme jako chudí příbuzní vstoupili mezi bohaté a také se k nim z pozice nerovnocenného chováme. Co z našeho už téměř dvě dekády trvajícího členství v Evropské unii stojí za pozornost?
Zatím jsme se sice ubránili migračním kvótám, ale tak dobré to není v dalších oblastech, kde – mnozí mezi námi však s nadšením – jen papouškují „bruselská moudra“ okolo gender, kvót, Green Dealu a dalších pomatenostech. Proto třetí zadání zní: Mnohem razantněji a nekompromisněji hájit oprávněné české zájmy. A to i za cenu výhrůžek, jakým nyní čelí třeba Maďarsko kvůli razantnímu postupu tamního premiéra Orbána v hájení maďarských národních zájmů.
Ale především, má-li se naplnit optimistický scénář pro tuto zemi, tak vedle potřeby obnovy efektivní správy státního majetku či znovunabytí nezávislosti a bezpečnosti v sektorech energetikou počínaje a potravinářstvím konče je již načase kousnout do kyselého jablka postupné obnovy rovnováhy veřejných financí.
Jak by mohlo obnovení rovnováhy veřejných financí podle vás vypadat?
Nedělejme si iluze, bude to bolet všechny, protože z dosavadního žití částečně na dluh přece také profituje každý z nás, byť různou měrou. Ale aby taková operace byla všeobecně stravitelná, pak je naprosto nutné celou tu bilionovou zátěž – třeba prostřednictvím dobře připravené daňové či důchodové reformy – po celospolečenské dohodě dobře rozložit jak v čase, tak co možná nejspravedlivěji mezi rodiny bohaté a nízkopříjmové, mezi seniory a produktivní populaci, mezi zaměstnance, firmy i živnostníky.
To je moje představa realistického optimistického scénáře. Ale aby se mohl naplnit, potřebuje podporu, pokud možno všech. Je jen na nás, jakou si připravíme vlastní budoucnost.
V úvodu jsem se vás ptal, co vás na Václavské náměstí jako jednoho z řečníků přivedlo. Rozmýšlel jste si účast, když jste musel vědět, jakému tlaku jsou a budou vystaveni ti, kdo na ní vystoupí? Vždyť hned po oznámení vládního plánu na zastropování cen energií konstatoval exministr financí Miroslav Kalousek: „Kdo teď bude demonstrovat, už demonstruje za Rusko“.
Ta demonstrace nebyla o Rusku, nebyla o Ukrajině, ale byla primárně o České republice a o jejích zájmech. Pokud jsem měl možnost vystoupení svých kolegů sledovat, tak se to točilo kolem jedné věci. Důrazně požádat vládu, aby řešila mnohem energičtěji svízelnou situaci českých domácností. A já jsem řekl natvrdo, že čtyřicet procent českých domácností nemá rezervy ani na jeden měsíc, pokud by jim vypadl příjem. To je statistický údaj. Neznám v celé historii vyšší podíl takto ohrožených domácností. To je skutečně varující. Jak jsme se spolu bavili před nějakými třemi týdny, že to zastropování je pomalé a nízké, tak přece ty domácnosti cenami energií trpí a dále budou trpět. Zastropování situaci neřeší. A ve finále narušení obou plynovodů, jak Nord Stream jedničky, tak dvojky, skutečně může být pro celou Evropu včetně nás totální katastrofa.
40 procent domácností jsou odhadem 4 miliony obyvatel této země. A když tihle lidé mají strach o svou budoucnost, protože by už příští měsíc, kdyby jim vypadl příjem, neměli na chleba ani na další věci, tak to přece nejsou Putinovi agenti. Ať pan Kalousek přestane fantazírovat a podívá se realitě do očí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
