Jsou pro Česko Velikonoce jen volné dny navíc, díky nimž si lidé zdvojnásobí víkend, nebo jste přesvědčen, že pro nezanedbatelnou část populace jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem nebo alespoň obdobím dodržování tradičních lidových zvyků a obyčejů?
Myslím, že křesťanská tradice nepřevažuje – jsme ateistickou zemí. Já alespoň kolem sebe nemám nikoho, kdo by slavil křesťanské Velikonoce. Naopak lidové zvyky, které se k tomuto období vážou, nemizí. Velikonoce v sobě nesou pozoruhodný odraz židovských, křesťanských i pohanských svátků.
Našel byste něco z křesťanského obsahu, co by bylo dobré o Velikonocích připomínat i pro současnost?
Jste pro zbudování základny NATO na českém území?Anketa
V jaké společenské náladě se naše země v tomto čase nachází? Lze mluvit o depresi a beznaději?
Na chvíli mne přepadla beznaděj, to když padlo mnohaleté tabu a ruští představitelé začali připouštět použití jaderných zbraní. Tím jsme se přiblížili možnému zániku civilizace.
Nyní ale kolem sebe beznaděj ani depresi necítím. Možná spíš zlost – tu v sobě nepochybně máme. Protože ať se žilo jakkoliv, byl mír a věřili jsme, že i naše děti před sebou mají život v míru. Zhroutila se celá řada dosavadních jistot, vedle představy věčného míru také dogma trvalého růstu. Mysleli jsme si, že můžeme být každý rok bohatší. Jenomže to nedávalo smysl ani předtím – naše planeta prostě nezvládne neudržitelný růst. Takže já osobně čekal, že něco se stát musí. Ovšem co to bude, to jsem si představit nedokázal – skutečnost nás vždy překvapí.
Současná situace ale přinesla i pozitiva, protože v mnohých probudila solidaritu a schopnost pomáhat druhým. A tím jsme vlastně zbohatli. Protože každý, i ten nejchudší, když pomůže úměrně svým možnostem, se tou pomocí stává uvnitř bohatým.
Psali jsme:
Jsou pro atmosféru ve společnosti více zničující dva roky s covidem a nejrůznějšími omezeními či zákazy, případně válka na Ukrajině spojená s příchodem statisíců uprchlíků k nám na straně jedné, nebo ekonomické hrozby s inflací, prudkým zdražováním energií, pohonných hmot a potravin na straně druhé?
Když budete chtít opravdu vyzkoušet něčí psychickou odolnost, co uděláte? Postavíte před něj nějakou velkou náročnou překážku a dáte mu naději, že až ji zdolá, bude mít odpracováno. Ale místo toho, jakmile ji zdolá, před něj postavíte další velkou překážku. A přesně to se stalo. Mnoho z nás přežívalo ty dva roky s covidem především s vidinou toho, že pak bude zase dobře; že se život vrátí do starých kolejí. Moje odpověď tedy je, že je to právě sled všech těchto událostí po sobě, který klade na psychiku lidí tak velké nároky. Avšak pokud bych měl vybrat nejhorší z faktorů lokálně u nás, tak je to pohyb cen. Inflace může vykolejit každodennost. Zpochybnit kontinuitu života ze dne na den. Proto je důležité, abychom si ukázali její konec. Když si řekneme: Budiž, teď to skočí o 20 procent, ale pak se to zastaví, dá se to snést. Nějaké zchudnutí muselo přijít už jenom kvůli covidu. Není přece možné, aby práce stála, výplaty se vyplácely, peníze se tiskly a nic se nestalo. Už tenkrát jsem předpokládal, že daň za to zaplatíme později v podobě inflace. Smiřme se s dočasným zchudnutím, ale zabraňme trvalému chudnutí.
Co kdybych tu nynější bezútěšnost přirovnal k počátku 70. let, kdy se rozjela normalizace a většina lidí neviděla pro sebe perspektivu, a pokud neemigrovali, utíkali na své chaty a chalupy pryč od běžného života a beznaděje? Je to přirovnání přitažené za vlasy?
Především bych vůbec nemluvil o bezútěšnosti. To jsou poraženecká slova a nálady. A já jsem bojovník. Nemám ve zvyku se vzdávat. Záleží i na nás, na každém z nás, jestli se ze současné krize zrodí i něco dobrého. Na počátku 70. let celá jedna generace přišla o svou naději. A možnosti, co dělat, byly velmi omezené. Tehdy i bojovníci mohli nanejvýš zlostně zatínat pěsti. Společnost jako by byla zalitá průhledným formaldehydem. Zatímco dnes tady máme funkční občanskou společnost s obrovským množstvím aktivit vycházejících zdola, ať už v oblasti sportu, kultury, ochrany životního prostředí, charity, vzdělání. Samozřejmě, to jestli nějaký šílenec rozpoutá světovou nebo dokonce jadernou válku, neovlivníme. Jinak ale můžeme ovlivnit mnoho. A říkám i dětem na besedách, aby se nenechaly odradit, když se něco nepodaří hned. Některé věci prostě trvají déle, než bychom si přáli, ale nesmíme se vzdávat.
JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.
Tehdy to se svobodou moc valné nebylo. Ale některé její podoby nám předchozí dva roky ubíraly proticovidové zákazy a omezení, teď zase ministr spravedlnosti Pavel Blažek ohlásil přípravu zákona, který umožní vypnutí „lživých“ serverů. Co od této právní úpravy můžeme očekávat? Kdo by měl mít patent na to, aby posoudil, co je pravda a co ne, a dal tedy pokyn k vypnutí „lživého“ serveru? Je svoboda projevu či jiná v ohrožení?
Tohle je jedna z nejsložitějších otázek současnosti. V době před internetem, když v nějaké Horní Dolní vznikla fáma – třeba že tam na poli přistáli mimozemšťani, se nejspíš nedostala dál než do sousední Vysoké Nízké. Zatímco dnes může za určitých okolností ovlivnit miliony lidí – díky internetu. A jistě se shodneme, že jsou fámy neškodné, ale existují také fámy škodlivé – jako například nejrůznější poplašné zprávy. V nějakém dalším stupni nebezpečí a především záměru se pak dá fáma nazvat dezinformací. Dezinformace je něco jako záměrně vytvořená fáma. Na tom, že existují vysloveně škodlivé dezinformace, se jistě shodneme bez ohledu na politické názory a bez ohledu na to, že si pod nimi třeba každý představíme něco jiného. Problém vzniká ve chvíli, kdy chceme rozhodnout, které to jsou. Pokud v jejich potírání zajdeme příliš daleko, může se již jednat o cenzuru. Nakonec i v dějinách vědy a lidského poznání bychom našli případy, kdy bylo bráněno hlásání názorů, které se později ukázaly být pravdivé. Musíme tedy citlivě nastavit parametry, podle kterých budeme škodlivé dezinformace poznávat a potírat.
Máte představu, jaké parametry by to měly být?
Dva mne napadají hned: Především je to zjevný rozpor s realitou. Pokud někdo bude hlásat, že speciálně v pražských Kobylisích lze skákat z desátého patra paneláku, aniž se vám něco stane, lze jasně prokázat, že se to neshoduje se skutečností. A zároveň je třeba zabránit tomu, aby tomu někdo uvěřil a šel to vyzkoušet. Druhým parametrem pak je například to, když za dezinformací odhalíte záměr cizí mocnosti. Jinými slovy když zjistíte, že se ty zprávy vydávají za něco jiného, než čím jsou. Ale abychom nechodili kolem horké kaše, v posledních týdnech se jedná především o interpretaci války na Ukrajině. A já myslím, že pravda o té válce není až tak složitě verifikovatelná. Ten, kdo by měl o zprávách jedné či druhé strany pochybnosti, může tam konec konců jet. Anebo když se mu tam nechce, může se osobně setkat s lidmi, kteří tam byli, a může si to od nich nechat vyprávět. Píšu to proto, že v případě této války existuje dostatek empirických dat, na základě kterých by mělo být možné rozeznat, které informace jsou škodlivou dezinformací. Naopak v případě covidu by bylo nastavení takových parametrů mnohem složitější, protože i samotný jev je složitý.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
I když univerzální rada asi neexistuje, jak nejlépe přežít tuto dobu? Lze se upnout k nějaké naději – nadějným vyhlídkám, jak by třeba řekl Charles Dickens – s válkou za humny a v oddychovém čase covidu, který podle odborníků při Ministerstvu zdravotnictví na podzim zase udeří?
Univerzální rada existuje. Dal mi ji český polárník Jaroslav Pavlíček na našich cestách do drsné přírody. A zní: „Vždycky si hledej práci!“ Tím se rozumí především práci pro druhé. Skrze pomoc druhým nejlépe pomůžete sami sobě. Dokud můžete pomáhat druhým, anebo veřejně prospěšnému zájmu, nejste na tom tak zle. A vy můžete skoro vždycky.
A ještě jeden možný pohled: Dobře, tak teď o něco zchudneme. Když to spočítáte podle reálných příjmů, vrátíme se zpátky třeba o pět let. A vzpomeňte si: Žilo se vám před pěti lety nějak zle? Je to až takové neštěstí? Nejsou v životě důležitější hodnoty jako láska, přátelství, děti, smysluplná práce… které vám to mohou nahradit?
Mohli by nějak pomoci politici, tedy především vláda? Měli bychom od ní v tomto směru něco očekávat, nebo tu není od toho, jak řekla předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, aby lidem pomáhala? Nebo by si měl každý spolu se svými nejbližšími poradit sám?
Souhlasím s vládou v tom, že je třeba pomáhat adresně, nikoliv plošně. Každá plošná pomoc nakonec pomůže více bohatým než chudým. Vedle toho je ale třeba, aby vláda srozumitelněji formulovala své budoucí strategie. A v tom bych byl odvážnější. Je sice jasné, že si nemůžeme dovolit další a další prohlubování státního dluhu a že plošné rozdávání by živilo inflaci, kvůli které bychom nakonec všichni zchudli. Ale na druhou stranu nelze ke státnímu dluhu přistupovat ortodoxně. Jestliže před sebou máme výzvu transformace energetiky, je to investice, která se vyplatí. A je rozdíl, jestli se s ní budeme trápit desetiletí, anebo jestli ji díky většímu deficitu zvládneme za pár let. Je třeba postavit před lidi srozumitelnou vizi, která jim umožní vidět současné strádání jako cestu k lepší budoucnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
COVID-19
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Jiří Hroník
