S jakými pocity si letos budete připomínat 28. říjen? A bude v tomto směru ten letošní nějak výjimečný?
Připomínám si letošní 28. říjen na pracovní cestě v Izraeli, kde jsem jako jeden z reprezentantů Masarykovy univerzity na naší ambasádě s několika účastníky odhalení památníku v jeruzalémském parku připomínajícím Václava Havla a jeho slova „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ a také Havlovy lavičky v Tel Avivu. Těmito akcemi končil týden Václava Havla v zemi, která byla tradičně hrdá na podporu od nás datující se již od Masarykových dob. V této souvislosti mám pocit zvláštní hrdosti právě z těchto dvou jmen, Masaryka a Havla, a tohoto svátku. Zvláštním sentimentem mne jako vnuka československého legionáře, který prošel v bojích proti komunistům na magistrále až na východní konec Asie a do Japonska, samozřejmě naplňuje i tradice našeho boje za samostatnost a svobodu.
Svátek prožitý daleko od domova prožívám docela intenzivně. Na rozdíl od ministra a ministryň, kteří se musí ráno vracet kvůli recepci na Hradě, mám i výhodu, že jsem se již dávno ze zdravotních důvodů z účasti na prezidentově dýchánku omluvil a mohu si sváteční atmosféru vychutnat bez pocitů nevolnosti.
Jak oslavíte dnešní státní svátek?Anketa
Hodně se v poslední době debatuje o tom, že bude třeba v souvislosti s migrační vlnou příslušníků zcela jiných kultur důrazněji hájit naše kořeny a tradice. 28. říjen je ideální příležitostí k zamyšlení, co vlastně tyto naše tradice jsou. Jak byste je popsal vy?
Masarykovo „Nebát se a nekrást“ spolu s výše zmíněným mottem Havlovým mi spolu s tradicemi českých běženců z doby před rokem 1918, doby obou okupací i doby po únorovém puči dávají jako naše kořeny především odpor k tmářství a populismu, jakož i vědomí, že správné myšlenky a postoje nakonec převáží – jako tomu bylo u Masaryka s hilsneriádou či rukopisy, nebo Havla s hnutím za lidská práva a Chartou 77. Necítím žádnou kulturní sounáležitost s xenofobií nebo nenávistí, kterou využívají a rozdmychávají zejména naši poslední dva prezidenti.
Názory, jak vůči nově příchozím nositelům odlišných kultur postupovat, se pohybují v rozpětí od zdůrazňování a prosazování naší kultury po hledání kompromisu a „nového evropanství“, kde spolu budou moci žít zástupci různých kultur a náboženství. Ke které možnosti se kloníte vy?
Je nezbytné investovat do mechanismů integrace, jak v širším společenském smyslu, tak ve vzdělávání dětí a mládeže. Že to v řadě případů menšin jde dokonce s excelentními výsledky, zatímco v jiných je to zatíženo většinovými předsudky či odmítáním, je známo. Bohužel nejsme svými rasovými či etnickými předsudky dostatečně kulturní společností sami a pracovat musíme zjevně i na sobě.
Psali jsme:
Často zaznívají názory, že Česká republika se v poslední době zásadně mění. Ať už v souvislosti s nástupem hnutí ANO, nebo díky aktivitám prezidenta Miloše Zemana, nebo v souvislosti s událostmi kolem migrační krize a nástupu proudu odpůrců imigrace. Máte pocit, že Česká republika je dnes jinou zemí, než třeba před deseti lety? A změnila se podle vás k lepšímu, nebo k horšímu?
Pesimismus je cestou do pekel, člověk by měl pociťovat vnitřní povinnost optimismu. Svět se mění neustále a jen blázni si mohou myslet, že tomu zabrání. Důležité je uchopit toto měnící se prostředí jako příležitost a energii pohánějící proměnu společnosti kupředu, nikoli jako hrozbu, se kterou svádíme boj se spoustou kolaterálních obětí a prohrou na konci.
Letos si výročí obnovení české státnosti připomínáme v situaci, kdy je slovo „národ“ vnímáno velmi emocionálně – ať už v pozitivním, nebo negativním vyznění. Co myslíte, stoupá v současnosti mezi lidmi důležitost národní identifikace?
Národní identita má velký pozitivní význam v kooperativním (!) dialogu s národy ostatními. Může mít ale rozměr tragicky špatný, pokud je používána k retuši vlastních chyb, nedostatků nebo zločinů. Národní identifikace přes nenávist k jiným je parodií na vlastenectví jako takové.
Často se vede debata o zachování národní identity v čím dál úžeji spolupracujícím evropském společenství. Jak se na to díváte vy? Hrozí nám „rozpuštění v EU“, jak se občas říkalo? A jak mu případně čelit?
V EU jsou podstatné hodnoty humanity a poučení z katastrof a tragédie vyhlazování za druhé světové války. Rozpuštění v EU je strašák pro hloupé. Hrozí podle mne víc to, že se na nás „stará“ EU vykašle a její obyvatelé dospějí k názoru, že se státy chovajícími se jako společenství sobeckých primitivů nechtějí mít nic společného. Následné objetí Ruskem, ať už s Putinem nebo někým z jeho dědiců, bych považovat za reálné a hrozící nebezpečí mimo EU.
V souvislosti s debatami o naší budoucnosti v rámci EU také můžeme slyšet, že pokud nebudeme součástí většího uskupení evropských zemí, budeme jako malá země vystaveni na milost a nemilost vlivu Ruska. Jsou podle vás tyto obavy oprávněné?
Ano, soudím, že přesně tímto směrem Putinovy snahy obnovy ruského či sovětského impéria jdou.
Česká státnost bývá tradičně spojována s osobou prezidenta republiky. Jak v tomto směru hodnotíte působení prezidenta Miloše Zemana? Jakým směrem podle vás Českou republiku vede?
Směrem k Orientu.
Prezident Zeman je často stavěn do kontrastu se svými předchůdci, zejména s Václavem Havlem. Je podle vás skutečně jeho protikladem? A v čem?
Myslím, že srovnání Miloše Zemana s Václavem Havlem je těžké – asi jako kdyby člověk dostal otázku na srovnání parazitického červa s králem zvířat (včetně toho, že v potravním řetězci ten druhý nemusí být až tak nad tím prvním a sám pojem "vrchol potravního řetězce" si lze vykládat značně různě, podobně jako mají lidé různý pohled na úspěch v politice).
Miloš Zeman se systematicky snaží využívat podpory toho nejnižšího, co ve svých příznivcích může vybudit, bez ohledu na zájem státu či občanského společenství. Václav Havel se snažil o vizi svobody a společnosti rozvíjející se skrze své občany. Ti dva jsou podle mne mimoběžky s různým nasměrováním - ta Havlova nás vedla ke svobodě, ta Zemanova do pekel.
Dvacátý osmý říjen si připomínáme jako vznik česko-slovenského státu. Mělo podle vás soužití těchto národů šanci udržet se dlouhodobě? A jak v této souvislosti vnímáte rozdělení Československa v roce 1992?
Vzhledem k tomu, že k rozdělení došlo, šance udržet se dlouhodobě zde nebyla – přičemž toto konstatování mám za historickou trivialitu. Rozdělení bylo dílem Klause a Mečiara, když usoudili, že je jednodušší rozdělit si stát místo nalezení kompromisu. Kdyby takto fungovalo všechno, asi se povraždíme místo toho, abychom jednali.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
