Který z prezidentských kandidátů je podle vás nejpoctivější?Anketa
V minulých dnech jsme si připomněli výročí vzniku Charty 77. I vy jste tento dokument podepsal. Vzpomenete si ještě na důvody, které vás k tomu vedly?
Od svého propuštění z vězení v roce 1972 jsem se pohyboval v opozičních kruzích. V roce 1976 jsem spolupodepsal protest proti soudu se skupinou Plastic People of the Universe, takže se na mne o Vánocích 1976 obrátil Petr Uhl s textem Základního prohlášení Charty 77, který jsem podepsal.
Překvapilo vás, jaká po zveřejnění Charty nastala vlna represí vůči opozici?
Petr Uhl to tehdy prorocky komentoval, že režim bude tvrdě reagovat. Měl pravdu.
Jaké důsledky měla Charta 77 pro vás osobně?
Abych pravdu řekl, tak prakticky žádné. K lopatě mě poslat nemohli, u ní už jsem byl. Tak se mne aspoň pokusili vyloučit z odborů (ROH). Ani to se jim nepodařilo, protože odborová schůze mě odmítla vyloučit. Jenom o pár let později v rámci akce Asanace se mě snažili donutit k vystěhování z republiky, což jsem odmítl. Po nějaké době ten nátlak vzdali.
Zaznamenal jsem i vzpomínky, že v Chartě byl trochu rozdíl být známým disidentem, o jehož zatčení se přes západní média mohl okamžitě dozvědět celý svět, a „řadovým“ rebelem, který podobné zastání neměl a bezpečnostní složky se na něm často o to více vyřádily. Máte také nějakou podobnou zkušenost?
Bydlel jsem tehdy v Praze, známý disident jsem sice nebyl, ale kromě občasných výslechů či jednoho pobytu v cele předběžného zadržení (v rámci té Asanace) jsem nic nezaznamenal. Jen později až v devadesátých letech jsem se dozvěděl, že byl návrh na mé trestní stíhání kvůli mým článkům z exilových časopisech. Měl jsem být vyšetřován a stíhán kvůli kontaktům na ideodiverzní centrály. Nakonec asi vyhodnotili, že by to mělo špatný dopad na jejich pověst. Nebo jsem prostě měl kliku.
V Chartě byly dominantně reprezentovány tři proudy, které původně měla zastupovat trojice mluvčích. Antikomunistický disent, underground a vyloučení komunisté z časů Pražského jara. Jak probíhalo soužití těchto tří dost odlišných proudů?
Neměl jsem problém se žádnou z těch skupin signatářů, jsem zvyklý mluvit se všemi bez podjatosti.
Jaká vůbec byla poptávka po funkci „mluvčího“? A přicházelo někdy do úvahy, že byste se jím stal vy?
Být mluvčím byla svým způsobem řehole a dodnes obdivuji všechny, kdo se toho ujali. Já jsem stavěl mosty a každý týden jsem pracoval někde jinde, takže to nikoho (ani mne) nenapadlo.
Bc. Jaroslav Bašta
Někteří disidenti zpětně hodnotili, že Charta 77 byla „ghettem“, společenstvím, které si sice dokázalo vystačit do značné míry samo, ale přece jen bylo odtržené od veřejnosti. Vnímal jste to tehdy také tak?
Ano. Po „plesu Charty“ v roce 1978 Václav Benda rozvinul debatu na téma paralelní polis. Podílel jsem se na té polemice, jejíž část byla publikována v Tigridově Svědectví.
Jako signatář Charty 77 jste letos na začátku roku navázal na dalšího signatáře Václava Havla novoročním projevem „naše země nevzkvétá“. Proč jste volil právě tato slova, která někteří vnímají jako provokaci?
Protože je to pravda snad ještě více než v lednu 1990. Více než 60 % českých občanů se má v důsledku energetické krize a inflace stále hůře. Během roku klesly jejich reálné mzdy o 15 %, téměř vše zdražilo a životní náklady stále rostou.
Václav Havel v onom projevu hovořil mimo jiné o tom, že „potenciál našich národů není smysluplně využit“. Máte pocit, že nyní potenciál, který má naše společnost, smysluplně využit je?
Velký tvůrčí a duchovní potenciál našeho národa byl zmařen. Celá odvětví průmyslu jsou zničena a to, o co je zájem, se dováží z ciziny. Nejhorší je pokračující všeobecný úpadek, který se skoro nikdo nesnaží zastavit. Naopak. Je stále zřejmější, že úpadek je cílem a prostředkem uplatnění cizích zájmů. Někdo parazituje na problémech, které nám způsobil.
Zdůraznil jste také, že o problémech je třeba mluvit beze strachu. Pociťujete ve společnosti strach se vyjádřit a pojmenovat problémy?
Ve společnosti opět vládne strach, mnozí si už zase zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.
Václav Havel v onom projevu na závěr řekl, že když si splníme, co říkal, vrátí se nám naděje. Jakou podobu má ta „naděje“ nyní podle vás?
Společnost, o kterou máme usilovat, musí být spravedlivá. Z plodů země a jejích občanů mají mít prospěch všichni, kteří jsou, byli nebo budou prospěšní společnosti, a také ti, kterým to jejich zdravotní stav nedovoluje. Ve střední Evropě na začátku 21. století není důvod, aby spravedlivý legální příjem neumožňovat důstojný život.
Zvlášť velký důraz je nutné klást na vzdělání. Jen tak obstojíme v konkurenci pilných a pracovitých národů. Cíle vzdělání musejí být náročné, každý by měl mít možnost dosáhnout takové úrovně vzdělání, jaké je schopen, aby mohl být úspěšný a prospěšný. Nelze přihlížet šíření vyloučených lokalit a no-go zón. Ve velkoměstech Západu vidíme, kam tato nedbalost vede.
Potřebujeme policii a justici, které nejsou nezávislé – na zákonech, a která si nevybírá, koho za stejné zločiny stíhat, a koho ne. Její příslušníci nesmějí být povyšováni za nadržování zločincům a trestáni za důsledné vykonávání svých povinností. Když spravedlnost nebude prázdným pojmem, otevře se nám všem cesta k naší lepší budoucnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
čeněk
