Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Pojem „válka“ byl ztotožňován nejen s Ruskem, ale i Islámským státem, Íránem, Irákem, Sýrií… Spíše jsme to po sovětské „bratrské pomoci“ vnímali více citlivě. Vztah EU – Rusko je teď v „ledovém očekávání“. Obě strany vyčkávají. Konflikt na Ukrajině se sune do fáze „zamrzlého konfliktu“. Rozhodně nešlo o malé nedorozumění. Ukrajinci, zejména v západní části, se prostě chtějí přidat k vyspělé Evropě. Nejsem znalcem ruské společnosti, ale ti, kdo jsou, mně říkají, že ruské elity panikaří z budoucnosti svého národa. Pokud to Ukrajinci vycítili, tak se jim ani nedivím. Na Ukrajině vládl proruský Janukovyč, korupce, oligarchové, bída a beznaděj. Mluvit o „promyšleném kroku Západu“ nepovažuji za pravdivý výrok. Tak všemocný „Západ“ není.
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
USA válku nechystají. Sami mají kvůli válkám obří státní dluh. Válka je dnes ekonomicky náročný podnik. Spíš haraší zbraněmi, aby předešly válce. Ta se dnes mezi mocnostmi nevede zbraněmi, ale hybridními formami.
My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
Spoléháme se na NATO. V kontextu našich ekonomických a technických možností moc na vybranou nemáme. Sami se mocnosti jako Rusko můžeme bránit možná několik dnů, a to za cenu obrovských ztrát. Navíc se obávám, že by se spíše opakovala modifikace scénáře roku ´68. Na přemalování politické mapy krajů před časem stačil slib zrušení poplatku za návštěvu u lékaře. Jak tehdy psaly londýnské Timesy – necelé euro. Češi podle průzkumů svobodu a demokracii za své hodnoty nevzali, tak za co by vlastně bojovali? Kdysi silným motivem byla kultura a státní identita. Bylo by to i dnes? Osobně mám dilema, jak by si na tuto otázku lidé odpověděli.
Doufám, že státní identita by části společnosti za obranu stála. Jak by fungovaly krizové plány nevím. To by ukázal až život. Ale Češi mají úžasný dar improvizace. Fascinoval mě tenhle fenomén při povodních v roce 2002. Nikdo nic nevěděl, v metru vládl neuvěřitelný chaos, ale nikoho to nestálo život. Německá města na Labi věděla, co je čeká, ale následky byly v některých ohledech tragičtější.
A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
Fyzická zdatnost mladých ročníků by se měla zlepšit. Už jen pro jejich dobro. Než vojenskou službu, asi by měl existovat výcvik všech na základních a středních školách. Nejde jen o válku, ale i přírodní katastrofy, dopravní nehody a podobně. A ty si nevybírají muže či ženy, staré či mladé. Pokud by se mezinárodní situace ještě dále zhoršovala, potom bych brannou povinnost obnovil, ale pro všechny mladé včetně žen.
Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
Zeman a ISIS – jeden z mála prezidentových výroků, pod který bych se podepsal.
Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?
Nejen naše společnost prochází krizí identity. Jeden francouzský filosof mluvil už před roky o „éře prázdnoty“. Belle époque už rozhodně skončila. Asi nikdo nebude zpochybňovat, že naše společnost vzešla z křesťansko-judaistických kořenů. Pokud to vezmu doslova, kořeny má strom. Kořeny musí fungovat, jinak strom uschne. A část našich lidí si prostě tyhle kořeny utíná. O tom svědčí i už zmiňovaný český žebříček hodnot. A přeci stačí tak málo – jediné naše kotvy, které jsou schopné „ustát“ současnou nejistotu naší doby jsou konzervativní hodnoty vycházející z Desatera. Nedávno jsem si jedním znalcem nechal udělat „civilní“ výklad jednotlivých přikázání a překvapilo mě, jak to může jako kotva fungovat v éře globalizace. Ale to by bylo na delší povídání, nebo rovnou na velkou konferenci. Škoda, že církev se nepokouší jít cestou téhle osvěty. Osobně si myslím, že společnost bez víry je jako zvon bez srdce, ten je jako obec bez radnice... Prostě všechno špatně.
Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU – ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?
Otázku k budoucnosti i současnosti EU otočím. Jaká je alternativa k EU? Národní státy? Jestli ano, které mají šanci se udržet v soutěži národů? Základní globalizační jednotka dnes je 100 milionů lidí. To je společnost, která asi dosáhne na špičkové technologie nejen ve zbraních, ale například v kosmických technologiích. Menší entity podle některých filosofů nemají budoucnost. Ty mají šanci, pokud se přichýlí k větší entitě, nebo se v tuto entitu sdruží. Nás je 10,5 milionu. Evropa transferů podle mě nemá dlouhodobě šanci. Vzpomínáte na emoce kolem penězovodu do Bratislavy? Unie by se měla reformovat. Ale její zánik bych nedoporučoval.
Migrace je zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropa vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky a migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
Imigrace je téma. Někdy v únoru či březnu jsem navrhoval Sněmovně usnesení, že nejohroženější skupinou v Sýrii, Iráku jsou křesťané, v Egyptě Koptové a peklo na zemi prožívají Jezídi. Těmto skupinám by naše země měla nabídnout nevyšší formu pomoci – azyl. Ostatním pomáhat, ale v místě. Usnesení neprošlo, hlasovalo pro něj 51 poslanců napříč stranami. Podpořili mě všichni přítomní členové TOP 09 a ODS s jedinou výjimkou. Přitom tihle uprchlíci se už nemají kam vrátit. Jejich domy jsou zničeny, kostely vyrabovány a pobořeny. Ale teď slyším, že čeští vládní politici prozřeli. Lépe pozdě, než nikdy. Na rozdíl od většiny politiků se tématem trochu zabývám jako historický člen Petičního výboru, kam agenda imigrace patří. Viděl jsem azylové zařízení v Kostelci nad Orlicí, byl jsem nedávno v Paříži. Lépe jednou vidět, než desetkrát plácat. A většina českých xenofobů plácá.
A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?
Politiku kvót musel vymyslet... Nenapadá mě slušné slovo. Je jen málo účinnějších způsobů, jak rozvrátit EU.
Žijeme mezi Západem a Ruskem. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem – buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?
Rusko není budoucností Evropy. Alespoň doufám. BRICS bych nepřeceňoval. Ty země ještě prožívají průmyslovou éru. Proto ty velké ekonomické růsty. Ale přijdou i krize, které mohou být drsnější, než čím si prošla naše civilizace.
A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?
Pokud bude Německo stejné, jako dnes, není se čeho obávat. Naopak, asi máme nejlepší vztahy v historii.
Když už jsme se dotkli otázky budoucích světových aliancí... Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, která by takovou pevnou alianci vytvořila. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?
Jednoznačně máme být v TTIP. Nabízíte alternativu, jako rozhodněte se v technologické spolupráci mezi Německem a Laosem. Ke vztahům v BRICS – je škoda, že média nepíšou o realitě tohoto spolku. Čína se například s Ruskem vůbec nemazlí. Nedávno halasně uzavřená smlouva o plynu je pro Rusko údajně velmi nevýhodná. Co se týká budoucnosti dolaru – USA mají schopnost na rozdíl od například EU rychle modifikovat svůj vývoj a chování. Vezměte si například vyrovnávání se s krizí v roce 2008. Bankéři šli sedět velmi rychle, záchranné a revitalizační projekty fungovaly velmi rychle a byly postaveny na návratných půjčkách. Také se ještě nedávno spekulovalo, že dolar bude nahrazen eurem. Dnes už se k tomu nikdo nehlásí.
BRICS sice může nějakou jinou měnu prosazovat. Ale když jsem nedávno viděl pád rublu, tak nevím, jestli bych si takovou měnu ukládal. Válka aliancí – v dnešní éře šílenství. S výjimkou pomatených fanatiků žádný ze zodpovědných národů se na cestu sebelikvidace nevydá. To neznamená, že se nebudou státy a případné aliance okopávat. Pokud válka bude, tedy ve zcela jiné podobě, než si umíme představit – vnitřní ovlivňování zemí, ekonomické boje, průmyslová špionáž, kyberválky hackerů a podobně.
Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál, tak abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých ještě ničivějších zbraňových „novinkách“. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, současně však otřásly dnešní ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...
Zatím se lidstvo s nedostatky určitých zdrojů vyrovnalo buď jejich náhradou, nebo přesměrováním vývoje na jinou trajektorii. Velkou výjimku však vidím v lokálních válkách o vodní zdroje. Ty už jsou dnes fakticky v běhu, byť zastřené například náboženským fanatismem. O energie se asi bojovat nebude. Náhrady klíčových zdrojů už klepou na dveře.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
