Jak se vám líbila letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?
Začnu trochu zeširoka – Vánocemi. Možná si ani neuvědomujeme, že jsou vlastně oslavou výročí, teď právě dvoutisícího osmnáctého výročí narození Ježíše Krista. Mnozí lidé si to vůbec neuvědomují, snědí své porce kapra nebo řízků a salát, strhnou obaly z dárků a užijí si dny volna. Jiní nad Vánoci opravdu přemýšlejí jako nad svátkem, výročím svého druhu. Málokdo si při tom ale bude připomínat politickou situaci v Judeji pod správou Piláta Pontského nebo eticko-náboženský stav tehdejší židovské společnosti. I toto celosvětově významné, vskutku historické výročí zkrátka vnímáme optikou současné společnosti, našich plánů, nadějí, obav a citů. Není proto divu, že i 17. listopad pojímáme především jako podnět nebo záminku pro reflexi toho, co se děje tady a teď.
A protože obě události, které se v minulosti tohoto dne odehrály, měly především politický význam, je i prožívání jejich připomínky především politické. Nelze se divit, že část veřejnosti právě o takových významných dnech vyjadřuje podporu, či naopak nevůli vůči některým politickým osobnostem nebo i celým politickým koncepcím. Jinou otázkou je forma, jakou to probíhá. Jistě můžeme jen těžko považovat za přijatelný projev politického názoru zapalování aut a rabování při protestech francouzských žlutých vest. U nás jsou formy protestů naštěstí daleko zdrženlivější, některé projevy postojů vůči politikům, kteří třeba k naší nevoli, ale přece jen reálně reprezentují stát při podobných událostech, podle mne nevypovídají o tom, že protestující mají úctu k těm původním výročím, která si připomínáme, a k lidem, kteří byli v letech 1939 a 1989 aktéry tehdejších událostí.
Pokud jde o význam historických událostí, je celkem přirozené, že ty novější poutají větší pozornost než ony starší, zvláště když ty novější mnozí z nás zažili, zatímco pamětníků těch starších je daleko méně. Je nesporné, že 17. listopad 1939 byl významným prvkem při formování všeho, co se událo o padesát let později, ale pro českou současnost je přece jen významnější ten „moderní“ 17. listopad. Starší události přirozeně ve společnosti ztrácejí na naléhavosti a řekněme si upřímně, že se dnes málokdo, byť jen trochu, zamýšlí nad bitvou na Bílé hoře, která v roce 1620 zásadním způsobem ovlivnila české dějiny na dlouhých 300 let. Její důsledky samozřejmě v historickém procesu trvají, ale my si je už tolik neuvědomujeme, protože byly překryty mnoha nánosy toho, co se stalo později. Můžeme tomu klidně říkat selektivita, nejde však o nic mimořádného ani specificky českého. Navíc mám pocit, že ta část české veřejnosti, která se aspoň trochu zajímá o historii, o 79 let starých událostech dobře ví. A samozřejmě tu máme také tu část veřejnosti, kterou žádná historická informace nezajímá – ta si 17. listopad prostě užívá jako den volna, pokud zrovna nepadne na víkendový den jako v letech 2018 i 2019.
I v minulých letech se mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?
Svornější rozhodně nejsme a já pro to vidím dva důvody. Prvním je fakt, že všechny společnosti jsou svorné hlavně v okamžicích, kdy jim hrozí nějaké významné vnější nebezpečí. To není náš případ, takže můžeme celkem klidně bojovat uvnitř společnosti, ve které žijeme. Druhým důvodem pak je skutečnost, že dvě klíčové osobnosti české politiky naši společnost štěpí: Miloš Zeman přibližně půl na půl, Andrej Babiš tak asi v poměru 1 : 2. Nepovažoval bych to za problém, rozpor přece může být hybnou silou pokroku, kdyby ovšem projevy tohoto rozštěpení nenabývaly nenávistných podob. V politice a obecně ve společnosti by mělo převládat vnímání „druhé strany“ jako oponentů, protivníků, soupeřů.
Jakmile se ale zvrtne v jejich vnímání coby nepřátel, hrozí, že společnost zapomene na své skutečné problémy a začne se zabývat jen oním nepřátelstvím jako takovým. Důsledkem je vždy stagnace, někdy dokonce i nějaká forma vnitřní, občanské války. Česká společnost si na násilné projevy odporu moc nepotrpí, to ale neznamená, že se nemůže vnitřními boji vyčerpat natolik, že místo dohánění nejvyspělejších zemí by nás mohl potkat propad mezi ty slabší a pokulhávající.
Andrej Babiš získal důvěru Sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Protestovaly proti němu různé skupiny lidí. Ubližují mu kauzy jeho minulosti, jeho rozdávačný a štědrý politický program, jeho vystupování, či je to něco jiného? Co Babiš dělá špatně?
Pokud mne paměť neklame, už hodně dlouho neměl žádný český politický premiér důvěru většiny společnosti, to potkalo snad jen úřednické premiéry Josefa Tošovského a Jana Fischera. Pravda je, že někteří vítězové parlamentních voleb měli lepší výsledky než ANO, ale náš volební a obecně politický systém nestojí na tom, že by premiér nebo „jeho“ strana či hnutí měli získat absolutní většinu. Ano, Andreji Babišovi ubližuje leccos z jeho minulosti, a to do jisté míry nezávisle na tom, co z toho je pravda pravdoucí a co klep či pomluva.
Měli jsme tu politické premiéry, kteří za sebou žádné podobné kauzy neměli, třeba Vladimíra Špidlu nebo Petra Nečase, který si nadrobil až jako předseda vlády, ale musíme říci také ono pověstné B: oni za sebou neměli tak výraznou osobní dráhu předcházející jejich momentu vstupu do vysoké politiky. Vystupování Andreje Babiše části lidí vadí, mnohým hodně, a části lidí imponuje. Je tedy těžké říci, zda mu celkově ubližuje, nebo prospívá.
A štědrý politický program? Podíváme-li se na výsledky nejrůznějších průzkumů, uvidíme, že převážná většina české veřejnosti si přeje štědrý sociální stát, který se o nás bude starat od kolébky po rakev, i když nás to občas bude obtěžovat. Tomuto volání vychází vstříc ne Andrej Babiš sám, ale jeho pragmatická koalice se sociálními demokraty, k jejíž podpoře nesehnal nikoho jiného než komunisty. Nezanedbatelné části lidí takový přístup vadí a přirozeně proti němu protestují. Můžeme ale říci, že to Andrej Babiš dělá špatně? Dobře a špatně nejsou v politice žádné objektivně definované kategorie, a co je pro jedny dobře, je pro druhé špatně. Můžeme si říci, že špatně je v dlouhodobé perspektivě třeba odkládání penzijní reformy.
Jenže to nebyl Andrej Babiš, kdo rozebral tu minulou, ať už ji pokládáme za dobrou, či špatnou, on „jen“ nezabránil ČSSD, aby splnila svůj předvolební slib a nedemontovala dílko předchozí vlády. Sociálním demokratům to nepomohlo, nepomáhá to ani stárnoucí české populaci, ale hnutí ANO to umožnilo zůstat v politice a vyhrát volby. Můžete namítnout, že to byl krátkodobý a možná sobecký cíl. A že mnohé dlouhodobé cíle, které Andrej Babiš zformuloval ve své knížce „O čem sním, když náhodou spím“, jsou naivní. Jenže bez naivních cílů a nereálných snů by nebylo velkých změn. Proto musím na závěr upřímně konstatovat: nevím, jestli stojí za to, aby Andrej Babiš vládl dál, to rozhodne až historie. A jestli bude, nebo nebude vládnout, to rozhodnou voliči.
ODS, TOP 09, Piráti, STAN či KDU-ČSL jsou v opozici vůči vládě Andreje Babiše. Bojují tak mnohdy o stejného voliče, který Babiše nemá rád a hledá stranu, která ho dokáže odstavit. Která z dotyčných partají si v tomto směru letos polepšila? Proč právě ona by měla Babiše porazit?
Nemohu přijmout tezi, že pět stran takzvaného demokratického bloku bojuje o stejného voliče. Jejich elektoráty de facto spojuje především společný nepřítel, tedy odpor k Andreji Babišovi. Jinak ale jde o velmi různé skupiny, které zatím nemají programovou jednoticí linku. Nechci se tady pouštět do rozboru programů a voličského zázemí těchto pěti subjektů, bylo by to na dlouho. Ve zkratce ale mohu říci, že jde o tři přibližně stejně silné proudy: tradiční pravicový, reprezentovaný hlavně ODS a snad i částí TOP 09, moderní levicový (neplést si s komunismem ani evropským socialismem!), který představují Piráti, a pragmatický středopravý, reprezentovaný KDU-ČSL, částí TOP 09 a velkou částí STAN. Když to vezmu od konce, středopravý proud je roztříštěný. Letos si žádný z těchto tří subjektů nepolepšil, všem třem aktérům kriticky hrozí při příštích parlamentních volbách propad. Proto se zde těžko najde skutečný vyzyvatel hnutí ANO. Spíše se na pravém středu může najít síla, která v budoucnosti nabídne vítězi voleb spolupráci výměnou za velké programové ústupky, jako to teď udělali sociální demokraté i komunisté.
Logicky tedy jako možní vyzyvatelé zbývají ODS a Piráti. Jedni mají výhodu větších politických zkušeností i celostátně fungujících struktur a hendikep ne úplně čisté minulosti, druzí mají výhodu neokoukanosti a elánu mládí, ale také hendikep složitých vnitřních rozhodovacích procesů. Myslím, že možnosti organického růstu, tedy získávání nových příznivců z řad voličů jiných stran nebo mezi nevoliči, jsou pro obě tyto strany dost omezené. Větší možnosti vidím v nabídnutí nějaké formy spolupráce, nebo dokonce integrace menším subjektům, které už na politické scéně působí. ODS se touto cestou už částečně vydala, Piráti spolupracují na evropské úrovni se Zelenými, takže by třeba pro ně mohla být příležitost i tady.
Za důležité považuji říct, že pokud budou ODS a Piráti do poslední chvíle před příštími parlamentními volbami bojovat o to, kdo z nich je vlastně oním vyzyvatelem Andreje Babiše, budou fakticky soupeřit jen o druhou příčku. Pouze v případě, že jeden z nich – obrazně řečeno – už vběhne do cílové rovinky s náskokem, bude mít šanci ve sprintu předstihnout zatím jasně vedoucí ANO.
Pokud jde o prezidentské volby, lze říci, že naši spoluobčané rozhodli moudře? Nebo by Jiří Drahoš, viděno optikou dneška, byl lepším prezidentem? Drahoše podporovaly umělecké a intelektuální kruhy, Miloše Zemana spíše chudší obyvatelstvo z venkova. Tyto dvě skupiny se nemají v lásce... Která z nich během prezidentských voleb víc přikládala pod kotel?
Prezidentské volbě jsme věnovali speciální studii v rámci našeho projektu Český volič. Má přes 200 stran a stejně ani zdaleka nerozebírá vše, co by se k tomuto tématu dalo napsat. Rozhodně ale platí, že teprve historie, možná až za mnoho let, umožní vynést kvalifikované soudy o tom, nakolik občané rozhodli moudře a nakolik naivně. Ptáte se právem, zda by Jiří Drahoš byl lepším prezidentem, stejně dobře byste se mohl ptát, zda by byl prezidentem horším, ale ono žádné kdyby není a my nevíme, jakým prezidentem by byl. Historie žádné kdyby nezná.
Není ale správné redukovat lednovou volbu na dichotomii Zeman – Drahoš. Vstoupilo do ní devět kandidátů, a i když se první kolo mohlo jevit jen jako konkurz na Zemanova vyzyvatele, ve skutečnosti se v přípravě na něj zformovalo několik politických konceptů, které, jak vidíme po podzimních senátních volbách, začínají ovlivňovat dění ve státě. Poučná je i skutečnost, že zdaleka ne všichni, kdo volili v prvním kole jiného kandidáta než Miloše Zemana, podpořili v kole druhém Jiřího Drahoše. To signalizuje, že část veřejnosti, zatím zřejmě malá, si přeje jinou politiku, než reprezentovali pánové Zeman a Drahoš. Kdoví, zda je to zárodek nějakého budoucího politického proudu, vyloučit se to rozhodně nedá.
Nechci se ale vyhnout odpovědi na otázku, kdo více přikládal pod kotel. Jednoznačně Miloš Zeman a jeho podporovatelé. Zemanův výkon byl v celé kampani od sbírání podpisů až po poslední televizní debatu profesionálnější a jeho příznivci byli jako celek daleko zapálenější než Drahošovi. Nebudu zapírat, že některé prvky volební kampaně se mi osobně nezamlouvaly, na můj vkus byly příliš drsné a utilitární, ale jako politický analytik musím konstatovat, že vyhrál ten, kdo o to více usiloval. Nepříjemným vedlejším efektem vyhrocené kampaně ovšem je stav, na který jste se ptal před chvílí: společnost zůstává rozpolcená, jizvy se ne a ne zacelit. A to celou společnost oslabuje.
I v minulých dnech jsme řešili téma Miloš Zeman. Koncem roku znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Je Miloš Zeman vlastizrádce? Může si náš prezident dovolit chovat se v rozporu se „spojeneckými svazky“?
Teď to bude vypadat, že se motám v kruhu, ale zase jde o tu rozpolcenost, o obraz nepřítele namísto vnímání protivníků. Takový přístup vede k používání neadekvátně silných výrazů – a platí to pro obě strany. Nejsem právník, abych mohl posuzovat tuto stránku věci. Z čistě komunikačního hlediska se mi zdá, že pokusy označit některé nedávné prezidentovy výroky nebo činy jako vlastizradu je strategií „s kanónem na komára“. Na druhé straně některé výroky Miloše Zemana a ještě častěji výroky Jiřího Ovčáčka přilévají oleje do ohně a vypadají, jako by se Miloš Zeman chystal vyhrát ještě nějaké další volby. Úplně jinou otázkou je, kam až má a může prezident při prezentaci svých názorů zajít, a tuto otázku by měli zodpovědět spíš experti na mezinárodní vztahy a diplomacii.
Jak je to s aktuální silou Andreje Babiše? Řeší se, že mu kauzy posledních týdnů jen přihrály další voliče. Je ale důležité sledovat, komu je Babiš bere – nejsou to především jeho potenciální spojenci KSČM, ČSSD a možná i SPD? Hrozí tedy, že příště nebude mít Babiš s kým sestavit vládu a obejde ho široký blok opozičních stran?
Není výjimkou, že když se politici nebo novináři na někoho „vrhnou“, vyvolá to ve veřejnosti jakousi vlnu solidarity a pozice dotyčné osoby nebo dotyčné strany posílí. Zatím ale nevíme, zda budou mít důsledky listopadového vývoje dlouhodobé trvání nebo po Novém roce vyvanou. Můžeme si připomenout, že vypuzení Andreje Babiše ze Sobotkovy vlády nejvíc poškodilo ČSSD, ale nikde není psáno, že nějaký podobný dopad bude mít listopadový pokus o vyslovení nedůvěry Babišově vládě.
Zatím platí, že hnutí ANO odebírá příznivce hlavně parlamentní levici a dílem i SPD. Na jedné straně to může vést k tomu, že s některými z těchto subjektů nebo s jejich podporou nebude moci sestavovat příští vládu, ale kdyby je dokázal oslabit natolik, že by aspoň některé z nich nepřekročily pětiprocentní hranici, a kdyby takový osud potkal i některé menší opoziční strany, mohl by Andreji Babišovi zisk kolem 35 procent hlasů přinést absolutní většinu v Poslanecké sněmovně.
Nesmíme totiž zapomínat, že český volební systém výrazně nahrává té straně nebo tomu hnutí, které získají největší procento hlasů, a nahrává jim tím víc, čím větší je odstup od druhého v pořadí. To je pro současnou opozici první riziko. Tím druhým je vnitřní nesourodost opozice, která se zatím vždy byla schopna shodnout jen na odporu k Andreji Babišovi. Napsat koaliční smlouvu a sestavit vládu je o hodně těžší a vyžádalo by si to od mnoha účastníků velké ústupky. Netvrdím, že to není možné, rozhodně to ale není snadné a Andrej Babiš by jistě na výsledek takového procesu nečekal se založenýma rukama.
Ve výroční zprávě BIS jsme se dočetli, že „dezinformační weby“ jsou v drtivé většině provozovány českými provozovateli, kteří upřímně věří, že je nutné vystoupit z NATO a EU, a nejsou placeni Ruskem. Podle průzkumu Medianu si ohledně zahraniční politiky 23 % Čechů myslí, že agresivnější jsou Američané, 26 % soudí, že agresivnější jsou Rusové, a 51 % tvrdí, že obě velmoci jsou agresivní stejně. Odvracejí se Češi od Západu? Zklamal je Západ v tom směru, že by raději „politiku všech azimutů“, „neutralitu“ apod.? Nebo je náš národ mediálně negramotný a ovlivnitelný nepřátelskou propagandou?
Zase začnu od konce. Nedávno zveřejněný průzkum agentury STEM/MARK ukázal, že s mediální gramotností na tom opravdu nejsme nejlépe. Umíme sice většinou technicky ovládat různá média, tedy i hledat na internetu, ale těžko rozeznáváme fake news, protože si neumíme informace ověřovat. Vliv propagandy je v současné době velký všude ve světě a my rozhodně nejsme společností, která by vůči němu byla imunní. Mezi matoucí momenty, jimž část lidí podléhá, patří i spojování málo souvisejících věcí a jeho příkladem je bohužel i vaše otázka, i když jste ji jistě formuloval s dobým úmyslem. Názor na agresivitu velmocí totiž jen velmi volně souvisí s příklonem k Západu nebo odklonem od něj.
Na jedné straně tu máme dlouhodobě poměrně velkou skupinu občanů, kteří považují USA za agresivní stát, a jinou velkou skupinu, která považuje za agresivní stát Rusko, dříve Sovětský svaz. Příklon k Západu pak je u některých kritiků USA otázkou negativní volby (když už si musím vybrat, s kým z těch dvou se dát dohromady, tak radši s Amerikou než s Ruskem), u příznivců USA pak jasnou volbou pozitivní. Průzkumy ukazují, že drtivá většina české veřejnosti nechce vystoupit ani z Evropské unie, ani z NATO, i když třeba mají k těmto strukturám kritický postoj. Politika všech azimutů je pro širokou veřejnost příliš abstraktním pojmem, v obecné rovině zní lidem dobře, ale kdybychom šli do detailů, asi bychom zjistili, že veřejnost nechce spoléhat třeba na spolupráci s Brazílií, protože holt košile bližší než kabát. A když lidé srovnávají naši životní úroveň, vždy ji na prvním místě porovnávají se sousedy, především Německem a Rakouskem. Je tu samozřejmě nepřehlédnutelná část populace, která s nostalgií vzpomíná na předlistopadové poměry, část, která si dokonce přeje změnu politického systému a je výrazně protizápadně orientovaná, převažují však spíše prozápadní proudy a průzkumy nenaznačují, že by nějak zásadně oslabovaly. Uvidíme, zda se to nezmění po Brexitu, já si to ale nemyslím.
V jakém stavu je podle vás dnešní česká společnost ve vztahu k politickému prostředí? Angažují se občané v politice více? A jsou také více znechuceni? Pokud ano, kdo za to může?
Čeští občané jsou tradičně na politiku a politiky nabručení, ale v poslední době se politicky angažují o něco více než v nedávné minulosti. Důkazem toho je poněkud vyšší volební účast, aktivita při sbírání podpisů podporujících nejen prezidentské kandidáty, ale třeba i hnutí Praha sobě před komunálními volbami a také zájem o politické debaty na sociálních sítích. Nemám pocit, že by se nějak zásadně šířilo znechucení. Dokonce ani nespokojenost s politickou situací, která mezi českou veřejností dlouhodobě převažuje, není nějak neobvykle vysoká. I za to někdo může – podle mého názoru v první řadě rostoucí ekonomika, s tím související nízká nezaměstnanost a růst příjmů. Žádné konkrétní osobě bych v tomto směru rozhodující zásluhy nepřipisoval.
Jaký byl podle vás končící rok 2018? A co byste Česku popřál do roku 2019?
Pokud jde o politickou situaci, nebyl to klidný rok, ale domácí politické turbulence naštěstí neměly žádné fatální dopady a ani dění ve světě nás nijak zásadně nepoškozovalo. Když se nad rokem 2018 zamyslím z trochu širší perspektivy, myslím, že byl pro českou společnost velmi dobrý, a kdyby nás netrápilo sucho, mohl být ještě lepší. Do roku 2019 bych si pak dovolil dvakrát tři přání. V mezinárodní rovině bych Česku popřál, aby Brexit byl co nejměkčí, aby Evropská unie myslela víc na své občany než na byrokratické předpisy a aby se Rusko s USA, pokud možno za čínské účasti, vrátily na cestu snižování mezinárodního napětí. Tady doma bych si přál, aby politici věnovali víc úsilí rozvoji české společnosti než vzájemným bojům, aby se dál zlepšovala situace sociálně slabých skupin občanů a nakonec aby pršelo tolik a tehdy, jak to naše příroda potřebuje. Možná jsou ta přání naivní, ale kdyby se splnila...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
