Historie nám už mnohokrát ukázala, že svobodné a férové volby jsou pro fungování a existenci demokracie podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Možná to souvisí se samotným původem a principem demokracie v dávném Řecku a Římě.

Základem  demokracie se stala osobní odpovědnost jednotlivého občana za blaho obce, kterou vyjadřoval svým hlasováním na shromáždění. Platilo, že po volbách či jiném hlasování se menšina podrobila rozhodnutí většiny. Tyto principy ve svých zárodečných podobách v Evropě přežily po zániku antického období celý středověk, a nabyly svou moderní podobu mezi sedmnáctým až počátkem dvacátého století, kdy se volební právo ve všech demokratických státech stalo rovným a všeobecným. Po I. Světové válce totalitní režimy z ní vzešlé – bolševismus, fašismus a nacismus – instrument demokratických volen využily ke svému převzetí moci. Pak je buď bez náhrady zrušily, nebo z nich učinily jeden z mnoha rituálů sebepotvrzování vládnoucího režimu. Charakterizovala je jednotná kandidátka a výsledky kolem 99%. Jediné, co z toho období přetrvalo dodnes, je Stalinova poučka o tom, že „Není důležité, jak lidé hlasují, rozhodující je, kdo počítá hlasy“.

Tento zdlouhavý historický úvod jsem použil, abych vysvětlil kořeny toho, proč dnes volby zdánlivě demokratické mohou vyprodukovat takové absurdity jako jsou dědičné prezidentské „demokracie“ na Kavkaze či v arabských zemích (např. Ázerbajdžán a Sýrie), svým způsobem sem patří i systém „adoptivních prezidentů“ v Ruské federaci vytvořený po vzoru úspěšné dynastie adoptivních císařů ve starém Římě. B. Jelcin „adoptoval“, tedy označil za svého nástupce V. Putina, ten stejně postupoval s D. Medvěděvem, který mu to gesto po skončení svého funkčního období vrátil.

Po pádu Železné opony v roce 1989 jsme mohli pozorovat hlavně ve východní Evropě určitou renezanci principů parlamentní demokracie a volby se zase staly jejím svátkem. V Polsku, Maďarsku a občas i v České republice si stále ještě myslíme, že rozhodovat má vítěz voleb, přitom však odmítáme dobře míněná doporučení, kdo by jím měl být. Nakonec to došlo tak daleko, že naši noví mentoři a protektoři z řad západních progresivistů musejí naše zpátečnictví korigovat pomocí opakovaných pokusů o barevné revoluce. Ty nás mimo jiné mají poučit, že demokratický princip rozhodování většiny je zastaralý. Smí fungovat jenom v případě, že v něm hlavní slovo budou mít menšiny, nejlépe ty nikým nevolené. Na vlády či prezidenty, kteří to nepochopili, se vedle řvoucích demonstrantů na ulicích posílá i paní eurokomisařka Jourová, aby je poučila o principech právního státu.